Tento film není pro minimalisty

6. SRPNA 2019

Zdroj: Bioscop

Návštěva kina pro mě znamená více než jen sledování plátna, nese s sebou rituály, jako je zouvání bot v sále, obřadné vybírání místa či těšení se na promítače Efima a jeho úvodní proslov. Ráda chodím do kina sama, jinak mám totiž tendenci cítit odpovědnost za dojmy ostatních. Většinou vybírám skvěle, tentokrát jsem však šlápla vedle.

Já hloupá kuchařka jsem do polévky místo přemýšlení nad kvalitou dala pouze dojem z plakátu k veřejné premiéře v kině Lucerna, jejíž součástí byla přednáška Alvina Korčáka z Minimalisticky.cz. Tak se stalo, že jsem vybrala německý snímek s názvem přeloženým jako Bez věcí nad věcí (v originále 100 Dinge, anglicky 100 things, po slovensky 100 vecí, nevím, proč pro české publikum zvolili natolik odlišný název) slibující příběh dvou mužů, kteří se rozhodli vyzkoušet minimalistický způsob života: bez věcí. Téma mně velice blízké, sama se snažím vést less waste domácnost a na dvouměsíční pěší pouti jsem vystačila s každou částí oděvu po dvou kusech. Vsadila jsem tedy na zájem o téma, a to i přesto, že se komediím obvykle vyhýbám obloukem.

Předně, tvůrce filmu a zároveň herec jedné ze dvou hlavních rolí Florian David Fitz si zřejmě myslí, že minimalismus spočívá v tom nemít nic, tedy být nahý. A tak herci polovinu filmu pobíhají po Berlíně, jak je pánbůh stvořil. To může některým divákům ke kvalitnímu zážitku postačovat, o mnoho více od tohoto snímku totiž očekávat nelze. Humor snímku je postaven nejen na rukama zakrytém přirození, ale také na honičkách a fackování, jednoduše na něčem, co by pravdpodobně rozesmálo leda tak mého dvouletého synovce. Groteskní situace à la Laurel a Hardy zaobalené do hávu globálního problému. Musím ale uznat, že pár vtipů se skutečně povedlo.

Tématem filmu není nic víc než lpění na hmotných statcích a pocit štěstí vlévající se do našich srdcí, když nakupujeme. O odpadu, ekologii a dopadech konzumerismu na planetu však nepadne ani slovo. Tento film prostě není pro minimalisty. Odkrývá sladké tajemství, že věci jsou jen věci, což je pravděpodobně odhalení roku. Žiju v sociální bublině, kde nebýt celý den na telefonu je normální a stejně tak nekupovat si haldu předražených věcí, které nikdy nepoužiju. Naopak bych tento snímek doporučila youtuberům a youtuberkám s jejich hauly. Díky jednomu jsem totiž nedávno zaslechla, že „tenhle kousek asi není úplně na normální nošení, ven bych si to asi nevzala, ale takhle třeba na fotku na Instagram je to, myslím, moc pěkný“.

Nakonec u filmu oceňuji jeho dynamiku. Takže i když ho shledáváte stejně banálním jako já, obrázky na plátně utíkají tak rychle, že je za chvíli konec, a to i přes poměrně dlouhou metráž (skoro dvě hodiny).

Filmem se táhne oslovení „konzumní štětka“ a tu tvůrci dělají i z nás diváků, jelikož se porochníme ve vší té vizuální hojnosti, konzumu a designu, kterým se hlavní postavy obklopují. Protože dívat se na krásné věci je přece tak příjemné. Message těch dvou hodin je nekupovat si tolik věcí. Paradoxně se však před našimi zraky na plátně odehrávají četné módní přehlídky, vhledy do interiérů loftových bytů a vůbec to nejstylovější z celého Berlína.

Snímek je napěchován velkými větami, životními moudry, emocemi, láskou, přátelstvím na život a na smrt. Přes všechno snažení mě ani závěrečná scéna ve svitu zapadajícího slunce nedojala, a to i přes můj obvykle značně plačtivý premenstruační syndrom. Jednou větou tento německý velkofilm ukazuje úplný opak toho, co se nám snaží sdělit, a tak se sám pasuje do pozice kinematografického pokrytce.