Nejrudější růže v narcistické společnosti nerozkvétá

Úvahy nad láskou v konzumní společnosti

3. května 2021

Ve svém nejnovějším komiksu Nejrudější růže rozkvétá se Liv Strömquist zamýšlí nad schopností lidí v dnešním světě milovat. Prostřednictvím filozofických a sociologických teorií zkoumá, jestli člověk v současné narcistické, svobodomyslné a konzumní společnosti umí zažívat onen nekontrolovatelný a magický cit – nebo zda o něj má vůbec ještě zájem. Teoretické konstrukty kreslířka s lehkostí propojuje s literárními odkazy či reálnými příběhy a individualismus moderního člověka staví nejčastěji do kontrastu s romantickým ideálem 19. století.

Politická aktivistka a rozhlasová moderátorka Liv Strömquist vzbudila v rodném Švédsku pozdvižení již svým debutem Sto procent tuku v roce 2005. Do češtiny byl přeložen její předposlední komiks Ovoce poznání (Paseka, 2018), který apeluje na změnu ve vnímání ženského pohlavního orgánu – minimálně v jeho vyobrazování a nesprávném pojmenovávání. Paseka letos v čtivém překladu Marie Voslářové vydala zatím poslední autorčinu knihu Nejrudější růže rozkvétá. V ní se věnuje aktuálním podobám lásky zejména v heterosexuálních vztazích a klade si otázku, zdali jsme jí v kapitalistické společnosti ještě vůbec schopni.

 Totálně vydeptaný Friedrich Nietzsche

Současné vztahy ovlivnily sexuální revoluce dvacátého století, feminismus, proměna představy úspěšného muže, ale i čím dál upřednostňovanější vědecké zkoumání života. S tím se logicky proměňuje i vnímání lásky; a pokud ji spolu se Strömquist chápeme jakožto hluboký, nekontrolovatelný cit k druhému, je dost dobře možné, že o ni už nemáme zájem. Kniha Nejrudější růže rozkvétá klade současný přístup k lásce i hledání partnera do kontrastu s romantickými představami společnosti 19. století, v níž byla uznávána pro svou „magičnost, nečekanost, nekontrolovatelnost“. Takové pojetí fenoménu autorka v dnešním světě postrádá.

Čtěte také: O boji proti ženské onanii a jiných běsech

Švédská kreslířka téma ohledává skrze úvahy filozofů a sociologů, ale i psychologů či umělců, a velkou část svých tezí zároveň demonstruje reálnými i smyšlenými příběhy. Odkazy na mainstreamovou populární kulturu i tradiční vyprávění propojuje s náročnějšími úvahami zejména současných badatelů. Do role oficiální guru této knihy autorka staví básnířku Lou Andreas-Salomé – hlavně proto, jak „totálně vydeptala“ Friedricha Nietzscheho, „chlápka s největší sebedůvěrou v dějinách“. Andreas-Salomé slouží jako dobrá víla, která nám párkrát připomene, že láska má být nevyzpytatelným dobrodružstvím. Skutečnou hrdinkou komiksu je však Eva Illouz, francouzská profesorka sociologie a nositelka mnohých cen za své knihy i za celkový přínos v oblasti zkoumání emocí, o jejíž knihu Why Love Hurts  se Strömquist opírá nejčastěji. Mnohé teze vycházejí také z práce Byunga-Chula Hana, německy píšícího filozofa a kulturního teoretika s korejskými kořeny.

Jedním z často se opakujících protagonistů knihy je rovněž Leonardo DiCaprio. Celý komiks otevírá a v jeho průběhu slouží jako prototyp dnešního maskulinního ideálu: duševně nezávislý a ekonomicky úspěšný. Na rozdíl od dob tradičního patriarchátu už se vysoký status muže nespojuje s plozením potomků a jeho nezastupitelnou funkcí coby živitele rodiny, ale právě s bohatstvím a také sebepotvrzováním skrze sex a sexualitu. S proměnou společnosti v průběhu dvacátého století podle Illouz u mužů dochází k emocionálnímu odstupu a tato emocionálnost a touha po dětech se přenáší na ženy. Ty tak buď mají sklon dávat své pocity příliš najevo, anebo se snaží ideál „úspěšnosti“ kopírovat podle mužského vzor. Mocné ženy se tak projevují podobným střídáním mileneckých vztahů i citovou nezávislostí (příkladem budiž postava Samanthy ze Sexu ve městě). Zatímco DiCaprio je však za svou realizaci v krátkodobých vztazích s modelkami Sports Illustrated veřejností oceňován, na ženu ve stejném věku a se srovnatelně úspěšnou kariérou je v showbyznysu pohlíženo jako na neúplnou, nemůže-li „dát svému partnerovi dítě“ (viz články o Cameron Diaz před otěhotněním).

Superšpatnost v umírání

Rozhodnost a schopnost vyjádřit své hluboké city, které dřív byly znakem žádoucí maskulinity, se tak nyní staly atributem nežádoucí ženskosti. To ostatně potvrzují lifestylové časopisy obalené hesly „15 znaků, že mu dáváš lásku příliš najevo“, „Co neříkat na prvním rande“ a nekonečno dalších. Muž v 19. století naopak své emoce formuloval, ale hlavně jimi směřoval k závaznému slibu. Pokud zásnuby zrušil, pro společnost se stal vyvrhelem, což autorka ukazuje na skandálu dánského filozofa Sørena Kierkegaarda. 

Tuto neschopnost nezpůsobuje pouze proměna postavení žen a mužů – teorií, proč dnes neumíme skutečně milovat, předkládá Strömquist více. Může za ní být realita extrémně narcistické doby, v rámci které hledáme v druhých jen potvrzování sebe sama, nejsme je tedy schopni milovat v jejich odlišnosti. Do hry se také vrací zdánlivě přežitá racionální volba – výběr partnera člověk často podmiňuje perspektivností potenciálního vztahu. Tato hodnoticí tendence souvisí s úctou k vědeckým výkladům prožitků, všeobecnou oblibou expertů i vzestupem psychoterapie. Jenže ono věčné verbalizování dle autorkou předkládaných statistik dost možná zamezuje nepopsatelnému přívalu vášní, které racionální základ prostě nemají.

Lidem může v nekontrolovatelném milostném vzplanutí bránit i nový pohled na úspěšnost mužů, jejž demonstruje právě příklad Leonarda DiCapria. Ten představuje typ dnešního člověka, který lásku nepotřebuje – a ani jí není schopný. A již zmíněná adorace vědy odkouzluje náš svět: zamilovanost popisuje jako chemické procesy, jejichž účelem je hledání ideálního partnera pro zplození potomků. Redukuje tedy zamilování jen na vedlejší efekt evoluce, pouhé „ukapávání hormonů v mozku“.

Je opravdu tak špatné milovat někoho příliš?

Časté zobecňování, kterého se Strömquist dopouští a sama si ho je vědoma, je nevyhnutelné, aby mohla vůbec dojít k nějaké pointě. Explicitně nepíše, jestli je dnešní svět odmítající romantickou představu lásky správný či špatný. Jenže po akcentování příběhů bezhlavě zamilovaných lidí, kteří v nich zažívají záviděníhodná dobrodružství, je určitá rozmrzelost nad možným světem bez těchto prožitků patrná. Samotný název knihy vychází z básně Hildy Doolittle, jež měla během svého života „velký sklon se zamilovávat“. Báseň Nejrudější růže rozkvétá napsala ve svých 74 letech, když se během léčení ve švýcarském sanatoriu zamilovala do novináře Lionela Durranda. Z neopětovaného citového vzplanutí alespoň vznikla spousta básní a kniha Diary of Durrand.

Za komiksem stojí pečlivá rešerše fenoménu lásky napříč staletími, která autorce dovoluje s neuvěřitelnou lehkostí proplouvat Platonovými avantýrami i hity Beyoncé s oporou v sociologické a filozofické reflexi. První třetina knihy, v níž si Strömquist vymezuje teoretický základ, od kterého se odráží k vlastním úvahám, je natolik textová, až se nabízí otázka, jestli je komiks tím nejvhodnějším formátem. To se po úvodní části částečně mění. Autorka ale může čtenáře pohltit zejména svým jedinečným, ironickým a sarkastickým humorem, který si nebere servítky – utahuje si z mužů, žen, myslitelů a myslitelek, ale i sama ze sebe. Informačně hutné sociologické rozbory jsou pro čtenáře často usnadněné zdvojením sdělení – předkládá je vypravěč a v téměř totožném znění i daný myslitel.

Autorčin předchozí komiks Ovoce poznání přímočaře apeluje na čtenáře a snaží se ho ve jménu detabuizace ženského pohlavního orgánu zaktivizovat. Nejrudější růže rozkvétá je už samotnou volbou tématu komplikovanější, náročnější, a nutí k sebereflexi. Díla švédské kreslířky mají nezaměnitelný, osobitý tón vyprávění, jenž sice může svou ideovou naléhavostí a svérázností čtenáře iritovat, ale odlehčeným jazykem i humorem si ho snadno zase udobří. Kombinace současných reálií s historickými paralelami poskytuje neobvyklý pohled nejen na téma lásky, ale i na společenské trendy a tendence moderního světa.

STRÖMQUIST, Liv: Nejrudější růže rozkvétá. Přel. Marie Voslářová. Praha: Paseka, 2021. 176 s.