On se bojí: strach je dobrý sluha a kamarád, ale špatný pán
17. května 2023
Po Děsivém dědictví (2018) a Slunovratu (2019) je v českých kinech k vidění třetí film Ariho Astera On se bojí (2023). Mladý americký režisér a scenárista hledá novou polohu hororu mezi pobavením a hrůzou, přitom se vymyká snadné zařaditelnosti a stvrzuje tak svůj status jednoho z nejpozoruhodnějších tvůrců současnosti.
Strach není jen emocí negativní a potlačovanou, ale také slastnou a zhusta vyhledávanou, jak dokládá obecný, neutuchající zájem o žánr hororu. S duchařským médiem filmu, které dokáže křísit mrtvé, je spojen bez nadsázky od jeho samého vzniku. Koncem 20. století vlil filmovému hororu čerstvou krev do žil nástup nových technologií, díky nimž působí zobrazované násilí i monstra stále realističtěji a „lekačky“ (jumpscares) jsou stále efektivnější. Během sledování konvenčního, sériově vyráběného hororu se dnes divák stává loutkou v rukách tvůrců disponujících ďábelským vynálezem prostorového zvuku. (Zkuste si, schválně, slavné lekačky někdy pustit potichu.)
Proti tomuto „loutkářskému“ trendu se v druhé polovině minulé dekády vymezilo svými debuty několik mladých tvůrců (Ari Aster, Robert Eggers, Jordan Peele…). Díky vydatné podpoře producentů a marketérů se pro mnohé kritiky i příznivce žánru stali synonymem budoucnosti autorského hororu, je ale otázkou, nakolik se tak vnímají i oni sami. Eggers a Peele vloni svými třetími snímky Seveřan (2022) a Nene (2022) hájemství hororu téměř opustili, Aster s On se bojí nadále ohledává jeho hranice. Za hororového režiséra se nicméně nepovažuje, neboť se žánru nikdy programově věnovat nechtěl a Děsivým dědictvím debutoval jen proto, že šlo z jeho vymyšlených projektů nejsnáze prodat. Má-li jmenovat svůj tvůrčí vzor, odvolává se k švédskému klasikovi psychologických dramat Ingmaru Bergmanovi.
Horor naruby
Snad právě Bergmanova tvorba podnítila Asterův zájem o témata disfunkčních mezilidských vztahů a rodinných traumat, která z různých perspektiv zpracovává ve svých vlastních filmech. On se bojí je příběhem Beaua (amorfní Joaquin Phoenix), lehce sešlého muže ve středních letech, který se u příležitosti výročí smrti svého otce chystá navštívit matku Monu (Patti LuPone). Úspěšná podnikatelka, multimilionářka „vyzbrojila“ svého syna pro život nezanedbatelným množstvím úzkostí a strachů, a učinila se tak jedinou ženou jeho života, pročež není divu, že má Beau z návštěvy nahnáno. Ani nové léky od psychoterapeuta ho ale nemohou připravit na to, co během své surreálné odysey Spojenými státy (či vlastním podvědomím) zažije a zjistí…
Zatímco ve standardních hororech zůstávají psychoanalytické motivy přítomny na úrovni jinotaje a strach se vyvolává realismem (umožní vžít se do příběhu) kombinovaným s redukcí dostupných informací (jednoduše třeba využitím tmy stimulující představivost), Aster postupuje opačně. Prostřednictvím dlouhých, klouzavých záběrů podrobně představuje divákům prostředí, jímž Beau zrovna prochází, a veškerou hlubinnou symboliku nechává vyhřeznout na povrch, fyzicky se manifestovat. Tak jako v první části filmu prostřednictvím vulgárních, sexuálně explicitních kresbiček a výkřiků, které pokrývají chodby činžovního domu, v němž Beau bydlí, nebo naopak v závěru, kde se v celé své kráse představí ústřední monstrum filmu. Dotyčná scéna je současně hrozivá i vtipná (coby psychoanalytická travestie) a ve své přehnanosti dokonale nezapomenutelná.
Nebát se bát
Ať už On se bojí naplní diváky pocitem diskomfortu coby bdělá noční můra, z níž se nelze probudit, pobaví uhelně černým humorem nebo vyděsí fantaziemi svého režiséra (to monstrum!), jeho hlavním tématem zůstává strach. V prvé řadě jde o Beauův strach osobní a niterný, který do hloubky pitvají poslední tři části filmu. Vštípený pocit provinilosti z něj dělá uzlíček úzkostí, který za každým svým činem vidí potenciální selhání a nebezpečí, že bude někomu na obtíž. V průběhu svého putování Beau ale potkává také figury, zastupující mnohem obecnější strachy současných Američanů. První dvě části filmu jsou tak čitelným odrazem zkušeností, které však Čech těžko přijme za své – obav z důsledků masívního bezdomovectví a zármutku nad mladými životy ztracenými ve zbytečných válkách. Snad alespoň upozornění na zneužitelnost moderních technologií by mohlo rezonovat.
Barokně košatá struktura On se bojí nicméně skrývá univerzální poučení: nejhorším ze všech strachů je ten ze samotného strachu. Aneb kdyby se Beau nebál bát, žilo by se mu lépe. Nákupem zbraní a léků lze úzkost krátkodobě potlačit, záhy se ale vrací i s vedlejšími účinky v podobě muže na stropě koupelny či nervního policisty (viz závěr první části filmu). To neznamená, že by jakákoli prevence či medikace byla špatná, Aster satirizuje jen zakořeněné nešvary západní civilizace, jakým je kupříkladu neschopnost účelně se vyrovnat se smrtí. Sladká slova na výšivkách v domě, kde Beau zůstává pár dní ubytován, jen chabě maskují bolest rodičů ze ztráty syna, kterého po večerech skládají z puzzlí. Složitost problematiky strachu se odráží v její nesnadné řešitelnosti. Nachází-li Beau její kořeny v jediném momentu z dětství, pak jde o další Asterův vtip na účet psychoanalýzy a snahy přikládat zjednodušující mřížky na příliš komplexní fenomény.
Současným trendům navzdory
On se bojí je skvělým a neobyčejným filmem v tom, jak širokou škálu emocí je schopný vzbudit a z kolika různých úhlů na něj lze nahlížet, aniž by některou z perspektiv Aster favorizoval. Celý se možná odehrává jen v hlavě titulního hrdiny, čímž se nabízí jeho srovnání s loňským „hororem duše“ Men (2022) či podobně sebezpytnou Synekdochou, New York (2008). Na rozdíl od prvního zmíněného filmu dokáže být On se bojí vážný i frivolní zároveň, od režijního debutu Charlieho Kaufmana se zase liší svou přehledností (pomáhá členění do pěti částí, půdorys road-movie určující taktiku vyprávění i koncentrace na jedno téma). Pro mnoho diváků zřejmě přesto není přístupným, soudě dle předčasných odchodů z pražských projekcí i (prozatím) nevalné celosvětové návštěvnosti filmu.
Jelikož se rozpočet On se bojí pohyboval okolo 35 milionů dolarů (a je tak pravděpodobně doposud nejdražším projektem studia A24), momentálně hrozí, že se zařadí po bok komerčních propadáků jako byl Eggersův Seveřan či Babylon (2022) Damiena Chazelleho – ambiciózních autorských filmů pro dospělé publikum, které se nemohou spoléhat na záchrannou síť filmových pokračování, seriálů a přidružených produktů. Aster tedy nestojí jen v opozici k populárním formám hororu, ale obecně ke komodifikaci umění. I proto je snadné mít jeho nejnovější film rád stejně jako ty předchozí a přenést se přes drobné výhrady k vyčerpávající cykličnosti či několika kostrbatým dějovým skokům v závěru. On se bojí sice vyžaduje pozornost a trpělivost během projekce, následovanou nezanedbatelnou dávkou mentální práce po opuštění kina, za všechnu tu energii a čas ale jednoznačně stojí.
On se bojí. Režie a scénář: Ari Aster. Hrají: Joaquin Phoenix, Michael Gandolfini, Parker Posey, Amy Ryan, Zoe Lister Jones, Richard Kind, Nathan Lane, Kylie Rogers ad. Kamera: Pawel Pogorzelski. Produkce: Ari Aster, Lars Knudsen. Střih: Lucian Johnston. USA, Kanada, 2023.
