Orlando a možná přijde sociální komentář
27. listopadu 2022
Pražský divadelní festival německého jazyka zahájila inscenace Orlando Virginie Woolfové z Schauspiel Hannover. Po několika letech se tak do Prahy vrátilo hannoverské divadlo společně s herečkou Corinnou Harfouch, která si v roce 2016 v rámci festivalu zahrála na jevišti Divadla na Vinohradech v Müllerově Pověření. Tentokrát přijela společně s Oscarem Olivo v titulní roli Orlanda Virginie Woolfové.
Ten Orlando nebo ta Orlando? Co to vlastně znamená být on či ona? Příběh Virginie Woolfové o člověku, který mění svoji genderovou identitu, jistě na současné jeviště patří. Woolfová tento román, který odpovídá na otázky, na které se ptáme dodnes, napsala před bezmála sto lety. Zdramatizovaná próza tak nabízí mnoho zajímavých sociálních komentářů. Britská režisérka Lily Sykes si pro tento účel dokonce vystavěla scénu, když na úplném konci uvedla Orlanda do 21. století, čímž přesáhla autorčinu současnost. A náhle se všechna světla ostře rozsvítila, pak zhasla a nastala děkovačka a šluš a divák, který na to čekal hodinu a půl, by si nejraději vyrval vlasy.
Inscenace pojednává o mladém šlechtici a básníkovi Orlandovi, jehož příběh začíná v alžbětinské Anglii. Stane se oblíbencem královny, nešťastně se zamiluje do ruské princezny Saši a utíká před láskou kněžny Harriety do Konstantinopole, kde prožívá jistý konflikt identity. Během celého děje na časové ploše tří set let píše svou báseň Dub. Virginie Woolfová do svého románu dokázala vtěsnat mnoho společenských témat (diskriminace romských kočovníků, izolace britské společnosti, společenské postavení žen atd.). Charakterizuje historická období, kterými Orlando prochází, kriticky nahlíží na jejich společnost a uvažuje nad úlohou různých etnických menšin. Z děje, který skýtá románová předloha, se ovšem na jeviště dostalo jen velmi málo. Dlouhé filozofické pasáže, ve kterých postavy řeší své existenciální problémy, a které jsou tak blízce spojené s autorským stylem Virginie Woolfové, toho zůstalo nepatrně a to, co se přece jen vešlo do hodinu a půl dlouhé inscenace, tyto zdlouhavé a srdcervoucí monology spíše paroduje.
„Víc vědět nepotřebujete.“
Orlando je na jevišti sarkastický. Herci každou repliku, která by mohla zavánět patosem, okamžitě zlehčují. Protagonista během hovoru s ruskou princeznou rychle přepíná mezi přeslazenými svůdnými metaforami a psychicky rozervanou replikou „Alles ended in Tot.“ (Všechno končí smrtí.), kterou parodicky pronáší přeskakujícím hlasem, jejž doprovází výraznými gesty, za která by se nemusel stydět ani nejrozervanější romantický herec 19. století. Již zmíněné filozofické pasáže shrne Corinna Harfouch ve svém monologu zhruba v polovině děje. Podívá se do hlediště a položí divákům řečnickou otázku: co je to láska, přátelství a věrnost, načež sama vysloví odpověď, která je klíčem k celé inscenaci: „Tráva je zelená a nebe je modré. Víc vědět nepotřebujete.“
Herci bolestné momenty svých postav neprožívají, ale drží si od nich odstup a hodnotí jejich činy. K tomu dochází proto, že se do finální dramatizace románu dostalo minimální množství přímé řeči postav. Aktéři nám tak po většinu času sdělují, co jejich postava dělá a jak se cítí. Toto zcizení románu Virginie Woolfové velmi svědčí, dělá jej dynamičtějším a svižnějším a dovoluje režisérce podtrhnout pro ni nejdůležitější téma genderu. V inscenaci také absentuje důraz na historické epochy, které Virginia Woolfová barvitě vykresluje ve svém románu. Orlando prochází staletími jakoby nic. Herci změnu letopočtu či celého staletí vždy verbálně oznámí a hraje se dál, což je výrazný rozdíl oproti předloze, která klade velký důraz na časové rozmezí a kriticky ho hodnotí. Opět se dá předpokládat, že jde o záměr režisérky, která se snaží vyzdvihnout ústřední téma románu, jež ale na rozdíl od kritiky viktoriánské éry nese skutečnou relevanci pro současného diváka.
Olivo na začátku představení přitančí na scénu a představí její rekvizity způsobem připomínajícím přehrávané pantomimické představení. Tímto až groteskním úvodem předpoví celému představení jeho odlehčenou atmosféru. Na scéně toho moc není. Zdi jsou černé, na forbíně leží velký fukar a v zadním rohu stojí bílá krychle, do které se mohou herci postavit. Nakonec také přináší kouřostroj, kterým zakouří jeviště, aby navodil pseudomelancholickou atmosféru díla. Na scéně tedy není nic konkrétního, co by značilo, kdy se děj odehrává. Není potřeba přestavovat Anglii na Istanbul. Všechno, co by mohlo strhávat pozornost od hlavního tématu tohoto díla, je pryč.
Žít, milovat, snít a být
Hlavním tématem, které inscenace předkládá, je genderová problematika. Orlando se z mladého muže stává v průběhu románu ženou. Básník, který na počátku láme královnino srdce, se na konci stane matkou. Když se Orlando probudí v Konstantinopoli jako žena, Corinna Harfouch proměnu komentuje slovy, že si Orlando zprvu není jistý, jak se gramaticky uchopit. Je Orlando „on“, či „ona“? Nakonec dojde k zájmenu „SieEr“, česky „OnaOn“. Následují groteskní scény, např. když si Orlando láme kotníky při svých prvních procházkách v podpadcích, které sice můžou znít jako klišé z béčkové komedie, ale díky odlehčené atmosféře a skvělým hereckým výkonům dobře zapadnou. Podobně groteskní jsou i momenty, kdy Orlando flirtuje s muži. Ti v podání Oscara Olivo působí jako namakaní machové, kteří umí mluvit pouze o tom, kolik zvířat minulý rok při lovu skolili. Inscenace tak nachází humor v ženském i mužském světě, které se spojí ve chvíli, kdy Orlando (v tuto chvíli žena) potká muže. Zahledí se mu do tváře a on jí řekne: „Vy musíte být muž.“, načež Orlando odpoví: „Vy musíte být žena.“ a společně splynou v objetí v kovové krinolíně.
Sykes skrze Orlanda pojednává o tom, co to znamená být mužem a co znamená být ženou. Tvoří muže mužské tělo? Tvoří ženu ženská mysl? Orlando několikrát ve svých replikách opakuje čtyři slova, kterými na tyto otázky odpovídá: „Žít. Milovat. Snít. Být.“ Stejně jako románové postavy nemění své fyzické tělo, ani herci tak nečiní. Když se Orlando poprvé probouzí jako žena, nehraje Harfouch fyzickou změnu svého vzhledu, nemá výš posazený hlas, ale přesto se její dramatický projev radikálně mění. Orlando prostě žije, miluje, sní jako žena a to je to, co z něj ženu dělá. Harfouch tak může kdykoliv být ten Orlando nebo ta Orlando, stejně jako Olivo může být v jedné scéně anglická královna a v druhé mužný námořník, pokud jako on či ona žijí, milují, sní a jsou. Důraz na toto téma dělá z inscenace nadmíru aktuální dílo, které bezpochyby patří na jeviště 21. století. Jak jsem zmínil již v úvodu, do tohoto století se Orlando na konci inscenace dostává, ale jen proto, aby zopakoval repliku, kterou také začíná: „Jsem sám.“ Režisérka má tak možnost zcela konkrétně vyjádřit svůj názor v moment, kdy se všechny zraky upínají na ústa Corinny Harfouch. Ale nic nepřijde. Možná je pravda, že se má v nejlepším přestat, ale promarněný potenciál této scény mi přijde jako zbabělost. Velká škoda.
Orlando je výjimečný počin hannoverského divadla. Režijní soustředěnost na genderovou problematiku dělá z románu velmi inspirativní inscenaci, která zároveň díky hereckému přístupu nebo spíše odstupu od rolí činí představení velmi dynamickým a zábavným. V neposlední řadě je také zapotřebí vyzdvihnout herecké výkony obou herců, kteří se nesnížili k pouhému karikování mužů a žen, ale našli ve svém projevu esenci obou pohlaví. Byla to ale především Lily Sykes, která nastavila balanc celé inscenace mezi zábavným a dynamickým hereckým stylem, typickým pro německou divadelní produkci, a hloubkou myšlenek Virginie Woolfové.
Orlando. Režie: Lily Sykes. Dramaturgie: Sonja Anders. Scénografie: Jelena Nagorni. Kostýmy: Jelena Miletic Hudba: David Schwarz. Choreografie: Lilit Hakobyan. Hrají: Corinna Harfouch, Oscar Olivo. Premiéra: 17. 10. 2020.
Autorem fotografií je KIVA.
