Jak letecký inženýr vyřešil trauma z ubíhajícího času

11. března 2021

John William Dunne byl anglický letecký konstruktér, jehož sny předvídaly budoucnost. Když začal tento jev důkladně pozorovat, zjistil, že se objevuje i u řady dalších lidí. Došel tak k závěru, že kromě běžného lidského vnímání zakotveného ve čtyřdimenzionálním prostoru existuje ještě vnímání vyšší, které se po všech dimenzích (včetně času) dokáže svobodně pohybovat. Pro řadu lidí včetně několika známých spisovatelů znamenala Dunneova teorie formulovaná v knize Experiment s časem (1927) překonání traumatu z neustále plynoucího času a pomíjivosti života.

John Dunne si ve svých čtyřiadvaceti letech začal uvědomovat, že příběhy z jeho snů předjímají události z reálného života. Zdálo se mu například o výbuchu sopky Mont Pelée na ostrově Martinik noc před samotnou událostí nebo o příhodě se splašeným koněm na poli u řeky, jejíž se stal další den svědkem. Začal si tyto prekognitivní sny zapisovat a postupně vyvíjet teorii času, která by je vysvětlovala. Do svého experimentu s časem postupně zapojil další účastníky, kteří při pečlivém zapisování a pozorování vlastních snů dospívali k podobným závěrům. V další etapě se dokonce pokusil ukázat, že předpovídání budoucnosti funguje i v bdělém stavu: když člověk nechá běžet proud asociací a zapamatuje si, kde skončil, poslední asociace, která zdánlivě nemá nic společného s jeho minulou zkušeností, může odkazovat k událostem, jež se teprve stanou. 

Jako technicky zaměřený letecký inženýr se Dunne při analýze těchto jevů uchýlil ke geometrickému popisu. Svět se v našem běžném vnímání skládá ze čtyř dimenzí: tří prostorových a jedné časové. Časová osa je přitom ta, jejíž chod a daný směr nemůžeme ovlivnit. To je naše bdělá zkušenost. Podle Dunneovy teorie serialismu, jak ji sám nazval, existuje celá řada (série) dimenzí a každý vyšší dimenzionální řád má vlastního pozorovatele, který se v něm pohybuje. V každém z nás je dle něj jakési vyšší já, které je schopno pohybu po všech čtyřech osách našeho světa. Tento vyšší pozorovatel se projevuje právě ve snech, v nichž nám může ukazovat budoucí události, které jsou dané. V každodenním životě se s tím můžeme setkat například při známém pocitu déjà vu (možná jsme to, co nám připadá tak povědomé, viděli právě v prekognitivním snu). 

Nabízí se otázka, jakou úlohu má v tomto systému svobodná vůle. Dunne tvrdil, že může měnit chod událostí, které se měly stát, jen do jisté míry. Budoucnost je z většiny nalinkovaná. Pro tento koncept našel příhodnou metaforu literární vědec Karel Brušák, autor jedné z mála českých reflexí Dunneovy teorie: „Jsme ve stejné situaci jako člověk, který vystupuje pozpátku po pohyblivém schodišti; nekonečný pás schodiště se pohybuje vzhůru, také člověk se pohybuje vzhůru, ale poněvadž je obrácen zády ke svému cíli, může vidět jen schody, po kterých přišel; schody, které jsou mezi ním a jeho cílem, jež existují, ačkoliv je nemůže vidět; záhy na ně vystoupí a přesvědčí se o jejich existenci.

Čtěte také: Víš, že umřu?

Pro každého vyššího pozorovatele, který vnímá „celé schodiště“, čas nemá začátek ani konec (podobně jako prostor pro běžného pozorovatele) a v důsledku lze předpokládat existenci jakéhosi nejvyššího pozorovatele společného všem lidem všech věků. Je to podivná a až příliš odvážná teorie, která funguje a fascinuje spíše jako jakýsi myšlenkový experiment. Kritický čtenář má neustále tendenci zpochybňovat její metody pracující se sny jako s tvrdými daty, zároveň ale užitý technický popis působí důvěryhodně.

Experiment s časem vyšel v roce 1927 a v Británii okamžitě vyvolal poprask zejména v uměleckých kruzích a mezi filozofy a nadšenci do konspiračních teorií. Ačkoliv si nárokuje vědeckou závažnost, byl vědci záhy odmítnut jako snůška fabulací. Dunne se ale nevzdával a v dalších vydáních vždy přidával pasáže reagující na odbornou kritiku, v nichž obhajoval legitimitu své teorie. Dunne totiž věřil, že svým objevem vytvořil nový milník ve fyzice a filozofii časoprostoru. O tom, že někdo jeho teorii bral vážně, se můžeme přesvědčit v dílech spisovatelů, pro něž se stala zdrojem inspirace a tvarovala jejich světonázor.

S Nabokovem a Březinou donekonečna

Jedním z prvních autorů reflektujících Dunnovu teorii byl anglický romanopisec a dramatik John Boynton Priestley. Nazval ji jako „jednu z nejvíce fascinujících, nejzajímavějších a asi i nejvýznamnějších knih naší doby“. Byl jí natolik uchvácen, že vytvořil celý seriál Časových dramat, kde Dunneovy koncepty hrají významnou narativní roli vedle filozofičtějších myšlenek ruského teosofa Pjotra Uspenského. Myšlenky o cestování v čase a možnosti nesmrtelnosti byly tehdy moderní obzvlášť díky propojení s vědeckým přístupem. V téže době, tedy ve 20. letech, působil v Sovětském svazu Alexandr Bogdanov, který věřil, že pomocí krevní transfuze mohou lidé dosáhnout věčného mládí a postupně i nesmrtelnosti. Spojení vědeckých metod s metafyzickými či spíše ezoterickými koncepty ostatně vidíme například i v dobově oblíbené eugenice. Dunneova teorie ale oproti ní byla neškodná. Mohla fungovat jako náhrada náboženské víry ve vyšší instance a posmrtný život – v podání stravitelném i pro ateisty.

Po Priestleym se teorie chopil Vladimir Nabokov. S knihou se seznámil až v závěrečné etapě života a tvorby, sám v roce 1964 podstoupil Dunneovy experimenty a jejich výsledky zužitkoval například v románu Ada. Wikipedie uvádí, že Dunneovy myšlenky ve svých dílech tak či jinak reflektovali i J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis a H. G. Wells.

Geograficky bližší spojitost nacházíme trochu nečekaně v mystické poezii Otokara Březiny. Poprvé ji pojmenoval literární historik Oldřich Králík ve své monografii Otokar Březina: Logika jeho díla z roku 1948. Básník ve své poezii, ale i početných esejích pracoval s myšlenkou, že existuje jakási mystická mytologická rovina světa, v níž se čas zprůhledňuje a minulost, přítomnost i budoucnost existují současně. V eschatologických viděních Březina vyslovil myšlenku, že lidstvo této vyšší skutečnosti může dosáhnout: „Není už minulosti – přítomností jsou všechny nekonečnosti / a svět kolem nás jako při stvoření je mlád.“ Přestože o přímé spojitosti mezi Březinou a Dunnem můžeme oprávněně pochybovat, Oldřich Králík má připravený přesvědčivý argument: už samotná existence Dunneovy teorie dokazuje, že hledání nekonečna, snaha prolomit temporální strukturu je člověku vlastní a pouze se v různých chvílích vyjadřuje různými způsoby.

Možná budeme dnes nad Dunneovými smělými tvrzeními jen kroutit hlavou. Po seznámení s teorií prekognitivních snů člověku přesto tu a tam probleskuje podezření: nezažil jsem už podobnou zkušenost? A i kdybychom přistupovali ke knize jako ke snůšce fabulací, můžeme si jejím přečtením aspoň potrápit mozkové buňky a zabrousit do neprobádaných polí vlastní představivosti. Kniha člověka vytrhne z každodenní traumatické a ubíjející reality a připomene mu, že existuje daleko barevnější svět v naší hlavě. Přijmout aspoň na chvíli tezi, že fantazie, kterou ve snu nedokážeme racionálně držet na uzdě, je projevem nekonečné temporality vyšších dimenzí, může být podobně osvobozující jako trip nebo hluboká meditace. 

Úvodní obrázek: Velocità di motoscafo italské futuristické malířky Benedetty Cappa. / Zdroj: Wikiart