OBJEV ROKU: Kadlec, Grey a Labudová

„Dnes už vím, že z naší slepice bude slepice mezinárodní“

24. dubna 2020

Vyhlášení letošních cen Magnesia Litera se odsunulo na podzim, ale Klacek se přesto ptal. Každý pátek zveřejňujeme krátké rozhovory s nominovanými. Letošní kategorie Objev roku přináší lákavá vyprávění, ať už jde o příběh zachráněné slepice z velkochovu, jejíž nový život líčí v knize Jmenuji se Orel Romi Grey, nebo povídkový soubor Hranice lesa od Vratislava Kadlece. Třetí nominovanou je Ema Labudová s novelou Tapetář, za kterou loni získala cenu Knižního klubu a jež vás přenese do rybářského městečka Whitby v Anglii 50. let.

VRATISLAV KADLEC je známý hlavně svými překlady dětských knížek, za něž už dvakrát získal ocenění Zlatá stuha. Byl šéfredaktorem měsíčníku Plav a principálem divadelního spolku Prvobytně pospolná společnost. Své prozaické texty publikoval v Tvaru, Revolver Revue nebo Hostu a jeho povídka Vedlejší příznaky vyšla knižně v souboru Tajemství stržené masky (Listen, 2011). Nominaci na Objev roku Magnesia Litera mu vynesl soubor sedmnácti povídek Hranice lesa (Argo, 2019), jehož recenzi si můžete přečíst na Klacku.

V čem může začínajícímu autorovi titul Objev roku pomoct?
Knížka je jednoznačně víc vidět, takže se dostane k většímu množství čtenářů. Propagovat beletristický debut je jinak celkem obtížné, a než se autor dostane do širšího povědomí, musí často napsat knížek několik…

Co jste v poslední době na poli kultury objevil vy?
Nejsem v tomto příliš systematickým průzkumníkem, takže moje objevy bývají trochu náhodné a často objevuji i starší věci dávno objevené někým jiným. V literatuře to poslední dobou byly třeba Krátké rozhovory s odpornými muži D. F. Wallace, které ovšem stojí na samé hraně čtenářské únosnosti a rozhodně nejsou pro každého, Zeď Marlen Haushoferové, úžasně napínavá kniha, ve které se toho děje zároveň hrozně moc a hrozně málo a kterou mohu doporučit jako ideální četbu pro právě probíhají apokalypsu, novela Evička od Zuzany Říhové, v níž autorka nechává bujet komorní příběhy nadité imaginací a humorem a zároveň zneklidňující hrozbou nevysloveného, a teď právě si čtu skvělou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot od Petra Borkovce — tenhle autor sám o sobě pro mě žádným novým objevem není, ale přesto mi stále dokáže mnoho nového objevovat. Zmíněná kniha mi mimochodem hodně chybí v letošních nominacích na Literu za prózu, jakkoliv by se o jejím žánrovém zařazení asi dalo diskutovat. A pokud bych zabruslil mimo literaturu, tak snad jen namátkově: animovaný film Dcera Darii Kashcheevové, sci-fi Vynález režiséra Shana Carrutha, cokoliv na hudebním festivalu Contempuls, jazzové Esbjörn Svensson Trio… no, a Klacek jsem zatím také neznal.

Co dnes zaručí začínajícímu autorovi/autorce úspěch?
Jeden jednoduchý recept asi neexistuje: Za úspěchem můžou stát různé faktory, a aby se úspěch dostavil, musí se jich obvykle spojit více. Rozdíl je také v tom, co kdo za úspěch považuje: zda vysoké prodeje, nebo pozitivní odezvu kritiky a uznání literární obce. V prvním případě často hrají roli spíš mimoliterární faktory, téma, osobnost autora, vstřícnost textu k širší čtenářské obci, propagace a tak dále. V druhém případě musí mít text i nějaké podstatnější umělecké kvality a určitým způsobem se vymykat. Ideální samozřejmě je, pokud se úspěch u čtenářů a kritiků spojí, ale to se děje spíš výjimečně. Kdyby měl teď někdo v šuplíku literárně ambiciózní, hluboký a zároveň čtivý román o pandemii, který by na pozadí aktuálních kulis neotřele vypovídal o naší civilizaci a hlubinách lidské duše a přitom by třeba ještě zvládal být vtipný, měl by asi k úspěchu slušně nakročeno.

V čem spatřujete svoje největší literární kvality?
To bych s dovolením nechal na posouzení jiných.

ROMI GREY Může kočka domácí jíst radši okurky než chytat myši? Může mít slepice ráda hlazení? I takové otázky si klade debut Jmenuji se Orel (Credit-plus, 2019) autorky Romi Grey. Příběh hlavně pro dětské čtenáře je vyprávěn očima slípky, která se dostane z klecového chovu na jihočeský dvorek a začne objevovat krásu i tvory kolem. Autorka čerpala inspiraci i na vlastním dvorku a knihou doufá doručit poselství o životě zvířat, která často končí zavřená ve velkochovech. Atmosféru dotvářejí ilustrace Ondřeje Smeykala.

V čem může začínajícímu autorovi titul Objev roku pomoct?
Titul Objev roku vnímám jako velké povzbuzení pokračovat dál v psaní. Pro mě osobně nominace Magnesia Litera je velké překvapení. Do dnešního dne nevím, kdo naši knihu Jmenuji se Orel do soutěže přihlásil. V tuto chvíli mohu jen našemu neznámému z celého srdce poděkovat. Můj velký dík patří i celé porotě, která nás nominací příjemně povzbudila. Titul Objev roku v mém případě může určitě dodat odvahu všem, kteří  potřebují něco udělat nebo něčemu pomoc. Magnesia Litera má ve společnosti velký kredit a díky jejímu dobrému jménu objeví naši knihu více čtenářů...

Co jste v poslední době na poli kultury objevila vy?
Pro mě bylo velký objev pražské Divadlo Kampa. Na YouTube jsem viděla záznam ze čtení z knihy Jmenuji se Orel, které bylo součástí programu Noc divadel 16.11.2019. Do této doby jsem o tomto divadle nevěděla. Byla jsem nadšená z atmosféry a titulů, které divákům ve svých představeních nabízejí. Úžasných a inspirujících umělců je jak v českých vodách, tak i ve světě hodně. Pořád pro sebe objevuji nové a nové. Z hudebních objevů v poslední době je to pro mě zpěvačka Lola Marsh.  

Co dnes zaručí začínajícímu autorovi/autorce úspěch?
Mé rozhodnutí napsat knihu přišlo skoro hned po tom, co jsme koupili s několika přáteli vynesené slepičky z velkochovu. To, co jsem tam viděla, slyšela a cítila mě velice zasáhlo.  Přemýšlela jsem, co mohu udělat já jako jednotlivec mimo organizace na ochranu zvířat, které na nelehký život hospodářských zvířat upozorňují a snaží se změnit.

Svou vizi o napsání příběhů, které se u nás odehrávaly, jsem vyprávěla Ondřeji Smeykalovi, ze kterého se skoro okamžitě stal ilustrátor. Ačkoliv jsme ani jeden neměli zkušenost, jak se taková kniha tvoří, rozhodnutí bylo jasné. To, co nás s Ondrou spojovalo, byl pocit, že i když to neumíme, vytvoříme maketu knihy a dovolíme Orlíkovi roztáhnout křídla, aby vyprávěl ve svých příbězích o lásce a soucitu. Po vytvoření makety mělo vše rychlý spád. Měli jsme velké štěstí na vydavatelství KNIHA.JE v čele s Karlem Svobodou. Hned jak jsme naši maketu koncem června 2019 viděli a přečetli si ji, rozhodli jsme se knihu vydat. A tak jsme 19.10.2019 v prostorách Starého Purkrabství na Vyšehradě  knihu přivítali na světě s úžasnými kmotry při jejím slavnostním otevření. Díky vydavatelství KNIHA.JE dnes už vím, že z naší slepice bude slepice mezinárodní. Pracuje se na překladech. 

Na Vaši otázku co dnes zaručí autorovi úspěch by asi dokázali odpovědět autoři, kteří mají se psaním zkušenosti… Já jsem nikdy literární ambice neměla, mé přání bylo upozornit jemnou formou na životy těch nejmenších a nejzranitelnějších z nás. Přes mnoho slov a informací zapomínáme na to, na jak úžasném místě žijeme a jak  krásné věci nás obklopují.  Naše kniha vyšla zřejmě v ten pravý čas jako jeden z dalších příspěvků ke světu bez klecí.  

V čem spatřujete svoje největší literární kvality?
Děkuji za tuto otázku. Na toto Vám nedokážu odpovědět. To musí posoudit jiní. Já mohu jen s vděčností poděkovat všem, kdo nám poskytli podporu.

EMA LABUDOVÁ svým debutem Tapetář (Knižní klub, 2019) vyvolala pozornost už v loňském roce, kdy se stala za čtyřiadvacetiletou historii Literární ceny Knižního klubu její nejmladší vítězkou. Děj novely je zasazen do prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Je vyprávěn očima dvaadvacetiletého homosexuála, který byl kvůli své sexuální orientaci nucen opustit rodné město (homosexualita byla do roku 1967 v UK kriminalizovaná). Vyprávění o místech, která nezná, v době, kterou nezažila, jí vyneslo i nominaci na Magnesii Literu – recenzi na její knihu najdete na našem webu.

Odmítla odpovědět, ale recenzi na její knížku si můžete přečíst zde.