Milostný dopis Izraeli

13. června 2019

Zdroj: Unsplash, Robert Bye

Probouzím se na svém pískovém lůžku u páchnoucí nádrže pár metrů od egyptských hranic (na té izraelské straně) a jsem pyšná na to, že jsem se na rozdíl od mého spolucestujícího dokázala sbalit do malé krosny. Také na to, že jsem v noci nezmrzla. A vlastně i na to, že jsem mezi miniválečky svršků a spacák nevtěsnala žádnou knihu, na kterou by tady stejně nebyl čas. Přitom se v Izraeli poezii a příběhům vyhnout nelze. Myslím na ty, které jsem přečetla a s myšlenkou na ně procestuju tuhle prapodivnou zemi od jejích jižních hranic.

Jasné světlo dopadá na pohovku.
Ty víš, kdo jsem já, já vím, kdo jsi ty.
A všechno je v pořádku.
Už přišlo ráno, nový den,
vyjdeme na cestu.
Dnes budeme celý den
říkat pravdu.
(Tirca Atarová, S pomateností vonných bylin)

Trajdat po téhle nevelké zemi všech možných přírodních krás v Peugeotu moc poetické není, zato spát v něm pod pouštními hvězdami schovaní na „parkovišti“ (čti plácek dost daleko od silnice, aby nás nikdo neviděl) už celkem ano. Nikdy předtím jsem poušť neviděla. Ta mi nakonec utkví v paměti nejsilněji. Nevím, co jsem čekala, písečné duny? Jsou to jen šutry. Ale zároveň mám kvůli nim chuť se vrátit – do hojně navštěvovaného Machteš Ramon, do pouštní oázy Ein Gedi, na Masadu. Je to trošku záhada: ale jsou to místa, kvůli kterým jsem vstala v půl páté ráno nebo po kterých jsem běhala rychlostí skalní kozy, abychom ještě stihli tu delší turistickou trasu.

Zde,
na úbočí výšin,
před západem slunce a kráterem času,
blízko uťatých stínů zahrad
děláme to, co dělají vězni,
co dělají nezaměstnaní:
chováme naději.
(Mahmúd Darwíš, Deník všedního smutku)

Po turistických cílech v poušti na cestě následují prázdné, rozlehlé pláně Golanských výšin a vedle silnice občas prostřílené bunkry. Prší, mlha se nezvedá a celý sever se před našima očima začíná tak nějak zavírat. Řídím a přemýšlím, že takový je asi pocit projíždět vybydlenými městy, které potkala nějaká katastrofa. Přitom tady se vše nádherně zelená, vzduch tu voní, ale pod povrchem jako by přece byla cítit všudypřítomná zkáza; ten dojem paradoxně umocňují dokonalé kopce zeleně, která prozařuje skrz mlhu.

Vesnice není jen určité místo, ale také duševní stav. Stromy nejsou jen stromy, ale také maso a krev dětství. Pláču a slzy mi smáčejí prsty. Mám před očima svůj sen. Proč do něj nevstoupit, abych mohl alespoň říct, že jsem dosáhl smrtícího blaha? Ale sen hlídají vojáci.
(Mahmúd Darwíš, Deník všedního smutku)

Po cestě k těm velkým městům Izraele leží spousta malých městeček. Dojet až na sever a dosáhnout na zcela arabsky živé Akko, pomalované modrou barvou a obklopené oceánem. Pod městem se nachází podzemní chodby, které tu vybudovali templáři, zatímco uličky na povrchu voní po rybách a arabském koření. Středověké opevnění oživuje zábava arabských chlapců s vlčákem.

Cesta zpátky, na jih – přes městečko Safed proslulé kabalou (už nikdy nezapomenu na žlutou ceduli lákající mě na „my own kabbalah experience“). Promoklý Nazaret a nerudný hlídač, který mě nechce pustit do opuštěné Baziliky Zvěstování. Když pochopí, že díra a sichrhajcka v mých legínách není styl, ale záchrana legín, pouští mě dovnitř. Kýčovité obrazy ze všech koutů světa včetně Česka lemují nejpodstatnější cíl tohoto města.

Proč se vlastně všichni proroci, chudáci i dobyvatelé tak naprosto shodli v lásce k této zemi až k smrti či usmrcení? Z vířivého erotického tance Středozemního moře podél boků Karmelu se zrodilo Tiberiadské jezero. A je tam také moře, říkají mu Mrtvé, protože v ráji něco musí připomínat smrt, aby život nebyl jednotvárný. Vedle hustého stromoví v lesích náhorní Galileje připadl Jeruzalému úděl prokázat, že skály dokáží po věky uchovat jazyk věčného života. Taková je má vlast.
(Mahmúd Darwíš, Deník všedního smutku)

Jeruzalém je pak svou vlastní planetou i vlastní básní. Můžete mít k tomuhle městu vztah, nejste-li odtud? Nepatříte-li sem? Jako turista si přijdu až nepatřičně. Celé tři dny nás ve Starém městě pohlcuje proud lidí, jehož nechceme být tak úplně součástí (což nás dožene až ke stezce na Olivovou horu, která je sice bez lidí, zato po schodech). Je to smutné místo plné nádherných budov a památek, plné zarputile modlících se věřících.

Mír tomu, kdo se se mnou dělí
o mou sklenku
v hustotě noci přetékající z našich dvou židlí:
mír mému stínu
(Mahmúd Darwíš, Přicházím do stínu tvých očí)

Zastihl nás tu déšť, který tu podle jednoho prodejce nezažili pět let – podle druhého rovnou patnáct. Je zima, jsme promoklí a tohle město po sedmé večerní zavírá. Vrátný nejlevnějšího hostelu ve Starém městě je arabským filosofem, kterého toužíte potkat na každé ze svých cest. Mluvil k nám, promoklým mlaďoučkým turistům (ve složení ČR–Německo–USA), snad hodinu, opřený o futra. Dělala jsem si poznámky. Fakt. Pak jsem dostala po tisíci letech, kdy už jsem v dobrou kávu ani nedoufala, pěkně arabskou, s kardamomem. Jeho vlastní. Z promrzlého nevlídného města se naráz ocitám ve vlastní pohádce.

Přepis berte jako citaci.

Řekli jsme si o to, ano. Nahnali jsme se dobrovolně do turistického autobusu a za den stihli Betlém–Jericho–Kumrán a ještě jednou Mrtvé moře. Vrátí se nám to: jak můžete pocítit spiritualitu nejvýznamnějších křesťanských památek na světě, když se váš průvodce neostýchá narušit právě probíhající mši?

Stáli jsme na kraji útesu
když se silný vítr rozburácel
všichni ustoupili přestala zábava
avšak já se chopil kladiva
jež tu zůstalo po generace
a začal jsem bušit na kámen
A vítr odvětil Staň se amen.
(Amir Gilboa, Písek a hvězdy)

„Nezlobte se, ale jakým jazykem to mluvíte?“ zeptá se opatrně postarší paní v tramvaji. Míříme dojatí z jeruzalémského památníku Jad vašem a vysvětlujeme, že česky. Nevím jak jsme se od češtiny ocitli u historie staršího manželského páru sedícího naproti nám, ale v šumu každodenního života v Jeruzalémě se dozvídám, že její rodina byla za války pohřbena zaživa někde u běloruských hranic. Řekne to jakoby nic. Nemůžu už brečet, protože jsem ze sebe veškerou tělní tekutinu vyždímala v Jad vašem. Co nejmileji se usměju a vystupuji za nekončících rad milého ortodoxního Žida, který se k hovoru přizval, když zjistil, že paní žila téměř celý život ve Philadelphii. „Vážně? Já jsem z Bostonu!“ No. „A na nejlepší maso musíte támhle, na druhou stranu nechoďte, to není židovská čtvrť. Dobrou chuť.“ Díky, nashle. „Ne, ruku vám nepodám, tu už jsem podal tady jemu.“ Dobře, zdravíme a jdeme na nejlepší jídlo našich životů.

Přes dálky zející dokořán
podávám ti svou ruku
nad hlavou jiné hvězdy mám
a jiná
voda do hrdla mi stéká
dává se ti věnec možností
naznačený mými pěti prsty
ale
když zaváháš
stáhnu zpět svou ruku
na útěk se dám stezkou trnitou
a nikdy mě už nespatříš.
(Meir Wieseltier, Písek a hvězdy)

Myslím, že v poušti jsem zahlédla nejkrásnější Izrael. Ten skutečný a rozmanitý pak v Jeruzalémě. Nějak mi nevoní skleněné budovy moderních měst, Tel Avivem jsme radši propluli co nejrychleji a spíš proto, že jsme do starého přístavu Jaffo mířili na teplý hummus. Zábava je spíš ve slunci a prachu. Stejně jako poslední cesta z těch na naší cestě: autobus nás po našem nejistém zahulákání, že nám měl zastavit, vyhodil skoro za jízdy u krajnice. Tak jsme si k letišti na dohled došli prachem. Pouští. S radostí.

Představa ztraceného ráje dráždí básníky, které nenapadá jiné působivé téma, ale v případě Palestiny přináší jen potoky slz a chudokrevnost. Právě proto pro mne vlast znamená víc než ráj. Podobá se ráji, ale je dosažitelná.
(Mahmúd Darwíš, Deník všedního smutku)

P. S. S myšlenkou na Vojtův text o Rize: Víte, jak voní Izrael? Jako tisíc chutí hummusu.

Úryvky textů:
Tirca Atarová: výbor izraelské poezie S pomateností vonných bylin
Amir Gilboa, Meir Wieseltier: výbor z moderní hebrejské poezie Písek a hvězdy
Mahmúd Darwíš: Deník všedního smutku (povídka Měsíc nespadl do studny), Přicházím do stínu tvých očích (poezie)