No need to sugarcoat: Čačak se usmívá a trvá na svém
24. května 2023
V nakladatelství Viriditas vyšla v loňském roce druhá sbírka Alžběty Stančákové Čačak. Čačak byl nominován na Magnesii Literu pro rok 2023, za svůj básnický debut Co s tím z roku 2014 se Stančáková stala držitelkou Ceny Jiřího Ortena. Autorka loni také společně s Vojtěchem Bártem uvedla divadelní hru těžba snů a působí jako kurátorka v časopise Psí víno.
OSTRÉ HRANY
Řízná a rázná, i tak by se dala charakterizovat poezie Alžběty Stančákové. Sbírka Čačak je oproti autorčině debutu citelně sevřenější. V Co s tím se často objevují básně v prozaičtější formě, Čačak naopak přináší méně rozvolněné, strohé a brutalistní básně, které doplňují ilustrace Antonína Handla. Ty budí dojem nedobytné pevnosti, majestátního komplexu menších prostorů, které mezi sebou svírají ostré úhly a mezi kterými se dá ztratit. Celou sbírkou se line uzavřenost, utaženost a svázanost subjektu ve společenských strukturách, mezi kterými je prostor tak akorát k ironickému povzdechnutí (a/nebo nadechnutí). Lyrické subjekty jsou v něčí moci a každý verš je otázkou, o čí moc vlastně jde. Čačak toto dává najevo už svou černobílou obálkou, na které se mezi ostrými řezy černé a bílé vine jméno srbského města se zakulacenými písmeny. Jako město ležící v Srbsku byl Čačak jen v posledních třiceti letech svědkem mocenských ozbrojených konfliktů a s mocí se také pojí znepokojivost některých básní: „Vepřín dnes hlásí odstávku léků. / Většina samců vymřela. // Samice rypákem odklízí máry, / následně požerou sutiny.“
Texty působí sevřeně i díky svým názvům, ty často tvoří datace a počet procent baterky na telefonu. Je tedy těžké je od sebe rozlišit, zato jim to ale dává další rozměr ucelenosti, novou možnost skupinové existence.
Básně Stančákové působí velmi chladným dojmem, a to i pokud se jedná o milostné texty. Skoro jako by se skrz tvrdost, byť místy měkce vypolstrovanou, nedalo ke druhé, nebo naopak k sobě samé, úplně proniknout: „Nemine večera, / kdy se netisknu k tvé mázdře.“ Jazyk sbírky si je vědom své konstruovanosti, které se občas uchechtne, ale zároveň ví, že je v jejím područí. Texty si také otevřeně hrají s neustále přítomnou možností zániku. Dostávají se tím do cynické polohy, kterou je téměř nutné v nějakém momentu zaujmout, pokud se čtenářka dobře rozhlédne okolo sebe. Mluví o konci světa, jako by už byl zapsaný v kalendáři a měl svou událost na Facebooku, básně jsou plné tělesných pocitů a nákazy. Společně se zánikem je v nich citelné ironické posmutnění, ze kterého se lze jak vysmát, tak vyplakat.
V HLAVĚ MI ZNÍ ROZHOVORY
Odtažitost textů ukazuje útrapy jednotlivců společně zabřednutých ve veřejných vyhlášeních. Dá se charakterizovat skrze oficiálnost a termínovost: („Vážený občane. / (...) Všichni naši úředníci / po pracovní době pracují. // Děkujeme za pochopení.“). Kromě obecně chladných, drsných a rezignovaných veršů je další úrovní strohosti ve sbírce administrativnost a přesnost, ale i odvaha a nebojácnost pojmenovat skryté věci a pocity. Texty jsou často tvrdými, až úřednickými prohlášeními, a současně se rozvolňují ve vulgarismech a expresivních výrazech („Děvčata dávejte pozor stojíte na blitkách, / netvořte nic, / co nebude lze strávit“), o čemž vypovídá i motto použité v úvodu sbírky: „Báseň musí být krutá, / aby nebyla vůbec.“ Použití expresivních výrazů a vulgarismů je přítomné už v autorčině první sbírce.
I minulost a realita mají vlastní tělo („Minulosti se rozpadly dásně; Ačkoliv realitě selhaly ledviny“), texty se v těle odehrávají a místy tematizují explicitní tělesnost a sexualitu. Ty jsou měkce přítomny vedle chladně trefných slov a vytváří dojem odvráceného zraku, něčeho intimního, co čtenářka vidí možná nedopatřením a náhodou, nebo vytváří další prostor pro věcnou a strohou přesnost.
Oproti svému debutu Stančáková v Čačaku méně užívá dialog mezi lidskými subjekty, pokud se ve sbírce vyskytne rozhovor, jde mnohdy o výměnu promluv se stroji. To může upomenout na Bernardetu Babákovou a její sbírku Sdílení polohy bylo ukončeno. Časté je i pouhé svědectví lyrické mluvčí u rozhovorů. Dá se říct, že Čačak je ve srovnání s Co s tím koncentrovanější a intimnější sbírkou, prožívání subjektu se odehrává více uvnitř než vně s lidmi, kteří mají jména a se kterými jsou vedeny rozhovory.
Při předčítání básní nahlas vyvstává další rovina vetknuté ostrosti. Tu reprezentují skoro jazykolamové kombinace slov, které jen dokazují nápaditost a preciznost sbírky. Hravost je pak patrná v prolínání věcnosti a životnosti: „Kdosi podal stížnost, / že okap vyluzuje kozí bobky, / že mýdlem roste oblý nádor, / že bližního si nevyvlastníš.“ Text si se čtenářkou hraje a čeká, co s ním vymyslí, a takový nárok je naprosto férový, oproti častému požadavku „jasnosti a srozumitelnosti“ poezie. Celá sbírka se jeví jako konstatování situací, jejichž popis nemusí být příliš pohodlný a které by snadno mohly být přehlédnuty. Texty Stančákové možná neposkytnou útěchu ohledně stavu světa, jsou ale právě tak chápavé, jako přímočaré a sebejisté.
Pohled, před kterým nelze utéct, a přesné pojmenování zaběhnutých struktur. Čačak je sesekaný a hranatý, skálopevný a pečlivě opracovaný, zároveň ale hravý a vynalézavý jako květiny, které tutéž skalní stěnu porůstají.
STANČÁKOVÁ, Alžběta: Čačak. Stříbrná Skalice: Viriditas – Matěj Senft, 2022. 67 s.
