Tři třikrát jinak
20. června 2019
Faust. / Zdroj: Divadlo pod Palmovkou, Petr Neubert
Umíte si dnes, v době internetových médií a fenoménu youtuberů, kteří generují videa ne delší než půl hodiny, představit, že byste vydrželi sedět na Wagnerově opeře pět hodin a přitom udrželi pozornost, snad i neusnuli? Ne že bych takovým kulturním obohacením pohrdala, ale jen málokdy jsem si byla schopna vymezit tolik času a viděla film či divadlo delší než dvě hodiny (pomiňme rozšířené verze Pána prstenů). Poslední měsíc je tedy očividně času nazbyt a do divadla jsem na tříhodinové představení zamířila rovnou třikrát. Tento adrenalinový zážitek mi umožnil vidět tři víceméně velmi odlišné inscenace, které spojovala jednak podobná délka, jednak také to, že se jednalo o inscenaci klasických děl (ano, opět klasika), a porovnat tak funkčnost oněch tří hodin.
Řeč je o Bratrech Karamazových (Činoherní klub), Faustovi (Divadlo pod Palmovkou) a o Romeovi a Julii (Divadlo ABC) – názvem díla jistě všem známá, v roce 2019 stále přítomná na programu divadel (v případě Karamazových již od roku 2015, zbylá dvě měla premiéru letos), která se snaží poprat o vaši pozornost na celý večer. A s prodlužující se délkou o to víc platí přímá úměra: čím horší představení, tím hůř (a pomaleji) se čas plouží k vysněnému konci.
Z tohoto hlediska byli Bratři Karamazovi nekonečnou noční můrou, která byla umocněná snad o to víc, že jsem se na ně těšila a chystala více než dva měsíce a u našeho Tomáše si návštěvu Činoherního klubu vyprosila jako tutový divadelní zážitek roku. Ehm, byl to takový zážitek, že si zasloužil být jím zdokumentován jako antip v květnovém Aportu. Přestože bylo vyřčeno všechno do poslední hlásky a scéna na jevišti vyvrcholila ve skutečné (!) lámání chleba, skrz až téměř schizofrenní chaos a nepřesvědčivost se samotné poselství vždycky rozplynulo dřív, než mohlo být chyceno. Nejlépe to však popsala Bára, když řekla, že to „bylo, jako by nevěděli, proč to už vůbec hrajou“. A když se tak tři hodiny velmi pomalu doplouží ke svému konci, cítíte se provinile, protože jste zřejmě nebyli pozorní a něco vám uniklo a nebyli jste dostatečně otevření trochu „jiné“ činohře. Zároveň ale víte, že za takovou spoustu času si zasloužíte trochu víc a že znázornit nehodu senilního Karamazova hořčicí na kalhotách už bylo fakt moc!
Juraj Kukura v roli starého Karamazova. / Zdroj: Činoherní klub
Romeo a Julie má to štěstí a smůlu zároveň, že jde o skutečně kanonické dílo – všichni ten příběh znají, i když ho doopravdy nikdy nečetli ani neviděli žádný film; všichni vědí, co se v následujících chvílích odehraje. O to víc má ale divák šanci zaměřit se na vlastní formu. Divadlo ABC se rozhodlo potyčku mezi Monteky a Kapulety přesunout do modernějšího světa, než je ten Shakespearův, a už od začátku bylo jasné, že aktualizační potenciál dramatu bude vyždímán do poslední kapky. A bude ždímán velmi horlivě. V replikách se střídá hláška za hláškou, všichni pořád poskakují, všechno se hýbe, pořád se musí něco dít, hlavně aby nepolevila divákova pozornost. A smích. Jestli totiž někde platí, že atmosféru představení minimálně z poloviny tvoří divák, pak to bylo právě zde. Když se celý sál rozesmál, protože Julii v Romeově náručí vykoukl zadek, byl to jasný signál, že jsem poněkud mimo cílovou skupinu diváctva… Nutno však říct, že jsem některými (zejména mladými) hereckými výkony, v čele se Zdeňkem Piškulou, byla přesto okouzlena. Tři hodiny eskalovaly v působivém setkání nesetkání Romea a Julie. Jsem si ale skutečně jistá, proč jsem tam seděla tři hodiny? Byl za tím jiný důvod, než aby se rychle honem všechno stihlo zahrát a říct?
Romeo (Zdeněk Piškula) a Julie (Tereza Marečková). / Zdroj: Divadlo ABC
Skončeme to všechno v dobrém – protože u Fausta mám naprosto jasno. Tedy na pochopení mnohého bych nejspíš potřebovala zajít na Palmovku ještě tak čtyřikrát, abych byla schopna absorbovat každou vrstvu z nabízených, ale někdy během druhé části mi začalo docházet, co se odehrává nejen na jevišti, ale i v hledišti. Jestli jsem doposud nepoužila slovo alternativní, přestože každé z těchto tří představení nějak alternativní bylo (ať už to slovo znamená cokoli), tak jen proto, že bych v tomto okamžiku nebyla schopna nazvat Fausta Jana Klaty lepším a výraznějším slovem. Umberto Eco napsal v jednom ze svém textu o Casablance, že to není film jeden, ale je poskládaný z mnoha filmů, z mnoha filmových klišé. „Dvě klišé jsou směšná, ale stovka klišé vytváří cosi monumentálního a vyvolává dojetí,“ vysvětluje Eco, jak se z Casablancy stal kultovní film. A já si jen nahrazuji klišé kýčem, kterého tam je přehršel, až vás to trochu děsí, jenže pak to nějak začne všechno kooperovat. A především – vy dostanete čas na to si vše uvědomit a porozumět. V tom dlouhotrvajícím a opakovaném pohybu, tichu nebo hluku vás nechají koupat dlouho, bude to bolet a šokovat, bude to zlé, ale i dobré. Svět je rychlý tam venku, tady budete sedět dlouho – tady zažijete pocit vlastního neporozumění, který si dříve či později bude muset přiznat každý, ať Goethova Fausta četl, či ne. V první části na vás vychrlíme všechno, jen co to jde, a po přestávce přijde odměna. Mohli bychom to představení mít skoro o polovinu kratší, ale dostanete čas na přemýšlení, jste tu s námi, jste součást našeho pekla. A po třech (krásně) bolestivých hodinách zažíváte téměř rozkoš z toho, že jste porozuměli, přestože víte, že toho ještě spoustu nechápete.
Faust (Jan Teplý) a Mefistofeles (Tereza Dočkalová). / Zdroj: Divadlo pod Palmovkou, Petr Neubert
A tak odcházím ze tří různých tříhodinových představení s třemi odlišnými pocity, které mě ale nakonec nutí se pozastavit a zeptat se sama sebe, proč jsem tam strávila tolik času. Co se týče Bratrů Karamazových, nedokážu si odpovědět doteď. Romeo a Julie byl víceméně příjemně strávený večer, jehož značnou část jste ale klidně mohli strávit jinde. Z Fausta odcházíte plni nejistoty, ale minimálně víte, že tyhle tři hodiny jste v divadle neseděli zbytečně.
