Demytizační dobrodružství Pavla Klusáka aneb Gott uncovered
24. listopadu 2021
Hudební publicista Pavel Klusák na podzim loňského roku vydal svůj dosud nejobsáhlejší knižní počin. Gott: Československý příběh slibuje velký průlom v dosavadním přemýšlení a psaní o Gottovi. Jako jedna z prvních, přesto dosti pozdních vlaštovek kritického psaní o českém popu může ukázat cestu dalším publikacím. Otázkou je, na koho míří a koho opomíjí.
Napsání knihy předcházela autorova zevrubná práce v archivech, zkoumání dosud neprobádaného materiálu, rozhovory s dobovými aktéry i důkladné studium veškerých možných kritických i méně kritických reflexí Gottovy osobnosti a životní dráhy. Bezesporu se jedná o obdivuhodný objem materiálu, který posloužil především jednomu z hlavních účelů knihy: narovnat nesrovnalosti a mystifikace v Gottově příběhu, který do velké míry vyprávěl pouze on sám. V tomto korigujícím procesu se v občas až fantaskních detailech vyjevuje, s jakou vehemencí zpěvák od mládí budoval svůj vlastní kult. Klusák se místy pouští i do psychologického výkladu Gottovy osobnosti, který konfrontuje s dobovými lékařskými materiály a zprávami tajné policie. Zdá se to postupně až trochu zbytečné, protože o psychologickém profilu zpěváka (či jeho představě v Klusákově textu) má čtenář jasno už po pár stránkách čtení.
Zdroj: Nakladatelství Host
Brzy také vychází najevo, že hlavní motivací Gottova počínání je jeho snaha udržet se za každou cenu ve výsadní roli zbožňovaného tenora, pro kterou neváhá činit zcela oportunistické kroky vstříc panujícímu politickému establishmentu. Zvláště fascinující je příběh Gottovy „zkušební emigrace“ do Německé spolkové republiky v roce 1971 a do detailu popsané vyjednávání Gotta a jeho kapely s normalizační mocí o možnostech návratu a koncertování na západě. Klusák zdatně rekonstruuje celý proces, který občas zavání až absurdní komedií. Autorův pohotový jazyk snadno čtenáře vtáhne do dobrodružství poznání, demytizace, na kterou jsme tak dlouho čekali. Čekali?
Čí je to pravda
Narážím na otázku, kdo je čtenářem Klusákovy knihy. Skalní fanoušci zpěváka po ní jako po podezřelém artiklu, který podrývá jejich ideál, těžko sáhnou a pokud ano, pravděpodobně se nenechají přesvědčit o nezlomnosti „objektivní pravdy“, kterou autor předkládá. Ostatně některé detaily, které Klusák možná zbytečně vytahuje na světlo a rozebírá, tomu nehrají do karet (mám na mysli především kapitolu věnovanou Gottovým exhibicionistickým přestupkům z mládí). Přesvědčení odpůrci Gotta zase nebudou chtít čtení tlusté knihy o této osobnosti věnovat tolik času.
Zejména v roce zpěvákova úmrtí byl ve veřejném diskurzu rozšířený názor, že na Gotta má v české společnosti názor každý. Myslím, že u generací vzdálených Gottovu působení už jeho jméno ztrácí výrazné kulturní a politické konotace, a právě pro toto obecenstvo může být kniha obohacující. Klusákův text tak můžeme ocenit především pro vynikající popis vyjednávání významné osobnosti populární kultury s mocí, a to zejména v 60. a 70. letech. Tyto dekády Klusák rozebírá opravdu důkladně, 90. léta a nové tisíciletí na můj vkus přejde příliš rychle, i když skýtají neméně zajímavé příběhy. Užitečné jsou četné po knize rozeseté medailonky a kontextualizující odbočky, i když některé z nich se blíží volným a blíže nevysvětleným asociacím. Klusákovi se skvěle daří vykreslit personální a organizační struktury dobové populární scény, které pomáhají čtenáři vytvořit si živou představu a konfrontovat ji s tím, co zná.
Důležitá otázka, kterou si musíme jako čtenáři klást, je motivace knihy. Klusák už v prologu hovoří o touze popsat „pravdu“. Ta je pro něj svědectví historických dokumentů, které prochází interpretací zakotvenou v hodnotách odpovědnosti jednotlivce za společnost, osobní odvahy a umělecké autonomie. Gottovi vyčítá, že v dobách normalizace krmil posluchače vyprázdněnými a bezobsažnými písněmi, které skýtaly zapomnění na marasmus okolního světa. Tím se de facto podílel na konsolidaci politické situace. Normalizační kontrola obyvatelstva skrze každodenní rituály je historiky dobře popsaná; co se populární kultury týče, máme k dispozici především skvělou analýzu Pauliny Bren Zelinář a jeho televize, která odkrývá roli normalizačních seriálů při tvarování mentality běžného diváka. Zacílení na soukromou sféru, rodinné problémy a spotřební kulturu pomáhalo odvracet pozornost občanů od širších společenských a politických procesů a uzavíralo je a jejich konflikty mezi čtyři stěny bytu. Jakou roli v těchto procesech hrála populární hudba? Klusák odpovídá, že poskytovala útěk ze systému, hlavní ideologií byl eskapismus. Možná ale tyto malé útěky, tyto ostrůvky utopie, které populární písně vytvářely, dávaly lidem možnost prožívat svoji pravdu, svoji autenticitu. Zdaleka ne každý žil a žije podle deviz odpovědnosti za celou společnost. Narážím zde na rozměr, který mi v Klusákově jinak zdařilé knize chybí, a to je důkladnější průzkum dobové recepce. Vzhledem k početnosti Gottova publika musí být jejich posluchačská zkušenost mnohotvárnější, než by se mohlo zdát, a to je důležité.
Hudba lidi zná
Čtěte také:
Názorová a hodnotová zakotvenost autora je pro psaní na pomezí publicistiky a historiografie příznačná. Pokud se dostaneme k jednomu z hlavních témat knihy, kterým je hudba, Klusák vychází z pozitivních hodnot estetiky československých šedesátých let, takzvaného big beatu, a zámořské populární hudby, které jsou v opozici kupříkladu k sovětskému popu, jemuž se v knize dostává z hudebních stylů asi nejpříkřejšího odsudku. Gott ze začátku své kariéry byl věrný onomu pozitivnímu spektru, ale postupně se mu stále vzdaloval. Je škoda, že u Gottových písní pozdějších dekád text více nereflektuje jejich stylové zázemí a nehledá jejich možné kvality (v hodnotovém systému knihy). Na vysoké úrovni je naopak zpracován vznik některých významných alb a jejich zařazení do kontextu západní populární hudby. Pokud ale někde slova o hudbě chybějí, může to být dobrým podnětem pro další bádání: ostatně v hudebním jazyce lze často vyčíst mnohé a posluchač se často více než na text zaměřuje na hudbu písně. Klusákem předkládaný materiál by rovněž snesl interpretaci pomocí teorií populární kultury, diskurzivních teorií atd.
Klusákův Gott dva roky po zpěvákově smrti znovu otevřel diskuzi o stále živém kultu, která nyní může díky časovému odstupu přinést ještě plodnější a kritičtější výsledky. V žánru, ve kterém kniha vznikla, představuje nespornou hodnotu a milník, který by mohl být odrazovým můstkem pro podobné zpracování dalších výrazných osobností československé i novější české popkultury. Jen by možná bylo dobré se příště vyvarovat přílišné důvěře v jedinou pravdu historických pramenů.
KLUSÁK, Pavel. Gott: Československý příběh. Brno: Host, 2021. 429 s.
