Ocean Vuong píše, aby skládal úlomky nádherných životů

25. února 2022

Prozaický debut vietnamského básníka Na Zemi jsme na okamžik nádherní je psán formou dopisu, jehož adresát si jej nemůže přečíst. Negramotnost matky, která se synem prchla z válkou pustošeného Vietnamu do USA, synovi paradoxně umožňuje s ní navázat dialog, v němž prostřednictvím jazyka zviditelňuje těla poznamenaná válečným traumatem a ohledává osvobozující i destruktivní sílu tělesné touhy. 

Autobiograficky laděný román mladého básníka a esejisty Oceana Vuonga, jenž od dvou let vyrůstal v provinčním městečku v Connecticutu, otvírá vzpomínka na vycpaného jelena zavěšeného u záchodků na benzince ve Virginii. Lovecká trofej tehdy v matce vzbudila pocit hrůzy, protože namísto toho, aby lovec za smrtí kořisti učinil tečku, vystavil mrtvolu všem na odiv. Již tato první scéna prozrazuje, z čeho má Rose, dcera vietnamské venkovanky a amerického vojáka, strach – být viděna. Svého syna proto učí, aby na sebe neupoutával pozornost. „Stačí, že jsi Vietnamec“, slýchává synek, jemuž nikdo neřekne jinak než Pejsek. Tak jej podle vietnamského vesnického zvyku pojmenovala jeho babička Lan. Dala mu zavrženíhodné jméno, aby se nikdy nemohl stát lákavou kořistí pro zlé démony.

Autorkou obálky je Kateřina Urbanová. / Zdroj: Vyšehrad

Válka oběma ženám vštípila, že život spočívá ve schopnosti se schovat. Traumatizující zkušenost skrývání se před americkými nálety je v úvodu zpřítomněna další podmanivou zvířecí metaforou. Kolonie monarchů stěhovavých se každoročně chrání před zimou odletem na jih, jejich přežití závisí na udržování dostatečné vzdálenosti od hrozby mrazu. Stejně tak se jelen chrání před lovcem – dokud nebude spatřen, nemůže být uloven. Jenomže neviditelný život není životem, nýbrž pouhým přežíváním, a Pejsek chce žít. Proto píše.

Psát, pamatovat, žít

Jazyk je v životě chudého vietnamského queer chlapce nositelem násilí. Jeho matka neumí anglicky, při práci v nehtovém salónu si vystačí téměř s jediným slovem, „promiňte“. Tímto výrazem se předem omlouvá za svou existenci a podbízí se klientům, na jejichž spokojenosti závisí její přežití. Pejsek však díky literatuře objevuje životvorný potenciál jazyka, poprvé v dětské knize Hromový dort, jež líčí příběh babičky a její vnučky, které se při bouři odmítly schovat a namísto toho upekly dort. Nepoháněl je pud sebezáchovy, nešlo jim o přežití, cpaly se sladkým a navzdory nebezpečí vytvořily něco krásného. Před bouří nezabednily okna, nýbrž se nechaly vidět. I proto žijí nadále v pohádkové knize. 

Další určující zkušeností je četba Deníku truchlení Rolanda Barthese, v němž se autor vyrovnává se smrtí své matky. Tehdy se Pejsek rozhodl psát. Truchlit totiž znamená uchovávat ztracený život ve vzpomínce, která nadále žije v paměti těch, již ho vidí. Ačkoli je Rose v době psaní knihy ještě naživu, zůstává její život stejně jako život její matky Lan neviditelný. Psaním dopisu ukazuje Pejsek ženám, které jej vychovaly, že je vidí. Že jejich životy, přestože se zrodily z napalmového popela amerických bomb, jsou krásné, a tím pádem hodnotné.

Ocean Vuong píše o válce po jejím zdánlivém konci. Na traumatech matky a babičky dosvědčuje, jak neodvratně se vepsala do jejich těl, do mozolovitých rukou Rose, které tvrdnou pod nánosem chemických přípravků v nehtovém salónu, do hrbatých zad Lan, která se sklánějí nad dřezem s nádobím. Jeho vlastní život je důkazem, že před válkou se nelze ochránit útěkem. Válka přetrvává v každém úderu, jež Pejskovi uštědří matka trpící posttraumatickým syndromem, v každé posměšné poznámce na jeho barvu pleti, jež není dostatečně bílá, v každém ohňostroji, při kterém se s babičkou Lan tisknou u okna, jako by šlo o bombové nálety. Teprve v procesu psaní se Ocean Vuong s válkou pokouší sjednat mír.

Nechat se vykuchat touhou

Krásu toho být viděn pocítil Pejsek poprvé, když se s ním bílý spolužák Gramoz podělil o kousek svého oběda. Podruhé, když při práci na tabákové farmě poznal Trevora, o čtyři roky staršího bílého kluka, který poslouchá 50 Centa, střílí z brokovnice a před svým otcem alkoholikem utíká k drogám. V sugestivních pasážích líčí Ocean Vuong sex, při němž nechybí násilí, selhání, ale ani něha. Tělesná touha umožňuje Pejskovi ve zranitelnosti najít moc. Z podřízené pozice kontroluje přístup ke slasti dominantního Trevora.

Čtenář*ka se při čtení neubrání myšlence, že Trevor je femme-fobní. Když se role v sexu mají obrátit, Trevor označí Pejska za „děvku“. Homosexualitu považuje za fázi, „z níž se za pár let dostane“. Ocean Vuong ovšem nemoralizuje, v postavě Trevora pouze vykresluje zničující dopady zvnitřnění pravidel americké maskulinity. Snaha těmto pravidlům dostát, „být drsňákem“, se projevuje například komickou zarputilostí, s níž Trevor odmítá jíst telecí maso, protože jde o slabá mláďata. Pejsek naopak v křehkosti objevuje vysvobozující sílu: v okamžiku, když se strach proměňuje ve slast, když se jako kořist nabídne lovci a „nechá se sežrat touhou“, se cítí nejsvobodnější.  

Krása konečného života

Lovecká metafora prostupující celým dílem vyjadřuje ambivalentní podmínku života, jíž je uznání druhého. To s sebou nutně nese rizika násilí. S možným proviněním se na matce počítá i Ocean Vuong, psaní jej k ní přibližuje i od ní vzdaluje zároveň; vyslovený vděk se snadno může zvrátit v sociální odcizení. Matka neúnavně sklání hlavu k pedikúře v nehtovém salónu, aby syn mohl svou hlavu vztyčit a stát se slavným spisovatelem. 

Akt psaní, který má osvobozovat, zároveň prohlubuje propast mezi první a druhou generací válečných imigrantů. Ocean Vuong tuto dvojsečnost jazyka reflektuje především prostřednictvím smrti. V okamžicích, kdy se Pejsek setkává tváří v tvář s konečností tělesného života – ať už v podobě umírajícího stáda bizonů, které sleduje na Discovery Channel, nebo při smrtelné nemoci babičky Lan –, si uvědomuje, jak jazyk selhává. „Ani mistři smrti Shakespeare, Milton, Tu Fue a Barthes“ ho nenaučili, „jak se dotýkat svých mrtvých“. 

Čtěte také:

Ze zřídla vyvěrá plurál autorských hlasů

Meze jazyka tak otevírají obecnou otázku: Musí se životy zbídačených těl, obětí války a sociálních norem dostat do literatury, aby byly hodnotné? Zkušenost vedla Pejska vyrůstajícího v neviditelnosti k úsilí o zviditelnění prostřednictvím psaní. Ocean Vuong ovšem v rozhovoru pro podcast Talk Easy z roku 2021 koriguje tuto tezi, podle níž je hodnota života podmíněna: „Proč by tyto životy neměly být hodnotné samy o sobě bez jakéhokoliv vědění, bez knih?“ Tímto čtenáře*ky vyzývá, aby po přečtení jeho knihy zůstávali*y bdělí*é k tomu, že literatura není nástrojem spásy. 

Na Zemi jsme na okamžik nádherní je tak především skromnou snahou žít. Vnímavé líčení hrůzných dopadů války na své předky prokládá Ocean Vuong poetikou touhy, vlastní imaginací a nemoralizujícími úvahami o válce, rasismu, homofobii, chudobě, a zejména o jazyce. Neznamená to, že by jazyk představoval zbraň proti válce, Ocean Vuong nepíše „jako o život“, nechce „vytřít zrak“ svým nepřátelům. Jeho dopis nemá čtenáře „odrovnat“. Zkázonosné důsledky kódování mužského úspěchu v termínech destrukce a násilí zobrazuje skrze postavu Trevora. Jazyk Oceana Vuonga neničí, nýbrž obnovuje. „Paměť je povodeň“, píše své matce a ze vzpomínek skládá trosky inherentně krásných životů.

VUONG, Ocean. Na Zemi jsme na okamžik nádherní. Přel. Martin Světlík. Praha: Vyšehrad, 2021. 232 s.