Polarizované vidění společnosti představuje úskalí queer světa Akwaeke Emezi
24. ledna 2022
Mazel je druhou publikovanou prózou Akwaeke Emezi, kterou u nás opět vydalo nakladatelství Host v překladu Terezy Markové Vláškové. Podobně jako již debut Emezi Zřídlo získal nový román z žánru young adult řadu ocenění a v tomto roce má vyjít v angličtině i jeho pokračování.
Krátká novela vypráví o dívce Džemy, která spolu s rodiči žije v Lucille, městě, v němž všichni věří, že se revolucí podařilo vymýtit netoleranci a násilí ztělesněné „nestvůrami“, tedy lidmi s násilnými sklony. Proti nestvůrám stáli při převratu „andělé“, také lidé, ovšem prosazující ideály dobra: solidaritu, toleranci, nenásilí. Lucilla tak na první pohled představuje jakýsi snový svět, utopii. Tento harmonický stav naruší tvor, který si říká Mazel, jenž vystoupí z obrazu Džeminy matky Pelyni. Spolu s Džemy, s níž má speciální pouto, se vydávají na lov nestvůry, která přežila revoluci a nachází se v Džemině blízkosti.
Autorkou obálky je losangeleská umělkyně se srílanskými kořeny, Shyama Golden.
Lucilla visí tak trochu ve vzduchoprázdnu, novela se soustředí na Džemino nejbližší okolí: na její rodiče a velkou rodinu jejího kamaráda Spásy. V centru vyprávění stojí Džemy a její myšlenky, což se děje na úkor popisu prostoru a Lucilla tak zůstává v mlze, z níž vystupují jen (jakkoliv smyslově bohaté) detaily. Velký prostor je tím pádem poskytnut identifikaci s postavami a vytvoření si pouta k nim. To odpovídá představě publika, na nějž kniha míří. Young adult se zdá být poměrně široce rozkročenou kategorií (co se týká žánrů, věku čtenářů) a Mazel se tak do ní vejde snadno, promlouvá však zejména k jeho prostřední věkové skupině (cca 9–14 let). Ve vyprávění jsou zřejmé pohádkové prvky, které se odráží například v představě černobílého chápání dobra a zla. Fantastičnost se pak nejvíce koncentruje v postavě Mazla, živě evokovaného jako „cosi obrovského a hlasitého, s kozlíma zadníma nohama, srstí připomínající nastrouhanou kost a masivními stehny“, jemuž Pelyňa nakreslila své vlastní ruce. Tvor nemá oči ani nos, jen ústa. Navíc má schopnost zneviditelňovat se, což spolu s prohlubujícím se přátelským vztahem s Džemy připomíná figuru dětského imaginárního kamaráda.
Jinakost jako pozadí a normálnost
Džemy je mimochodem také černošská trans dívka. Tyto informace nejsou nijak důležité pro vyprávění samotné, jsou ovšem zásadní pro to, jak je kniha čtena. Emezi se v knize daří nenásilně a souvisle dávat prostor v našem světě marginalizovaným identitám a životním praxím. Knihovník Ube je na elektrickém vozíčku. Džemy, ačkoliv není neslyšící, používá zejména znakový jazyk (v knize odlišeno kurzívou). Její kamarád Spása má zase tři rodiče, z nichž jeden*na jsou nebinární, na což poukazuje i případná didaktická poznámka překladatelky v úvodu. Kniha je postavená tak, že tyto fakty jsou normální součástí fikčního světa, proto ani nevystupují zřetelně na povrch a zejména nedefinují daného člověka. Někdy jsou zmíněny v kontrastu se „starým světem“: „Přesto po operaci toužila, a Aloe své dceři vždycky dopřál všechno, co chtěla. Svět se změnil, teď už se na dívky jako ona nahlíželo úplně jinak.“ Emezi v rozhovoru pro Barnes and Noble Young Adult podcast zmínily*i, že chtěly*i transgender dětem a dalším poskytnout svět, v němž řeší i jiné problémy než jen ty spojené s identitou. Obzvlášť v YA knihách pro mladší čtenáře může jít o podstatný zásah do vnímání světa; normální už neznamená jen heterosexuální cis člověk praktikující monogamii.
Podobně příběh ukazuje i určité nesamozřejmé vnímání světa jako normální: Džemy tak má velmi dobrý vztah s rodiči, kteří ji od malička do jisté míry chápou jako autonomní bytost. Spása sice boxuje, dělá to ovšem pro krásu, a nevidí v tom násilný akt: „Jsme naživu, protože nám ten druhej může ublížit; jsme naživu, protože se můžeme zahojit. A to je podle mě krásný. To proto zápasím.“
I nový svět má slabiny
Před opravdovým násilím však společnost v Lucille spíše zavírá oči. Jedním z témat knihy je tak i otázka po podobě spravedlnosti. V knize je pochopitelně jen načrtnutá, avšak mluví jasně: „to andělé rozebrali vězení a policejní složky.“ V Lucille fungují soudy a „převýchovné ústavy“, což může mít pozitivní i negativní konotace. Nakonec, příběh je nahlížen z pozice vítězů revoluce a místy působí trochu dogmaticky. Vyprávění reflektuje vzdělávací systém, který nekriticky buduje určitý dominantní narativ o revoluci, čímž ono zavírání očí podporuje. Porevoluční společnost charakterizuje dále například odpor k náboženství obecně, které působí až jako tabu. Slabou stránkou nového uspořádání je také představa o vymýcení nestvůr či nestvůření, která vede k zapomínání, co tato slova vůbec znamenají. Pro Džemy jde o „neznámé“, ale – a to platí pro celou společnost – i o „neviděné“, jak jí připomíná Mazel.
Přestože tak má Džemy s rodiči velmi blízký vztah, nedaří se ani jí, ani Mazlovi získat si jejich důvěru při lovu nestvůry. Jediným útočištěm pro ně je knihovna, která nabízí prameny i k tomu, co dospělí nechtějí s dětmi řešit. Dospělí později nevěří ani svědectví dětské oběti; přesvědčí je až přiznání násilníka, které vede v závěru knihy ke zrychlené a vágní revizi společenského uspořádání shrnuté v jednom odstavci, což opět poukazuje na nedotažený worldbuilding knihy.
Rozporuplnost příběhu, projevující se například ve vztahu dospělých k dětem – které sice berou jako autonomní, ale pak jim nevěří –, je zjevná i z používání slova „nestvůry“. Na jednu stranu se v knize tvrdí, že „nic jako hrozný člověk neexistuje (…) hrozné může být pouze to, co člověk dělá“. Na druhou stranu se pro lidi konající zlo používá slovo „nestvůra“, které označuje celou bytost, a nejen její činnost (to stejné platí i pro slovo „anděl“). Použití slov „nestvůry“ a „ andělé“ tak může působit problematicky: svádí totiž k nereflektovaně černobílému vnímání světa, které je v rozporu s budovaným fikčním světem založeným na normalizaci jinakosti. Ve vyprávění sice hraje roli, že se jedná o odlišné perspektivy – výraz „nestvůra“ používají lidé, na jejichž černobílé vidění kriticky poukazuje Mazel, bytost z jiného světa, když pronáší výše citovanou větu. V důsledku se však kniha příliš nevyrovnává s tím, že objevená „nestvůra“ byla do té doby považovaná za „anděla“. Ačkoliv se tak objevuje idea nebezpečí takto binárně nahlíženého světa, je škoda, že finální deziluze nespěje k propracovanější sebereflexi celé komunity.
Čtěte také:
Závěrem se nelze ubránit připomenutí debutu Emezi, tamilsko-igboské nebinární autorské osobnosti žijící v USA. Podobně jako ve Zřídle i v Mazlovi hraje specifickou úlohu zvuk ve vztahu k jazyku. Jedná se o charakteristiku stylu psaní Akwaeke Emezi: slova i emoce se zhmotňují a zaplňují fyzický prostor, někdy mají i chuť: „vyděsil ho ten zvuk, to, jak tvorova slova, zaskřípala o realitu a v ozvěnách se chlapci odrážela tělem.“ K Džemy dokonce promlouvá prakticky celý dům svými zvuky: „prkna v podlaze si pod její vahou tiše brumlala jakousi melodii, a právě ta Džemy prozradila, že je obraz hotový. Novinku jí zpěvem zvěstovaly Pelyniny nohy.“ Papírový svět stránek knihy tak snadno proniká do hmotného světa – a s sebou nese představu o možném odlišném společenském uspořádání i s jeho slabinami. Za měsíc má v angličtině vyjít prequel pod názvem Bitter, což je jméno Džeminy matky, česky obratně – ale už ne zcela genderově neutrálně, čímž se vyznačuje originál – přeloženo jako Pelyňa. Pojednávat má právě o revoluci, která je v Mazlovi už dávnou minulostí.
EMEZI, Akwaeke: Mazel. Přel. Tereza Marková Vlášková. Brno: Host, 2021. 176 s.
