Havelkovi očití svědci budí podezření

12. března 2021

Očitý svědek měl být uveden v první půli letošního roku v Národním divadle, místo toho ale 18. února premiéroval na jeho webových stránkách stejnojmenný film. Devadesátiminutový inscenovaný výslech rekonstruuje masakr na Švédských šancích, k němuž došlo v červnu roku 1945. Konfrontace jednotlivých perspektiv plasticky utváří evokaci historické události. Vybroušený minimalismus ale působí příliš sterilně a uměle.

Při snaze vyvarovat se streamování či uploadování záznamu nazkoušené inscenace se režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková rozhodli inspirovat prostředím online platforem. Setkání s očitými svědky připomíná připojování se ke schůzce, kdy na obrazovce naskakuje jeden profil za druhým, přesto ale neprobíhá online. Autorský film je pouze středem celého mikrosvěta autentických svědectví jednotlivých postav, která si lze jako celek přehrát v rámci doprovodných videí. Stejně tak si lze prohlížet dobové fotografie či historické dokumenty.  Divák se dostává do role amatérského badatele, jenž má veškeré prameny jako na talíři, a je pouze na něm, jak moc odhodlaným se při jejich prozkoumávání rozhodne být. 

Masakr na Švédských šancích se odehrál v noci z 18. na 19. června roku 1945. Na lověšickém nádraží se na Prostějovsku setkal transport s příslušníky 17. pěšího pluku, který se vracel z pražské vojenské přehlídky do Bratislavy, s transportem karpatských Němců, Maďarů a Slováků. Ti jeli domů do slovenských vesnic (například do Dobšiné či Kežmarku), odkud byli během války vyhnáni do Sudet. Setkání vyústilo v masové zavraždění 267 osob – především žen a dětí – na rozkaz plukovníka Karola Pazúra, který je zaslechl v transportu mluvit německy. V domnění, že šlo o nacistické kolaboranty, kteří v minulosti ze Slovenska uprchli před ruskou armádou, nařídil oddílu, aby „ty esesácký svině“ vyvedl ven, legitimoval je, odvedl na blízké návrší Švédských šancí, nechal je vysvléct do spodního prádla a následně popravil. 

Čtěte také: Je dovoleno milovat, když ostatní umírají?

První část filmu nazvaná Vlaky otevírá příběh setkáním pluku s repatrianty a sestavením popravčí čety, druhá Jáma pokračuje aktem popravy a třetí Odjezd ho uzavírá následným rabováním vojáků, cestou domů druhého dne ráno a bezprostředním vyšetřováním. Výpovědi jednotlivých postav jsou sestříhány a poskládány za sebe tak, aby odpovídaly chronologii zpřítomňované události. Někdy výroky předešlých svědků potvrzují, jindy jsou s nimi v přímém rozporu. Mlžení, přehazování zodpovědnosti na druhé, ulevování vlastnímu svědomí a schovávání se za tvrzení „nevím, neviděl, neznám“ jsou leitmotivy filmu. V jeho průběhu se například zpochybňuje, zda vojáci a obyvatelé rozkrádali majetek, který po obětech zůstal, nebo zda byli místní občané v oběžníku vyzváni, aby se dostavili před radnici s lopatami a rýči a pomohli kopat hrob pro „mrtvé koně“, pod pohrůžkou trestu smrti. Právě všudypřítomná rozporuplnost výpovědí dodává filmovému vyprávění na uvěřitelnosti.

Pochyby a nejistoty se však protínají v jednoznačném závěru: absolutním zlem byl Karol Pazúr. Amorálnost jeho likvidačního rozkazu potvrzuje i jediná replika, kterou během celého filmu vysloví: „Obvinění jsem porozuměl, vinným se necítím.“ Vzhledem k jeho dalším vyjádřením, která jsou dostupná v rámci bonusových materiálů a díky nimž je příliš „snadné“ ukázat si na viníka, je sestavení celku jen z výpovědí ostatních postav strategické. Tvůrci se snaží od Pazúra odvrátit pozornost a zobrazit především zoufalou situaci, k níž dojde, „když se nikdo nevzepře očividnému bezpráví a neudělá nic, aby mu zabránil“. Objevení viníka na konci se tím však stává pointou a příliš dramatickou tečkou, jež ve výsledku přebíjí zdánlivě dílčí, přitom zásadní vinu všech, kteří se na masakru bezděčně podíleli. Celá výpověď se zacyklí sama do sebe v zobecněném poselství „koukejte se, čeho jsou někteří lidé schopní a jaké zvěrstvo umí napáchat“. 

HRANÉ SLZY NEDOJÍMAJÍ 

Díky očitým svědkům a jejich zdokumentovaným podrobným výpovědím zachovaným z vyšetřování mohli tvůrci událost sugestivně rekonstruovat a uchopit z vícero stran. Každý ze čtyřiatřiceti herců ztělesňuje jednu z postav, sedí u stolu před oprýskanou šedo-bílou zdí a oblečený v dobovém kostýmu vypráví část příběhu z vlastní perspektivy. Někteří přitom manipulují s drobnými rekvizitami – cigaretou, sklenicí vody, kapesníkem. U citlivého tématu je úsporný herecký projev, stejně jako zachování střízlivosti prostředků, pochopitelný a žádoucí. Vytvoření zpovědního vakua ale přináší určitá rizika. Herci jsou pod mikroskopickým pohledem kamery, a tak každé zalknutí, slza nebo skelné oči, popotáhnutí, významné polknutí, pokřivení čela, tklivý hlas či dramatická pauza působí jako exploze významů, která útočí na city. Přitom teprve ve chvílích, kdy se herecký projev blíží hranici neutrality, začne ono vyprávěné ožívat. Je to podobné, jako když posluchače klasické hudby zasáhne zahraná skladba, nikoli muzikant, který se při hraní dramaticky svíjí do jejího rytmu.

Každý z herců si je toho očividně vědom, snaha o herecký minimalismus a civilní vystupování je patrná. Jde ale opravdu o velkou hereckou výzvu, i kvůli archaizujícímu jazyku protokolárních výpovědí, a ne všem se ji podařilo suverénně ustát. Navíc se nabízí otázka, zda je třeba dojímat hereckým projevem, když traumatizující událost mluví sama za sebe. Nasnadě je srovnání s audiovizuálními a textovými dokumenty Paměti národa. Kromě jednotlivých událostí má největší emocionální dopad, když životní osudy vypráví sami pamětníci. Herci, kteří při promluvě potlačují slzu, působí ve srovnání s nimi uměle a nevěrohodně. Přehnaně místy působí i doprovodný sound design. Temná a ponurá hudba při budování negativní atmosféry ještě jako podkres dává smysl, ale ilustrativní zvuky kopání jámy v části, v níž se vypráví o zakopávání mrtvých, nebo střelby při líčení jejich popravy jsou až kýčovitě doslovné. 

Filmová kompilace výpovědí tak opravdu plní spíš funkci anotací avizovaných „oživlých papírů“. Poměrně snadno si lze představit, že by si člověk poctivě zpracovaný celek přečetl v komplexní studii. Exkurz do poválečné historie má jistě funkci osvětovou, stejně jako didaktickou z hlediska metody, jak nakládat s prameny při zpracovávání historické události. Jako umělecký artefakt, který svým přesahem vede ke konfrontaci sebe sama – například s tím, jak bych se v situaci zachoval já –, ale Očitý svědek neobstojí. 

Očitý svědek. Režie: Jiří Havelka. Dramaturgie: Marta Ljubková. Scéna: Martin Černý. Kamera: Andrea Králová. Zvukový design: Martin Tvrdý. Premiéra: 18. únor 2021.

Autor fotografií: Petr Neubert