Proč nemůžou punkrockové kapely devadesátých let nikdy umřít
23. dubna 2020
Pokud by mileniálové měli vybírat soundtrack svého mládí, mohla by to být jakákoliv z tisíce kapel, ale rozhodně by měla co dočinění s punk-rockem. Žánr, který se vyklubal na svět v 70. letech, ovlivnil nekonečné množství hudebníků. Ze sklepů, garáží a improvizovaných klubů si k údivu mnohých našel cestu až k milionům vydaných alb a prestižním oceněním. Sláva některých uskupení vyšuměla nebo skončila bolestivým rozchodem, ale spousta z nich i po desítkách let fungování oslovuje mladé posluchače. A nejlíp za všechny může tenhle příběh vyprávět kapela Green Day.
V sedmdesátých letech se ve Spojených státech a ve Velké Británii začaly formovat první punkrockové kapely. Spojovala je touha po svobodě, chuť vykřičet svůj názor do světa a, jakkoliv to zní jako klišé, vzájemná láska a pochopení pro každého, což z punkrockového hnutí dělalo víceméně komunitní záležitost. Nové a nové kapely vznikaly v podstatě každým dnem a jejich největším cílem bylo zahrát alespoň na jednom pořádném koncertu. Bylo jedno, jestli někdo hrál na kytaru a nebo jen omamně křičel a užíval si večer – všichni dávali průchod emocím za svébytné podpory přítomných. Hudba samozřejmě souvisela s tématy, která rezonovala společností. Ve Spojených státech to byl zejména maloměšťácký konzervatismus, politika neřešící sociální problémy, ale zároveň byl punk-rock i způsobem, jak se umělecky vymezovat vůči mainstreamové hudbě. Ve Velké Británii sloužil především hlasu nespokojené dělnické třídy. Vesměs ale šlo o podobné pocity a mladí lidé se s nimi vypořádávali svým vlastním způsobem.
The Ramones stáli v první linii punk-rocku. Paradoxně možná stojí i v té poslední – triko s jejich logem potkáte téměř na každém rohu.
Jejich řádění a svébytný vzhled představoval pro okolní „normální“ svět nebezpečný kult. Americké pořady varovaly rodiče před žánrem, který hodlá zkazit jejich slušné, nevinné děti. Mladí kluci, kteří založili kapelu a obarvili si hlavu na černo/bílo zodpovídali v televizních pořadech otázky jako „Proč vypadáš tak bizarně?“ I když punk-rock ušel dlouhou cestu a z mnoha jeho atributů se stala móda, při sledování starých rozhovorů zamrzá úsměv na rtech i dnes.
První předznamenání masivní vlny punk-rocku přinesly kapely jako The Ramones, Sex Pistols, ale i The Adicts nebo Bad Religion. Kapely vzniklé na sklonku 70. let zůstávají pro mnoho lidí těmi „skutečně punkrockovými“. Rychle rostoucí obliba žánru stála z velké části na teenagerech, kteří v jejich hudbě našli zejména možnost úniku ze světa, do něhož nezapadali.
Po lehkém útlumu punk-rocku v 80. letech přišla změna, která předznamenala explozi kapel let devadesátých. Staří mazáci z Bad Religion vydali v roce 1988 album Suffer, kterým nejen spasili svou kolísající slávu, ale silně ovlivnili přinejmenším kalifornskou scénu 90. let a inspirovali vzestup takzvaného pop-punku. Termín označuje téměř cokoliv od Green Day po Good Charlotte. Ze zjevu někdejších vyvrhelů se na začátku devadesátek stává ve Spojených státech a Velké Británii (a k odporu starých mazáků) móda, s nejrůznějšími barvami pankáčů, cvočků a tetováním. A s renesancí punk-rocku nastává čas kapel, které se hlavně pro devadesátkové děti stanou kápézetkou bolestivého dospívání.
Show při svíčkách
Obrození punk-rocku na konci osmdesátých let pomáhaly i nově budované kluby. Jedním z nich se stal Gilman Street Project vybudovaný v opuštěném skladu na kalifornském východním pobřeží. V západní Berkeley vznikl prostor, který po pár měsících přitáhl kapely z celých Států, z nichž většinu tvořili středoškoláci. Jedním z nejmladších vystupujících byl teprve čtrnáctiletý bubeník Tré Cool z kapely The Lookouts. Umělecké jméno mu vymyslel frontman této kapely, spoluzakladatel Gilmanu a zakladatel Lookout! Records Larry Livermore. To je mimochodem člověk, který přizval budoucí Green Day na koncert při svíčkách a pak jim vydal první dvě desky.
V roce 1990 zorganizoval patnáctiletý Tré Cool koncert, který v podstatě změnil hudební historii. Jeho spolužáci pořádali party na chatě v horách a Tré Cool tam chtěl zahrát s The Lookouts. Frontman Larry na koncert kývl; zhruba ve stejný čas mu volal Joe Sebrante, bubeník kapely Sweet Children. „Nabídl jsem jim, že se k nám můžou přidat, a i když pro ně koncert představoval víc jak 300kilometrovou cestu bez finanční odměny, chtěli hrát,“ vzpomíná Larry.
Party byla absolutním fiaskem. „Pět děcek stálo před dřevěnou chatou, nikdo neměl klíče,“ líčil. A tak se vloupali dovnitř, svítili si svíčkami, ohřívali se u miniaturních kamen. „Ale když začali hrát Sweet Children, nic z toho nebylo důležité. Billiemu Joe Armstrongovi a Mikeu Dirntovi bylo sotva šestnáct, ale člověk měl dojem, že na stagi strávili celý život. Publikum možná tvořilo pět děcek, ale Billie se k nim choval jako k divákům ve Wembley (britský fotbalový stadion proslulý koncerty největších hvězd od The Beatles až po Michaela Jacksona, pozn. red.). Byl jsem ohromený. V životě jsem viděl hvězdy jako The Rolling Stones, The Who, Led Zeppelin, The Ramones… a tahle děcka byla na stejné úrovni, i když to byla jejich třetí show,“ popisoval.
What is this free hippie love shit?
Díky tomuhle koncertu se Larry rozhodl vydat kapele první album 39/Smooth, před jehož vydáním se ze Sweet Children na poslední chvíli stali Green Day. Po jejich prvním celostátním turné v roce 1990 nahradil Joea Sobranteho v pozici bubeníka Tré Cool. Druhého alba s názvem Kerplunk! (1992) se do konce téhož roku prodalo na 50 tisíc kusů, což bylo na tehdejší poměry hudební scény celkem málo, ale pro malé hudební vydavatelství a kapelu s koncertem pro pár lidí to znamenalo velký úspěch. „Změna, která pak přišla, nebyla z mého pohledu tak velká. Kluci z Green Day milovali hudbu a hráli kdykoliv pro kohokoliv. Byli hvězdou od samého začátku, jediný rozdíl spočíval v tom, že o tom už věděl celý svět,“ líčil Larry.
Píseň When I come around byla prvním hitem Green Day, který to dotáhl do vysílání MTV.
Po úspěchu alba Kerplunk! následoval v létě 1994 průlom s deskou Dookie, která je katapultovala přímo na vrchol. Ještě před vydáním Dookie se ovšem Green Day upsali hudebnímu labelu Reprise (který založil Frank Sinatra, vlastní ho společnost Warner Bros.), čímž si od části punkové scény vysloužili označení zrádců. Od tohoto momentu nebylo podle Billieho na (tu původní) punkovou scénu cesty zpět.
Po extrémně úspěšném létě, kdy se začaly hity z Dookie umisťovat na předních místech rádiových žebříčků a jednotlivé hity přehrávala MTV, se na podzim roku 1994 Green Day ocitli před zatím největším publikem. Modrovlasý Billie Joe se slovy „What is this free fucking hippie love shit? How are you doing, you rich motherfuckers?“ pozdravil diváky koncertu k 25. výročí legendárního Woodstocku. Zatímco deštivé počasí proměnilo okolí v bláto, kapela za sebou nechala zpustošené pódium a její členy odvezla helikoptéra, která mimochodem děsila Billieho jen o něco málo víc, než že v blátě ztratí svůj zbrusu nový pár černých conversek.
Ze sklepa do MTV
Podle Billieho slov byl Woodstock roku 1994 největší anarchií, kterou v životě viděl, a nelíbila se mu ani trochu. Nicméně Dookie získalo Grammy za nejlepší alternativní album roku. Z podivného punk-rocku, který nacházel své jediné stage v klubech postavených dobrovolníky, vyrostla obří scéna (třebaže poppunková). A tak bylo celkem jedno, že na další zlomové album si musel fanoušek Green Day chvíli počkat. V roce 1996 se formují kapely, jež stále vycházejí z punkrockových kořenů, ale inspirují se metalem nebo popem, jako třeba Sum 41 a Good Charlotte. Komunitní nádech mizí a staří punk-rockeři, kteří k vlastnímu překvapení stále hrají, často považují novou krev za módní záležitost (teenagerovské časopisy jsou plné tipů, jak vypadat jako punk-rocker – tedy zhruba jako Benji Madden z Good Charlotte). Pro mazáky jsou nové kapely málo odvážné a neuctivé, ale přece jen žasnou, že se „jejich“ žánr dokázal vyhrabat z garáží a sklepů k MTV a cenám Grammy.
Green Day mezitím vydali album Nimrod, které se lehce vymyká jejich dosavadní tvorbě inspirací ve ska nebo akustických baladách. A než vydají své opus magnum, ve slávě je nakrátko překoná kapela Blink-182, s níž v roce 2002 absolvují společné turné. V roce 2003 se Green Day vrací do studia, aby nahráli nové album předběžně nazvané Cigarettes and Valentines. Po dokončení dvaceti písní však nahrávky ukradl neznámo kdo a Green Day neměli nic. Ztracené materiály k novému albu a špatná komunikace mezi členy kapely vedly k úvahám o možném rozpadu. Ti si ale místo toho zavedli povinná komunikační kolečka a začali se hecovat ve tvoření písní, až ze společného bouření vznikl American Idiot (2004).
Obklopení bulsh**em
Ambiciózní American Idiot pro členy kapely od začátku představoval projekt, kterým se buď „stanou největší kapelou na světě, nebo se propadnou na úplné dno“. Základy alba vznikly při tvorbě třicetivteřinových písní, jimiž se snažil jeden člen kapely překonat druhého a z jejichž spojení vznikla píseň Holiday nebo základ Jesus of Suburbia, který kapele vnukl nápad na vytvoření vlastní rockopery. Povzbuzováni producentem Robem Cavallem a zahlcováni masovou mainstreamovou produkcí i zprávami o začátku války v Zálivu začali znovu pociťovat příval inspirace. „Seděli jsme zavření ve studiu, sledovali, jak se novináři snaží reflektovat invazi vojsk do Iráku, a měli jsme dojem, že sledujeme tu nejhorší možnou reality show. Vedle toho jiný kanál vysílal pořad o svatbě Jessicy Simpson a Nicka Lacheyho, jiný pouštěl Fear factor a jiný ukazoval, jak se lidi nechávaj přeoperovat, aby vypadali jako Brad Pitt. Byli jsme bombardováni tímhle bullsh**em, a tak jsou jím obklopený i postavy Jesus of Suburbia a St. Jimmy. Je to znak doby,“ popisoval Billie Joe.
Jedním z největších hitů je dodnes Boulevard of Broken Dreams o osamělosti ve velkém městě a hledání vnitřní síly, který získal v roce 2006 Grammy. Holiday uváděl Billie Joe na koncertech jako „big fuck you“ americké vládě a patrně nejosobnější nahrávkou v historii kapely se stala Wake Me Up When September Ends, píseň reflektující smrt Billieho otce. Epický devítiminutový singl Jesus of Suburbia se stal klasikou. Vypráví příběh teenagera z nižší střední třídy, který spolu s punk-rockerem St. Jimmym a symbolickou matkou revoluce Whatsername tvoří hlavní postavy rockopery. Kromě vážné hudby posloužila kapele jako inspirace i broadwayská muzikálová produkce. Album vydané v roce 2004 se umístilo na první příčce v žebříčku magazínu Billboard, v roce 2005 vyhrálo cenu Grammy za nejlepší rockové album a ve stejném roce kapela vymetla hudební ceny MTV, když posbírala sedm cen z osmi nominací. Jakožto muzikál bylo dílo uvedeno na Broadwayi v roce 2010. Trvalo deset let, než divadelní verzi letos v únoru poprvé na česká jeviště přineslo plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla v režii Steva Josephsona.
Punk opět nebezpečným kultem
Inspirováni tvorbou kapely Green Day a jejich současníků vstoupili do hry nultých let další hráči, často označováni jako emo-punk, v jejichž čele pomyslně stanuli My Chemical Romance. Zděšení kolem hnutí emo v mnohém připomínalo hrůzu veřejnosti z počátku punk-rocku. Anglický deník Daily Mail se nebál tvrdit, že kapely typu My Chemical Romance přímo podporují „ďábelský kult emo“, který stojí za množstvím sebevražd nebo přinejmenším sebepoškozováním „dříve veselých a šťastných teenagerů“. Nejznámější album MyChem, Welcome to the Black Parade (2009), má totiž odkazovat k místu, kde se všichni příznivci emo po smrti setkají. Frontman Gerard Way označení emo odmítal se slovy „fucking garbage“ a jejich fanoušci protestovali proti tvrzení Daily Mail v ulicích. Opět museli světu dokazovat, že punk-rock (ani jakákoliv jeho odvozenina) nestojí na nenávisti, ale právě naopak.
A i když je emo-punk vzdálený zvuku sedmdesátých let, MyChem o své hudbě mluvili stejně jako „původní“ punk-rockeři. „Hlavním poselstvím punk-rocku je, že ať se cítíš jakkoliv, nejsi v tom sám,“ říká v dokumentu Punk’s not dead kytarista Frank Iero. A přestože se kapela rozpadla na konci roku 2013, minulý rok se dala zase dohromady. Jejich letní reunion koncerty byly v mžiku vyprodané, a pokud by to bývala situace ohledně koronaviru nezměnila, 3. července by se připomněli i českým fanouškům v pražském Edenu.
Být stále mlád
Věční Green Day, kteří měli k rozpadu nejblíž naposledy v kritickém roce 2003, už novými alby legendární Dookie nebo American Idiot patrně nepřekonají. To neznamená, že nemají světu co říct. Koneckonců posluchače nacházejí i mezi dnešními teenagery a nefungují jen jako nostalgická připomínka pro ty, kteří na jejich hudbě vyrostli: podle společnosti Sony tvoří 49 % procent jejich posluchačů lidé pod třicet let a podle článku The Guardian se najde i dost teenagerů, kteří jejich desky považují za naprostý poklad (tedy generace Z). Ve svých albech se věnují tématům, která řeší každý dospívající, ať už vyrůstá v jakékoliv době. Předposlední Revolution Radio (2016) nebo nejnovější Father of All… (2020) zároveň trochu smutně připomínají, že věci, o kterých ve svých textech mluvili dřív, se vlastně nemění: směšný kult celebrit jen vystřídali influenceři, sociální nerovnost a nespravedlnost pokračuje. Jen k politice se ve svých nových textech Green Day vracet nechystají, protože Billiemu prý současný americký prezident způsobuje leda průjem, a o tom zpívat nechce.
„Vždycky jsem se snažil psát písně, které si budu chtít poslechnout i za dvacet let,“ přiznává Billie Joe ve společném rozhovoru s Billie Eilish pro Rolling Stone. To, že Green Day dnes nereflektují politiku, neznamená, že jejich alba nejsou současná a nevěnují se světu kolem. A Billie Joe dokáže být stejně působivým frontmanem jako před třiceti lety; soudě podle reakcí na koncerty, z nichž poslední měli v Praze v roce 2017. Nebo podle rychlosti, kterou se vyprodaly lístky na letošní Rock for People, který kvůli účasti Green Day měnil termín na červen. Jejich hudba se stala inspirací pro kapely nultých let stejně jako současné Twenty One Pilots nebo 1975, ale třeba i Billie Eilish. Nakonec je jedno, jestli je nazýváme punkrockery, pop-punkery nebo emo-punkery. Ti, kteří vydrželi dodnes, dokázali vytvořit pocit porozumění a přijetí přesvědčivěji než jiní. A nejen rozervaný teenager občas potřebuje slyšet, že není sám, kdo není oukej.
Legendární My Chemical Romance se dali po dlouhém očekávání fanoušků znovu dohromady loni na podzim.
