Outsourcované disco: Pop stojí na kolektivní práci, přiznává to ale nerad

29. dubna 2021

Popová i rapová scéna jsou na první pohled plné osamělých jezdců. Že ale skladby vnímáme jako individuální umělecká vyjádření, odráží spíš cílené PR než realitu. Konverzace o autorství v popu v minulosti  často končily vztyčeným káravým prstem vůči interpretům, kteří byli přistiženi, že si každé slovo textu nenapsali sami. Kolektivní práce si v popu stále nese stigma. Zbavit se ho by pomohlo spravedlivě docenit všechny tvůrce, stejně jako alespoň trochu sejmout zátěž z interpretů, a ještě více z interpretek, žijících pod drobnohledem médií.

„Takže budeme mluvit i o heroinu? Fakt? Ok, tak vám to řeknu celý,“ nadechuje se  v novém dokumentu Dancing with the Devil nejlepší kamarád Demi Lovato připravený konečně říct všechno. Demi Lovato není jediná, kdo v poslední době svůj merch rozšířil o dokumentární film. Podpořit vydávané album pohledem do zákulisí koncertů i osobních problémů se v poslední době rozhodli i Taylor Swift, Billie Eillish, Justin Bieber a další. Každý z filmů má svoje silné momenty: když Taylor Swift mluví o tom, jak jí jedna špatná fotka dokázala přinutit přestat úplně jíst, nebo když Lady Gaga pláče z osamělosti, dokážeme se s nimi sžít. V něčem je dokonce příjemné sdílet problémy s lidmi, kteří se o většinu našich starostí nikdy nebudou muset starat. Když je nám špatně, nemáme sice u sebe podpůrný tým koučů, doktorů a terapeutů, naše bolest je ale stejná a vidět ji na obrazovce náš ujišťuje, že něco znamená. Ten hlavní příběh, který všechny filmy sdílí, je přesto většině diváků úplně cizí: život v záři reflektorů je nesnesitelný. 

„Zviditelnit problém“, „mluvit otevřeně“ a „otevírat konverzaci“ se snadno mohou stát mantrami, které uspokojí fanoušky, a show tak může běžet dál beze změny. Demi Lovato-hrdinka-bojovnice je nakonec jen produkt, stejně jako jím byla perfektní princezna z Disney Channelu. Nechávají za sebou ale srdceryvné pohledy na odvrácenou stranu slávy nějakou opravdovou změnu? Billie Eillish ve svém krátkém filmu Not My Responsibility mluví o vztahu ke svému tělu a pocitu, že je neustále pozorována. Tělo jejího bratra Finneasa O’Connela, spoluautora jejích skladeb, kytaristy a producenta, nikdo nebude  řešit  pokaždé, když si sundá mikinu. Chrání ho nejen, že je muž, ale i fakt, že tělo k hodnocení už poskytla Billie.

Zatímco výpovědí o tlaku, který na přeexponované interpretky dopadá, přibývá, jiné než sólové projekty se z hitparád a rádií ztrácejí. Za „smrtí kapel“ stojí částečně fakt, že jich méně vzniká. „Kultura je z velké části utvářená technologií,“ píše publicista Dorian Lynskey pro deník The Guardian. V době, kdy může sólový projekt začít prakticky každý z pohodlí vlastní ložnice, dávat dohromady kapelu je projekt náročný a drahý. Poslední rok sociálního distancu k individualizaci hudební scény jenom přispěl. 

Obraz jednoho tvůrce nebo tvůrkyně je ale v naší představivosti především aktivně utvářen. V době sociálních médií, fandících spíš individuálnímu vyjádření, je výhodnější i kolektivní projekty, jako je třeba ten Billie a Finnease, prezentovat jenom pod jedním jménem a jednou tváří. Snaha brát pop jako z principu kolaborativní umění a neuvíznout v  iluzi jedné osobnosti, kterou management a nahrávací společnosti staví, nám přitom může nabídnout nové významy a možnost dostat se k hudbě o něco blíže.

Smrt Beyoncé 

Vnímání popu jako kolaborativní práce ztěžuje i stigma, které se v něm často se spoluautorstvím pojí. Dobře to ukazuje příklad zpěvačky Beyoncé. Audiovizuální album Lemonade z roku 2016 znamenalo ve zpěvaččině kariéře (a v dějinách lidské kultury) přelom. Interpretka známá tím, že si své soukromí přísně chrání, přišla tentokrát s osobním příběhem nevěry a zrady. Zatímco fanoušci se radovali z dosud nepoznané stránky svojí oblíbené zpěvačky, bulvár spekuloval o identitě „Becky s dobrými vlasy“, hlavní záporné postavy desky. Je ironií, že ve stejnou dobu, jako začalo pátrání po detailech příběhu a každé slovo textů bylo interpretováno jako podprahová zpráva ukazující tím nebo oním směrem, byla Beyoncé pod palbou kritiky za počet spoluautorů, se kterými na desce spolupracovala  – ten totiž přesáhnul stovku.

Hudební průmysl tak zase jednou ukázal, co mu jde nejlépe: sexismus. Příklad Lemonade ukazuje, jak může být dílo jedné ženy interpretováno jako nepůvodní a zároveň naprosto odhalující její soukromý a vnitřní život. 

„Všechny druhy umění, které z velké části závisí na technologii, budou vždycky kolaborativní,“ píše pro Vanity Fair žurnalista Ryan S. Murphy. Případ Lemonade srovnává s filmem: zatímco režisérově práci neubírá na hodnotě, že nedrží i kameru, a herců si nepřestaneme vážit, protože nejsou autory scenáře, u hudby jako by byla ostuda nevyřezat si i nástroje sám.

Přesto ale nelze, jak to dělá Murphy, z rozčarování obviňovat jenom „ignorantské a možná rasistické“ posluchače (autor doporučuje každému nahlédnout do svého vlastní srdce a ověřit, zda má pravdu). Hlavní vinu nesou nahrávací společnosti, které v zájmu své PR strategie představují i mohutně kolaborativní projekty jako intimní zpovědi a autentické příběhy jednotlivých interpretů. Média, ochotná vykládat každé slovo jako náhled do osobního deníčku Beyoncé, s nimi jejich hru ochotně hrají. 

Není přitom vyloučené, že na textech skladeb alba Lemonade se Beyoncé nepodílela vůbec. V otevřeném dopise, který na konci letošního března zveřejnil kolektiv vystupující pod názvem The Pact, autoři popisují šikanu a vydírání, jimž jsou vystavováni především ze strany managementu, pokud odmítnou mezi spoluatory uvést i interprety, kteří se na hudbě a textu nijak nepodíleli. Podobné taktiky datují až k manažerovi Elvise Presleyho. Tlaku je těžké neustoupit: nechat se vykořisťovat populárním interpretem je často pořád výhodnější než získat spravedlivější podíl na skladbě méně úspěšného projektu. K rozhodnutí přistoupit na nefér podmínky autory přitom nevede hamižnost, spíš existenční nutnost. Ani práce pro velké jméno totiž rozhodně neznamená velké peníze: Fiona Beva, která v minulosti psala například pro One Direction, říká, že za své spoluautorství na desce Kylie Minogue Disco, které se v Británii podařilo dosáhnout prvního místa v prodejích, dostala zaplaceno sto liber. I autoři mega hitů tak ze své práce často nezaplatí ani nájem. 

Jack Antonoff v lese i u dálnice

Zkoušet hledat místo tváří a hlasů spojitost v tvorbě producentů může přitom nabídnout alternativní příběh popu. Projekty, jako je Lemonade, vznikají v takzvaných songwriting camps, labelem organizovaných workshopech autorů a skladatelů. I když jim počet spoluautorů na hodnotě neubírá, zaměřit se na rukopis jednotlivých tvůrců neumožňují. Songwriting camps poskytuje jejich efektivita a rychlost v závodu o první příčku hitparády velkou výhodu  – přesto však v poslední době zaznamenávají úspěch i jednotliví tvůrci, kteří pracují jinak.  

„Mým cílem je lidi najednou rozplakat i roztancovat,“ vysvětluje svoji kreativní vizi Jack Antonoff, producent, textař a autor soundtracku k tisícům melancholických kuřáckých pauz, který vystupuje pod pseudonymem Bleachers. Introvertní brooklynský producent má v poslední době za sebou práci na několika výrazných projektech, kterým se přesně tohle dařilo: nedávno vydané album Lany del Rey Chemtrails Over The Country Club bylo kritikou chváleno jako soundtrack melodramatické nostalgie bílé Ameriky. Podobně kompaktní svět vytvořila ve spolupráci s Jackem Antonoffem i lesní víla na barové stoličce Taylor Swift na desce Folklore. Stejnou atmosféru jako dvě letošní desky si nese Antonoffův starší projekt dokonce i v názvu: album Melodrama novozélandské zpěvačky Lorde. Ta na desce projíždí předměstí a parkoviště ve stejné hořkosladké nostalgii jako Taylor Swift lesy a louky nebo Lana del Rey nekonečné kilometry amerických dálnic. Společnou náladu v tvorbě všech tří interpretek podporuje jasně čitelný Antonoffův produkční rukopis: snivě zastřené nebo téměř mluvené pasáže střídají krátké momenty zdvojených vokálů, které umožňují textu získat prostor a dostat se přímo k posluchači. Jack Antonoff ve své práci nehledá dokonalost, ale intimitu, a tomu odpovídá i jeho kreativní proces. Místo psaní ve skupině několika desítek autorů preferuje práci ve dvojici s interpretkou, nejlépe ve svém domácím studiu. Jack Antonoff zanechal v popu poslední doby výraznou stopu. Média, hitparády, a dokonce i hudební kritika jsou ale ve většině schopny pojmout jenom jedno jméno.

Čtěte také: Klidné chemtrailové nebe Lany Del Rey

Adidonův příběh

Cílenou iluzi jednoho tvůrce v popu ještě posílilo jeho splynutí s rapovou scénou: „Vypisuju šeky, stejně jako si píšu texty,“ zpívá Ariana Grande ve své trapem inspirované skladbě 7 rings, na které se podílelo sedm autorů. Pro rappery bylo přitom psaní vlastních textů vždy zdrojem hrdosti. Dobrou ukázkou může být jedna z nejvýraznějších rapových potyček za posledních pár let: beef mezi rapperem Pushou T, který se v rámci kampaně doprovázející jeho právě vycházející album Daytona rozhodl napadnout rappera Drakea. Spor, jenž začal u toho, kdo si píše vlastní texty a kdo využívá služby takzvaných ghost writerů, skončil obviněním, že Drake tají syna Adonise (jméno Adidon v názvu tracku je slovní hříčka na Drakeovu spolupráci se značkou Adidas), o kterého se odmítá starat. Zdálo se, že obě obvinění byla v očích Pusha T i jeho fanoušků podobně vážná. Je to přitom rap, kde se v poslední době pozice autora tracku jako jména, které čteme před skladbou, problematizuje nejvíce. 

„Skladba Lucid Dreams zaplatila mým dětem vysokou školu,“ řekl před dvěma roky s (doufejme) lehkou nadsázkou britský zpěvák Sting, bývalý frontman kapely The Police. Skladba Lucid Dreams je přitom nejslavnější hit loni zesnulého devatenáctiletého rappera Juice Wrld, kterého Sting nikdy nepotkal. Přesto na ní patří Stingovi 85 % procent autorských práv: pracuje totiž s melodií podobnou jeho skladbě Shape of My Heart z roku 1993. Producent skladby Nick Mira v později smazaném tweetu sdělil, že byl nucen Stingovi většinu autorských práv postoupit, aby se vyhnul soudnímu sporu. 

Sampling, tedy využívání částí jiných skladeb, byl přitom dlouhá léta základním kamenem hiphopové produkce. Slouží totiž jako víc než jenom ozdoba beatu: chytrý sampling dokáže přidat skladbě další význam, ukázat na hudební referenci nebo její význam naopak převrátit. Sampling zároveň posluchačům připomíná, že i producenti jsou, stejně jako oni sami, především hudebními fanoušky. Zpřísňující se pravidla a soudní spory, ve kterých jde často o stamiliony dolarů, ale způsobují, že nad samplingem stále častěji vítězí bezpečnější cesta: loops.

Několikavteřinové opakující se sekvence jsou dnes mnohdy tím, co rozhoduje, zda si rapovou skladbu zapamatujeme a uvízne nám v hlavě, nebo se propadne do neznáma mezi tisíce nových tracků, které každý den plní internet. Autoři těchto sekvencí obvykle nepracují ve studiu po boku producentů a rapperů. Mnoho smyček, které nakonec putují do rádií, se rodí v ložnicích a pokojích malých tvůrců. Ti podobných melodií denně vyrobí desítky a doufají, že některá z nich producenty zaujme. Že popularita loopmakers mezi producenty roste, ukazují i případy, kdy si posluchači všimnou stejné smyčky využité ve skladbách dvou různých interpretů. To pak většinou končí obviňováním z vykrádání, realita je ale daleko prostší: autoři obou beatů zkrátka zakoupili stejnou sekvenci z veřejné galerie. Ačkoliv velká část producentů práce loopmakers využívá, k tomu, že nejchytlavější část skladby pochází z hlavy někoho jiného, se přiznávají neradi. Loopmakers tak zůstávají veřejným tajemstvím hudebního průmyslu a jména malých tvůrců, jejichž práci si posluchač užívá, se k němu často vůbec nedostanou. 

Loops přinesly rapu mnoho nového: pomohly proces tvorby geograficky decentralizovat (už to nejsou jenom studia v L. A., kde vzniká zvuk mainstreamu příštího roku, ale třeba i dětské pokoje v Německu) a dát každému malému tvůrci naději, že se k němu jeho vlastní nápad vrátí na albu oblíbeného interpreta. Je jasné, že když posloucháme pop, chceme se odreagovat, ne zjišťovat, kdo stojí za každým konkrétním zvukem. Není na nás držet v hlavě seznamy jmen, pokud ale máme chuť dozvědět se víc, mělo by to pro nás být možné.

Zatím je to ale přímo naopak: jména loopmakers neuvádí ani všechny streamovací platformy, texty v rádiích nám opakují, že nepsat si text sám je ostuda, a místo toho, abychom poznávali nové tváře a jména, se nám těch pár starých vykresluje ve stále tlustších obrysech. Kolektivní práce pop obohacuje. Dát prostor představě, že počet autorů neovlivňuje kvalitu tracku, by nás možná mohlo posunout nejen v tom, jak vnímáme hudbu, ale i tvorbu a kreativitu celkově. 

Zdroj fotografií: YouTube