Umění vykročit z osamělosti
Průvodce mileniálskou izolací pohledem Edwarda Hoppera
16. dubna 2020
Mladá americká grafická designérka Bailey Tatum na své stránce před několika lety zveřejnila projekt Edward Hopper’s Millennials. Série fotografických parafrází na Hopperovy obrazy vychází z žité reality mileniálů. Srovnání uměleckého vidění velikána amerického malířství 20. století Edwarda Hoppera a dnešních mladých lidí se nabízí. Na jeho plátnech vidíme osamělé postavy pohroužené do sebe, nevnímající svět kolem ani druhé. Tatum uchopila téma hopperovské osamělosti konkrétně – jako osamělost mileniálů způsobenou tím, že to je generace upoutaná k obrazovkám a virtuálním iluzím.
Tatum zachytila reálný problém i jeho příčiny: některé psychologické studie tvrdí, že za pocity osamělosti u generace mileniálů můžou z velké části sociální sítě, neustálé srovnávání sebe sama s druhými a iluze (jejíž iluzornost si ostatně podvědomě připouštíme), že přátelství a kontakty na sociálních sítích osamělost snižují. Tyto výzkumy jsou v současnosti už obecně známé a vstoupily do populárního diskurzu. Ale pohled na nové realizace Hopperových obrazů vnucuje myšlenku: co když je to příliš jednoduchá analogie, příliš jednostranný pohled? Proč se nevrátit zpět k originálnímu Hopperovi a zkusit se podívat dnešníma očima na svět, který ve svých dílech vytvořil?
Podnětná je v tomto případě studie Marka Stranda On Edward Hopper (celý článek je k dispozici v ruském překladu). Strand odvrhuje populární, zprofanované interpretace Hoppera jako umělce osamění a izolace. Nabízí místo toho jiný, na Hopperových tvrzeních založený pohled: malíř do svých obrazů vkládal svůj komplikovaný vnitřní život. Strandova teze pro nás může být inspirativní. Nemůžeme sice z Hopperových obrazů číst jeho zakódované osobní příběhy, můžeme ale přijmout jejich komplexnost a interpretovat je nově na základě vlastního života a vnímání. Bailey Tatum se nechala unést populární učebnicovou interpretací, ale v Hopperovi lze nalézt významy, které i pro naši současně žitou zkušenost uzavřenosti v karanténě mohou přinést nečekaně naléhavé poselství.
Prázdná místa a slunce příslibů
Ano, postavy na Hopperových obrazech jsou osamělé. A nejen postavy. I domy a jiné objekty jsou u něj jaksi izolované, zbavené života. Nejsou ale mrtvé, nerozpadají se a nejsou odsouzeny k tlení. Spíše k pozorovateli promlouvají dojmem nedotčenosti, čistoty a neporušenosti. Jako by vyzývaly k zabydlení, k vyplnění jejich prázdnoty.
Čím blíže jsem se s Hopperovými obrazy seznamoval, tím více jsem v nich odkrýval jejich dynamickou povahu. Jeho opuštěné domy, prázdné koleje a silnice totiž nestojí jen tak nehnutě. Čiší z nich napětí a očekávání. Mají v sobě velkou potencialitu. Možná právě to je tím hlavním leitmotivem?
Stejný úhel pohledu je možné docela lehce aplikovat i na Hopperovy postavy. Žena sedící na posteli v obrazu Morning Sun je sama, izolovaná ve svém pokoji. Pohled ale upírá do okna, ven, směrem ke slunci. V jejím pohledu je touha, naděje, příslib – možnost, potenciál vymanění se z všedního, uzavřeného světa. Nebo obraz Hotel Window: na něm vidíme ženu, jak sedí na pohovce v hotelu a hledí ven z okna. Opět je tu trajektorie zevnitř ven a opět z obrazu cítíme napětí nemožnosti téhle cesty.
Vidím v tom až zarážející podobnost s člověkem dneška, a to nejen v jeho displejové izolaci, jak ukazuje. Ano, něco nás poutá k obrazovkám, k setrvání v izolaci, ale co to je? Přece nemůže být tak nemožné se této zátěže zbavit… Ještě silněji to člověk pociťuje teď, kdy kvůli pandemii přišel o možnost vyjít ven, utéct a svobodně se nadechnout. Zvenčí dostal reálné důvody k izolaci a ta na něj dopadá celou svou silou. Lidé jsou jako ty Hopperovy ženy a muži: uvěznění ve svých pokojích, snící o útěku.
Tušení neviděného
Pokud hledáme v Hopperově umění jen otázky bez odpovědí, problémy bez rozřešení, budeme je číst jako Bailey Tatum: uvidíme sami sebe chycené do pasti, kterou jsme si na sebe nalíčili. Nejvíce zarážející jsou srovnání jejích parafrází s Hopperovými originály. Zatímco fotografie se noří do tmy, v níž září jen chladné světlo monitoru, originály jsou celé prostoupeny světlem a malované teplými barvami. Postavy na Hopperových plátnech jsou odhalené, zbavené zátěže šatů – osoby u Tatum jsou zachumlané do peřin a tmavého oblečení. Hopperova světlost je ambivalentní – je v ní teplo a zároveň prázdno. Prostory jsou v napětí a přímo žádají o zabydlení, o vyplnění a rozrušení klidu. Jejich silnice čekají na auta, jejich domy čekají na obyvatele, jejich bezvětří čeká na závan čerstvého vzduchu, moře na racky a lodě.
„Le vent se lève! [...] il faut tenter de vivre!“ („Zvedá se vítr! [...] Je třeba zkusit žít!“)
Jako by Hopper v jednom bodě své umělecké dráhy vyslyšel tohle naléhavé zvolání Paula Valéryho. V jeho obrazech najednou začínají postavy vycházet ze svých uzavřených pokojů a nadechovat se čerstvého vzduchu venkovního světa.
Je důležité v umění častěji hledat odpovědi, ne pouze otázky. Pokud uvěříme trajektorii, kterou ve svém umění načrtl Edward Hopper, můžeme v ní najít i vlastní zkušenost. Až skončí naše nedobrovolná izolace, můžeme z ní vyjít poučeni a jako žena na obraze High Noon odhodit svá pouta. Zní to jistě lacině, ale psychologické výzkumy mluví jasně: zbaví-li se mileniálové závislosti na svých světech jednotvárné (tolik jednotvárné!) virtuální iluze, mohou být šťastnější a svobodnější. Mohou začít objevovat nové možnosti, nové vztahy, hledat cestu k lidem, k nimž ji ztratili, pochopit zdánlivě vzdálené světy lidí s jinými zkušenostmi. Nechci znít jako pokrytecký mentor, a tak budu upřímný. Tohle všechno píšu o sobě a pro sebe, mileniála.
Až skončí karanténa, přál bych si být jako ta postava z Hopperova poválečného obrazu. Konečně se rozhodla překonat vlastní zábrany a vyjít na vzduch. Vidíme, jak stojí ve dveřích a opatrně se odhodlává k dalšímu kroku. Na co se dívá a co ji čeká, obraz nesděluje. Je to ale zcela jistě něco světlého, osvobozujícího a dlouho očekávaného.