Zůstává jenom hořkost: V Nejvyšší kartě Petry Hůlové trumfuje bezpečný cynismus
15. května 2023
Premisa románu Nejvyšší karta Petry Hůlové je nesmírně slibná. Spisovatelku Sylvii Novak její dospívající dcera konfrontuje s obavou, že vztah, který měla matka na hraně dospělosti s výrazně starším mužem, nadto hvězdou českého literárního undergroundu, byl nejen nerovný, ale šlo přímo o zneužívání. Vypravěčka se ale jako oběť nevnímá a svého bývalého milence hájí. Knize bohužel podráží nohy banálně cynický tón, který neumožňuje žádné z témat, které text otevírá, zkoumat s empatií či intelektuální poctivostí.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Hůlová popisuje klíčový konflikt románu jako jakýsi lakmusový papírek; situaci lze podle ní interpretovat vícero způsoby a postoj, který čtenář zaujme, vypovídá především o něm, nikoliv o textu: „Šlo mi o to, vykreslit určitou podobu generačního konfliktu s tím, že nechávám na každém, jaká strana mu bude bližší. Snažila jsem se o to, aby byl pochopitelný postoj matky i dcery. To, komu fandíš, vypovídá o tvých prioritách.“
Premisa románu jako taková se jistě propůjčuje ambivalenci, dějový rámec ovšem navádí k jasné interpretaci. Je mnoho cest, jak by mohlo dojít ke konfrontaci matky a dcery nad momentem z matčina mládí, který jedna vnímá jako zneužití a druhá nikoliv. Fakt, že se Sylviina dcera o celém příběhu dozví z deníků, které si přečetla bez matčina souhlasu, od začátku náhled posouvá. Děj staví dceru do pozice narušitele a vypravěčce umožňuje se fixovat na otázku narušení soukromí.
To je lidsky uvěřitelná reakce a funkční výchozí bod. Bohužel jej ale román dále příliš nerozvíjí. Je s podivem, že kniha, jejíž zásadní část tvoří úvahy a takřka esejistické odbočky, se v žádný moment explicitně nedotkne témat, jako jsou hranice mezi formativní a traumatickou situací, nepojmenovává různé strategie popasování se se životem. Zážitek vypravěčky není nikdy srovnáván se zkušenostmi jiných žen, vypravěčka v žádný moment nezvažuje jiné směry, jakými se její život mohl vyvíjet. Diskuze o psychologickém dopadu nerovné situace v knize začínají a končí s arogantními výkřiky pubertální dcery, že její matka je „mentally damaged“, které přímo volají po tom, aby byly ignorovány a téma shozeno ze stolu.
Tato podivná averze k jakékoliv reflexi souvisí s povahou vypravěčky románu. Sylvie Novak, ač spisovatelka a angažovaná intelektuálka, se nápadně vyhýbá jakékoliv introspekci. Blanka Činátlová se v Hostcastu pozastavuje nad tím, že v příběhu, v němž hraje roli generační spor, a důležitým spouštěčem děje jsou deníky, nedojde k žádné reflexi na základě jejich čtení, k žádnému srovnání mezi Sylvií tehdy a teď. Podobně vypovídající je, že přestože vypravěčka v průběhu děje na turné se svou knihou feministických esejů zažívá řadu konfrontací s otázkami čtenářů a novinářů, ani jednou se nestane, že by nad čímkoliv zapochybovala, neznala odpověď, nebo dokonce změnila názor.
Sebenenávist v jádru románu
Sylvie Novak není sympatická postava. Její nechuť k sebereflexi se velice nepříjemným způsobem mísí s tendencí k hodnotícím glosám, které jsou zahořklé a repetitivní. Sylvie se na drtivou většinu lidí ve svém okolí dívá s pohrdáním, svět dělí na sexuální objekty a milostné konkurentky. O své děti nejeví takřka žádný zájem. Přes svou přezíravost je pasivní do té míry, že během vrcholné konfrontace takřka beze slova sleduje, jak se jiní lidé hádají o zlomových událostech jejího života.
Tato charakterizace je nepochybně vědomá, autorka ostatně v jednu chvíli pomrkává na diváka prostřednictvím zpětné vazby, kterou Sylvie dostává na svůj rozepsaný román: „Nemůžeš přece od nikoho vážně čekat, že bude s tou hlavní ženskou postavou sympatizovat… Ať už se jí v minulosti stalo cokoli, její vztah k lidem je odpuzující.“
Právě nejasné hranice mezi autorkou a vypravěčkou činí toto autorské rozhodnutí o to zajímavější. Je velmi obtížné se jednoznačně postavit k úmyslně čeřenému vztahu mezi vypravěčkou románu, fiktivní spisovatelkou Sylvií Novak, a jeho autorkou Petrou Hůlovou. Ten byl popisován tu jako autofikční, tu jako pouhá blízkost a inspirace. Nejvyšší karta obsahuje jak řadu detailů, které se zdají odkazovat ke skutečným osobám, tak zcizujících prvků připomínajících, že čteme fikční text. Potřeba vykreslit sebe sama otevřeně, bez příkras, i za cenu nepříjemného čtenářského zážitku, je hnací silou celého žánru autofikce. Nejvyšší karta ovšem nezobrazuje komplexní postavu, vypravěčka je popisována se zjevným zabarvením, s obrovským důrazem kladeným na její špatné vlastnosti.
„Celé roky byla motorem mého psaní nenávist ke mně samotné,“ přiznává Sylvie. A sebenenávist je klíčovým jednotícím principem celého románu. Vypravěčka je definována odporem k vlastnímu vzhledu, jehož obsesivní popisy výrazně překračují pouhé obavy o to, do jaké míry může připadat mužům ve svém okolí přitažlivá. Stejnou měrou ji ale určuje odpor k vlastní autorské tvorbě; k banalitě a intelektuální neupřímnosti své sbírky esejů se vrací se stejnou vervou a marností, s jakou sleduje povislou kůži na své paži.
To ovšem není nic proti zásadní ráně do vnitřní integrity vypravěčky. Začne se šířit fáma, že její debutový román ve skutečnosti napsal právě starší spisovatel a legenda undergroundu, s nímž měla v té době jako sotva zletilá velice nerovný vztah. Ať už se čtenář rozhodne pro jakoukoliv interpretaci nejasného vztahu mezi autorkou a vypravěčkou, tento dějový zvrat dokazuje ochotu mířit do velmi zranitelných míst.
Nebezpečím jsou jiné ženy
Sylviina sebenenávist se velmi přirozeně a realisticky (ač čtenářsky nepříjemně a intelektuálně nijak zvlášť plodně) projevuje i na jejím vztahu k okolí. Hostilita vůči ostatním ženám je jednou ze zásadních charakteristik vypravěčky. Popisy jednotlivých žen jsou téměř vždy doprovázeny nevelkorysými poznámkami ohledně jejich vzhledu. Podobně jízlivé komentáře jejich intelektu jsou méně časté pouze proto, že ženy toho v knize příliš nenamluví. Bezmála všechny ženy jsou vnímány jako potenciální konkurentky v boji o pozornost mužů.
Za zmínku přitom stojí, že přestože se na úrovni úvah kniha několikrát dotkne moci, k níž sexuální přitažlivost představuje cestu, v příběhu jako takovém se mocenský aspekt příliš neobjevuje. Vypravěčka rozhodně není neviditelná; má úspěšnou kariéru, na její názory je zvědavá odborná i laická veřejnost a nezdá se, že by materiálně strádala. Sylvii nechybí moc, chybí jí sex (ve světě Nejvyšší karty se zdá zcela nemožné, že by o slavnou a intelektuálně sebevědomou padesátnici měl kdokoliv zájem) a pocit důležitosti, který pro ni mužská pozornost reprezentuje. Ostatně hned na prvních stranách knihy odchází Sylvie ze křtu své nové knihy nešťastná, protože přes veškerý pozitivní ohlas, který její sbírka esejů měla, se na ni na akci nikdo nekoukal stejně toužebně jako na mladší ženy.
Kniha nepřekvapivě obsahuje několik povzdechů o nemožnosti „nezištného“ přátelství mezi mužem a ženou, především ale tematizuje naprostou neschopnost vypravěčky navázat blízký vztah s jinými ženami. Snad je formou kritiky současného feminismu, že hlavní hrdinka, autorka knihy o ženské solidaritě, nemá ve svém životě takřka žádné ženy, jimiž by nepohrdala. Jediná výjimka z tohoto modelu je Irena, jedna z nejbizarnějších postav celé knihy. Irena je vypravěččina nejlepší kamarádka z dětství a zároveň terapeutka, přičemž má navíc vztahy pouze se ženami. Jedině tato nepravděpodobná figura, která Sylvii rozumí, věnuje jí absolutní pozornost a zájem a zároveň ji neohrožuje, působí jako jakási zvrácená fantazie nejlepší kamarádky.
Sylviina misogynie má v rámci její charakterizace logiku. Je ale s podivem, že dějový rámec toto její nastavení legitimizuje; protagonistka není v průběhu děje obětí mužů v pozici moci, ale mladších žen. Kromě horlivé a bezohledné dcery se v pozici antagonistky objevuje také Sylviina studentka a milostná rivalka, která se pouští do série útoků, které nabírají podobu bezmála dehonestační kampaně. Svět Nejvyšší karty tak dává Sylvii de facto za pravdu a její nezdravé, bolestné nastavení vedoucí nevyhnutelně k osamělosti rámuje jako protřelý cynismus.
Místy se Hůlové daří s internalizovanou misogynií hlavní postavy pracovat skutečně podnětně a provokativně. Jedná se především o momenty, kdy jsou prizmatem konkurentky nahlíženy vypravěččina matka či dcera. Pasáže, v nichž vypravěčka zkoumá, jak sexualita, respektive přitažlivost jejích příbuzných ovlivňuje její vztah k nim, míru, do jaké je respektuje, a způsob, jakým se tato moc garantovaná zájmem mužů promítá do rodinných konstelací, patří k těm nejzajímavějším v knize. Jedná se o momenty, kdy se autofikce stává skutečně odvážnou, prolamuje se určité tabu, zkoumá se cosi vcelku radikálního. Není nic a priori špatného na tom, že vypravěčka nereaguje zdravě nebo laskavě, momenty, kdy je patologie přiznaná, vědomá a především aspoň trochu inovativní, patří k nejsilnějším bodům knihy. Když ale Sylvie komentuje náhodnou a bezejmennou ženu v galerii slovy „je přesně v tom věku před tím, než sklapnou čelisti a žena se definitivně stává nepřitažlivou“, nepřináší to nic víc než starý známý cynismus internetových incelů.
Čtěte také
K čemuže má tohle provokovat
V některých případech hodnotící pozorování vypravěčky nejsou jen nesdělná, ale navíc značně vzdálená realitě, již chtějí komentovat. Vágní popisy radikálních akcí Sylviiny dcery Judity, na nichž aktivisté nosí kukly a odkazují se k Palachově pochodni (co přesně dělají, se čtenář nedozvídá), by snad s jistou velkorysostí šlo obhájit jako mírně fantaskní prvek blízké budoucnosti, do níž je román situován. Zmínky o neonových nápisech „woke culture“ zářících u vchodu do klubu či internetová aféra „Cancel Novak“ spuštěna tím, že vypravěčka polila pivem nakladatele, který jí nezaplatil, působí až nechtěně vtipně jako snaha o relevanci smíšená s neznalostí toho, co glosuji.
Tyto narážky na současné kulturní války působí jako samoúčelné provokace. Je zjevné, že mají část čtenářské obce urazit nebo rozčílit, lze ale pochybovat o tom, zda jsou jakýmkoliv způsobem podnětné. Zda provokují k novým úvahám nebo perspektivám, anebo zda je jejich hodnota jenom ve zdánlivé subverzi toho, že je na papíře vytištěné něco, co by se „nemělo“. Nejhůře tato vyprázdněnost dopadá na debaty o feminismu, na nichž román do značné míry stojí. I zde je na začátku slibná premisa; vypravěčka se totiž k feministickému diskurzu staví s explicitním cynismem. Sbírku esejů, s níž Sylvie Novak objíždí čtení a rozhovory, napsala a propaguje s vědomím, že se jedná o laciné, nepoučené úvahy, které recyklují již dávno napsané. Vypravěčka se tak ošklíbá nad nadšenými recenzemi, které poukazují na stádní myšlení a nízké standardy místní intelektuální bubliny.
Toto rámování je velice funkční nástroj; umožňuje skloubit vypravěččinu zjevnou a bytostnou internalizovanou misogynii s potřebou vyjadřovat se ke genderovým otázkám. Snad by i mohlo vést k zajímavým úvahám, koneckonců případy úspěšné kooptace feministického jazyka jsou známé a výzva k tomu, že bychom měli po tuzemských veřejně aktivních intelektuálech chtít víc, je na místě. Jenomže vypravěčka situaci nereflektuje, žádná konfrontace její postoj nezmění, perspektiva zůstává v průběhu románu stejná. Nástroj tak zůstává nevyužit. Úvahy vypravěčky jsou možná banální vědomě, ale čemu tento autorský záměr v důsledku slouží?
Protože je nepříjemná, musí to být pravda
Sebenenávist jako hlavní hnací motor knihy má bohužel dopad nejen na charakterizaci hlavní postavy, ale především na hodnoty a sdělení celé knihy. Vypravěčka Nejvyšší karty nahlíží na svět optikou jakéhosi epistemického sebepoškozování; pokud je úvaha nepříjemná, je pravdivá. Sdělování těchto nepříjemných pravd považuje Sylvie Novak zároveň za integrální součást svého poslání, ne-li přímo za úkol literatury. „S Davidem se shodujeme na tom, že pokud jde o to, přinutit někoho myslet, jde vše ostatní stranou.“ Vzhledem k bytostné sebenenávisti Nejvyšší karty v této úloze Sylvie pochopitelně selhává. Na dotaz, co by na své sbírce esejů o genderu změnila, odpovídá, že nadějný tón. Ten ve světě Nejvyšší karty nemůže být daný ničím jiným než jedině a pouze cynickou podbízivostí.
Neochvějná logika nepříjemných pravd formuje většinu představ vypravěčky o světě. Bezmála každá interakce s jejími dětmi končí uvzdychanou generalizací o dnešních mladých, všechny mezilidské vztahy jsou inherentně mocenské nebo konkurenční. Úvahám o genderu věnuje Sylvie nesmírné množství času a pozornosti, přesto se nedostává přes velmi základní, axiomatická zvolání o biologické povaze inherentní nerovnosti, ke kterým se takřka obsesivně vrací. Ne proto, že by byly nutně relevantní k jejím zkušenostem a jistě ne protože by nutily někoho myslet. Naopak, tato zvolání o nezměnitelné nerovnosti dané fyzickou převahou, znásilnitelností žen (jako by muži nezažívali sexuální násilí, jako by neexistovalo násilí ve queer vztazích) a hrozbě nechtěného otěhotnění slouží k ukončení úvah, ne k jejich rozvíjení. Rovnost je nemožná. Snahy o změnu jsou naivní a konformistické.
Je obrovská škoda, že tato všudypřítomná hořkost knize podráží nohy. Základní konflikt Nejvyšší karty je nesmírně zajímavý. Jemně jízlivé, poučené obrazoborectví, s nímž román nahlíží na český underground, má svoji jednoznačnou hodnotu. Román by snad mohl fungovat, kdyby se jednalo čistě o sondu do vnitřního světa zlomené ženy. Ale ambice o společenský přesah vyprávěný optikou člověka, který naprosto ztratil zájem o svět a utíká k bezpečnému cynismu, činí román velice těžko snesitelným a především zoufale otupujícím. Sebenenávist zkrátka vůbec není tak chytrá, jak nám to ve slabých chvílích připadá.
HŮLOVÁ, Petra: Nejvyšší karta. Praha: Argo, 2023, 186 s.
