Mitski sama sobě peklem
7. února 2022
Mitski se na svém novém LP Laurel Hell stává svým vlastním peklem. Zlomené srdce i nenávist k vlastní tvorbě rozpitvává ostrým nožem sebereflexe a zůstává přitom cynická a zaměřená na detail, tak jak ji fanoušci milují. Navzdory autorčině sebekritičnosti má Laurel Hell nejbohatší zvuk z její dosavadní tvorby a jeho koherentní obsah může svou hloubkou konkurovat tragickému románu. Tam, kde jiní umělci zdánlivě kloužou po povrchu smutku, se Mitski dostává do konkrétních skulin.
Posluchači často mluví u Mitski o výjimečném porozumění a naprostém ztotožnění se se zpěvačkou. Některá média ji popisují jako autentickou vypravěčku mileniálské deprese, jiná naopak upozorňují na to, že hudební texty jsou v první řadě fikční. Její poetika je každopádně výrazná a témata veršů se pohybují na pomyslné škále mezi smutkem a depresí, jiné emoce zásadně nerozvíjí. V kontrastu k tomu ale používá zvuk, který byl až do poslední desky Be the Cowboy v podstatě jednotný: výrazné, jednoduché rytmy a zapamatovatelné melodie nedělaly z tragických písní rozporuplný taneční pop, jak jej známe od Mariny, ale jemnější ambivalencí dodaly plasticitu světu její hudby. Specifická je Mitski také kombinací současného zvuku s nostalgickými hudebními momenty. Ne náhodou začíná jeden z nových singlů Heat Lightning stejným motivem jako Venus in Furs od Velvet Underground, v podání Mitski se ale napětí a vášeň originálu postupně rozkládá do dusivé monotónnosti.
Zvuk nového alba poprvé nastínil loňský singl Working for the Knife, kterým se zpěvačka vrátila na scénu po dvouletém přerušení kariéry. Ten už se lišil od předchozí tvorby: dunivý, hluboký zvuk tentokrát téměř vůbec nedoplnily vysoké tóny syntetizátoru nebo piana, jak tomu bývalo u předchozích hitů Washing Machine Heart nebo Nobody. V dalších skladbách alba se odvážnější melodie vrátily, zároveň hned první píseň Valentine, Texas rázně upozorňuje na to, že ne všechna nová tvorba se spoléhá na jednoduchou taneční rytmičnost, kterou nahradily složitější kompozice. Kombinace nových přístupů nepotlačily autorčin unikátní rukopis a pomohly jí prohloubit vyjadřování emocí: zatímco písně o nenávisti k sobě samé mají jednolitý, hutný zvuk deprese, vzpomínky na romantický vztah přecházejí z ničeho nic v divoké melodie připomínající muzikál nebo seriálovou znělku, čehož využívá zejména závěrečná skladba That’s Our Lamp, zakončující album v chaotické ambivalenci bez jasného rozuzlení.
Romantická linka alba vypráví o rozchodu s partnerem či partnerkou, víc než samotná absence dřívějšího vztahu ale Mitski trápí svědomí. Mezi texty plnými tmy se závěrečná romantická píseň rozsvěcí metaforikou lampy, jinak jsou všechny ostatní skladby beznadějné a protagonistka se v nich sice lituje, v souladu s ostrou sebereflexí a sebenenávistí ovšem hledá vinu v sobě. Neschopnost udržet si romantický vztah s milovanou osobou nijak neospravedlňuje a nesnaží se posluchače dostat na svou stranu. Když zjistí, že byla záhy po rozchodu nahrazena jinou ženou, napadá ji tradiční popové klišé: měla jsem to být já. V jejím podání otřepaná fráze není výčitka nebo stížnost, nýbrž omluva: promiň, měla jsem to být já.
MILUJTE MĚ VÍC
Nejen v osobním životě hledá Mitski v první řadě chyby v sobě: druhým ústředním tématem alba je její vlastní tvorba, nebo spíš neschopnost tvořit. Umění pro ni není vášeň nebo forma sebevyjádření, v písní Working for the Knife nad ní visí jeho nůž jako všudypřítomný imperativ. Ve skladbě Love Me More se pak nebojí si uštědřit poslední ránu: mluví o slávě a posluchačích a nezdráhá se přiznat, že zoufale touží po obdivu a potřebuje víc validace, než dosud dostává.
Obzvlášť ironicky pak vyznívá název desky, který je aluzí k Lauryn Hill, jejíž vrcholné album The Miseducation of Lauryn Hill Mitski staví ke své vlastní tvorbě jako výsměšný protiklad. První sólové album Lauryn Hill je zamilované, mluví o nadšení ze sólové tvorby a těhotenství, jeho devadesátkový hiphopový zvuk je lehký a hravý a svět si jej zamiloval tak, že mu byla udělena vůbec první cena Grammy v kategorii hip hop, což ho učinilo nezapomenutelným milníkem minoritního a mužského žánru. Když se pak Mitski noří do očistce vlastní kritiky, nasazuje si masku Laurel Hell jako nástroj srovnávání se s cizí virtuozitou, neschopná zároveň jakoukoli přiznat sobě.
Dřívější příběhy Mitski měly smutné nádechy, nebyly ale nikdy jen o ní. Vztahová dramata se rozehrávala ve vyprávěních i neotřelých metaforách každodenních předmětů, což je poetika, u které setrvává, bez romantického protějšku ale zůstává zpěvačka tragická jiným, naléhavějším způsobem. Existenční krizi nicméně přetavila v album, jehož unikátní zvuk i sdělení jen tak nezapadne, a těžko se srovnává s čímkoli jiným na současné scéně. Díky různorodým melodiím i kompozicím se daří výsledný dojem z Laurel Hell odlehčit. Není jím pak jen beznaděj a lítost, ale zejména údiv nad intenzivní atmosférou desky.
