Coming of Problems: Na co se těšit a co oplakávat s 37. ročníkem Famufestu

28. dubna 2021

„Jsem sbírka figurek slonů i regál se sladkostma ve večerce.“ Nabídka filmů, které letošní ročník Famufestu v soutěžní i nesoutěžní kategorii představí, čítá šedesát devět položek. Všechny zaštiťuje otevřeně definované téma Spektrum. Festival rozhodně nenabízí jen lákadla již jinde představená a oceněná, za pozornost stojí  trendující filmy na feministická témata a variace na žánr coming of age.

Přípravy události oslavující snažení posluchačů pražské FAMU vrcholí. V následujících pěti dnech festival představí projekty vytvořené studenty napříč katedrami, přičemž program kromě filmů nabízí také výstavy, podcast, scénická čtení, koncerty, diskuze a masterclassy. Famufest se letos už podruhé koná také online, podobně jako většina filmových festivalů po celém světě, což přináší divákům a posluchačům unikátní možnost užít si velkou část programu, ať už jsou kdekoliv. Časově omezená lhůta pro zhlédnutí filmů rozdělených v tematické bloky zároveň zážitku ponechává punc neopakovatelnosti. Podruhé je divákům blíž také nabídka snímků, které předporota festivalu nezařadila do soutěžní sekce, v níž finální porota uděluje ceny v deseti kategoriích. Narozdíl od předchozích let jednotlivé bloky programu kombinují příspěvky jen na základě společných znaků bez ohledu na hodnocení. Z témat, která letos rezonují, jsem vybrala ty, jež spojují nejuniverzálnější a nejpozoruhodnější snímky, o nichž jsme ještě neslyšeli.

Osmnáct bylo?

Coming of age je filmový žánr s úctyhodnou tradicí, který se pravidelně se objevuje napříč filmovou a televizní produkcí všech kvalit. Nepřestává ovšem růst díky stále novým reflexím proměňujících se společenských reálií. Pořád je vůči čemu se vymezovat a čím se při přechodu do dospělosti trápit, od stálice první menstruace a rodící se sexuální touhy po v dnešní době specifičtější a intimnější problémy jako neschopnost genderové a sexuální sebeidentifikace nebo narušení vztahu s rodičem opačného pohlaví.

V souladu s tradicemi žánru a také touhou vytvořit osobitý pohled na dané téma pracují s dospívajícími hlavními postavami festivalové filmy jako Zazpívej, Kanya nebo Do dálky a lodí. Hrdinka prvního zmíněného snímku režisérky Terézie Halamové svůj přerod prožívá v prostředí venkova, statku, jejž obklopují sady třešní a bezpečné pastviny. Idylické prostředí částečně odvádí pozornost od hnutí mysli mladé dívky, která poznává žárlivost, změnu pohledu na sebe sama i lidi kolem. Film je snímán převážně v estetizovaných pohyblivých detailech zaměřených na tváře, kůži, vlasy, vodu, obilí a stromy ve větru, které nejsou podřízené jen subjektivizovanému pohledu hlavní postavy. Prostor a tok času jako by byl nezávislý na ději, přirozený a nezvratitelný. Vedle událostí týkajících se bezprostředně mladé hrdinky přicházejí i scény oproti konvencím žánru nenarativní, které lze vstřebat bez potřeby hledat v nich antropocentrické metafory či napětí. Závažná emoce dívky je obohacena o dojmy, které může divák získávat sám za sebe – nasávat atmosféru a krásu léta a svobody.

Ve snímku Kanya režisérky Apoorvy Satish je naproti tomu divák vtahován přímo do mysli dívky, která si vlastní zásadní fázi změny prožívá v prostředí silných kulturních tradic. Ve voiceoverech, zpomalených záběrech, vizích a dokonce kompozici v rámci jednotlivých záběrů, v nichž lze označit za významotvorné například vzájemné rozestavení postav, k divákovi bezprostředně přichází zcela osobní pohled na svět. V tomto případě zmíněné prostředky subjektivizace vyprávění usnadňují možnost orientace a koncentrace v příběhu a v pro diváka pravděpodobně exotickém světě, který hrdinka ve sdíleném prožitku představuje a specifikuje, takže není nutné ho ohledávat či posuzovat jinými způsoby. V obou filmech se objevuje voda jakožto výrazný motiv a prostor úniku, přičemž ve filmu Kanya je její význam ještě posílen tím, jaký k ní má hlavní hrdinka vztah.

Již z názvu lze vydedukovat, že stejný živel hraje důležitou roli i ve snímku režiséra Martina Pavla Repky Do dálky a lodí. Pod hladinu se však s postavami nikdy nedostaneme, alespoň ne doslova. Dva hrdinové kerouacovského příběhu jsou sice na poměry tradic coming of age filmů staří, epizody potkávající je v průběhu jejich krátkého společně stráveného času ovšem odpovídají otázkám když ne striktně coming of age, tak alespoň příznakům přerodu postpubertálního. Činí tak zakomponováním motivu zasvěcení a zachycením procesu hledání si místa ve společnosti, která pevně stojí za iluzemi a sebeklamy mladíků. Zasazení příběhu k vodě, na nákladní loď a do přístavního města a jeho okolí, přináší neobvyklé prostředí, v němž spolu chlapci v průběhu jednoho rozhodujícího večera živoří. Divák nemá možnost nahlédnout do myslí postav, oproti tomu je většinou až z voyeurského povzdálí sleduje. To přináší možnost se nad situacemi, do kterých se hrdinové zcela dobrovolně dostávají, nezúčastněně smát, stejně tak je ovšem díky povědomým motivům soucitně dramaticky prožívat. Téma a směr vyprávění se zhruba v polovině filmu trochu vyčerpají a začnou se opakovat a cyklit, nicméně i tento projev lze vnímat jako výstižný pro procházení deziluzí a ve výsledku si tu trochu bezvýchodnosti užít.

K čemu jsou holky na světě?

Postavy v dospívajícím věku či ty, které se stále potýkají se starostmi spojenými s dospíváním, potkáváme i v krátkých snímcích vymykajících se žánrům. Za zmínku v tomto výčtu stojí například snímek Jana Hechta a Grety Stocklassy Života proud, který zobrazuje krátký vstup do světa dvou dívek uvězněných v molochu dětské psychiatrie. Příběh připomíná svým naladěním a sdělením celovečerní filmy s podobnou tématikou a společným nepřítelem jako Narušení či časově vzdálenější Přelet nad kukaččím hnízdem. Zda je možné ponořit se do duší hned dvou poškozených dívek a zároveň do prostředí pochybných praktik jejich úřadujících nadřízených na ploše dvaceti minut, zůstává na divákově uvážení. Samotné protagonistky, jejich snadná identifikovatelnost a zároveň posílená svéráznost ale bezpochyby pomáhají působivému dojmu z filmu.

Ženské hrdinky a s nimi také mnoho výsostně ženských témat v letošních famáckých žních rozhodně hrají prim. Důsledný divák, který více než po dokonalém filmovém zážitku touží sledovat cesty ve společenském diskurzu, zachytí sérii tří hraných filmů různých režisérů, které vycházejí ze společného „zadání“ –  scénáře Pavlíny Vítkové, jenž se věnuje tématu potratu. Mladá dívka, která se chystá zákrok podstoupit, naráží na zdánlivě nepodstatný problém se zapomenutými kompresními punčochami. Každá z trojice provedení zachází s příběhem odehrávajícím se v jediné místnosti jinak. Společná pro ně však zůstává snaha přesáhnout psychologické drama jednotlivce v obecnější pohled, osvětu či varování. Emoce hrdinky jsou ovlivňovány především bezprostředními vnějškovými okolnostmi, což dost možná podmínila touha tvůrců vyhnout se zkratkám a stereotypním tezím o duševním rozpoložení ženy v této pozici. Režisér filmu s názvem Ďalšia Dominik György zasadil nemocniční čekárnu a ji obývající postavy do minulosti, do československého roku 1989, aby znázornil atmosféru tehdejšího potratového boomu, při němž se přístup zdravotníků k pacientkám změnil v naprosto nehumánní. Fýr Romu vytvořil ve svém Girls Don't Cry jako pozadí pro soukromé drama dystopický svět budoucnosti, v němž jsou dívky a ženy v záležitostech svého soukromí –  těhotenství a rození dětí – vystaveny vykořisťování ze strany systému a jsou nuceny protestovat i obětovat se pro svá rozhodnutí. Nejfluidněji tentýž námět zpracoval Yang Shen-Hao ve snímku Life as a Game, kde je hlavní hrdinka postavou hrané počítačové hry s metaforickými pravidly, v níž úspěch v operaci „potrat“ znázorňuje vyčerpatelný život.

Obecnějšímu pojetí tématu ženství – pohledu na stereotypní každodenní život a požadavky kladené na archetypální ženu – se věnuje animovaný kousek Way of Sylvie Vericy Pospíšilové Kordic. Hlavní hrdinku film obdařuje superschopností vyměnitelných mozků, které manželce, milence, matce a zaměstnankyni v jedné osobě pomáhají zvládnout všechny role. Forma animace připomíná kreslené anekdoty, což vyvažuje skeptický pohled příběhu na předestřený fenomén, který estetika osobitě variuje a dokonce skrze poetické úniky nabízí jakousi (nereálnou) katarzi.

Skutečnou idylu naproti tomu ukazuje dokumentární Život na vodě Zory Čápové. Setkáváme se v něm se ženou, která se rozhodla vést tak trochu alternativní městský život a odstěhovat se na loď u pražského břehu Vltavy. Film ji zachycuje ve fázi, kdy už prostor zkušeně obývá a poeticky a klidně plynoucí obrazy vyprávějí o jejím každodenním životě a úkonech, jimiž své obydlí opečovává.

K čemu je holkám svět?

Ženě a tomu, co toto označení znamená, se věnují i kratší a experimentálnější snímky. Zůstane to mezi náma, řekl režisérky Ester Grohové tematizuje vyrovnávání se s traumatem sexuálního zneužívání, v němž hrdinka skrze nelineární sled obrazů, podkreslených jednostranným záznamem jakési terapie, pojmenovává své emoce. Film Koloběh, za nímž stojí Kristina Kůlová a Tereza Vejvodová, je naproti tomu milosrdnější podívanou. Čtyři mladé hrdinky u dekadentní hostiny, kterou ohraničuje a rytmizuje běh přesýpacích hodin, přehluší vidina jejich staršího já. Motivem hodování, oslabenou narací a kolážovitým využitím symbolů, jako jsou šťavnaté ovocné plody nebo padající prach, snímek připomíná Chytilové Sedmikrásky. Jeho estetika se ovšem k minulosti neobrací. Kostýmy, makeup i způsob záběrování evokují současnou módní fotografii, která spíš, než aby objekty svého zájmu skrývala, rozdrobovala a k něčemu vztahovala, podtrhuje jejich jedinečný charakter a svým způsobem dokonalou celistvost. 

Zpět k tématu dospívání se můžeme vrátit v krátkém hudebním snímku Čepení, který stylizovaně zobrazuje zcela konkrétní staročeskou tradici, při níž dívka rituálně přechází do nové a neznámé životní fáze. Autoři Jakub Jelínek a Matěj Piňos se obešli bez přídavné psychologizace, film je nevázanou a veselou oslavou, jíž dominuje hudba a zpěv, jejichž původní niternost možná dávno vyprchala, a další rozměr iniciačního rituálu si tak divák z vlastní pozice v čase může domyslet sám.

Tak radši ještě občanku

Všechny zmíněné snímky pojednávají témata, která v současnosti či ultimátně rezonují společností. Využívají možnosti souvztažnosti s životní zkušeností diváka, aby jejím prostřednictvím buďto zvýraznily nebo detabuizovaly určité myšlenky, emoce a projevy lidskosti, přičemž tyto tendence zároveň maskují poutavou fabulací či formálními postupy. V letošní nabídce Famufestu je ovšem možné najít i filmy, které přicházejí s emancipační strategií mnohem kontroverznější. V Maye Martiny Pavlíkové, která nelineárně pojednává relativně nejasný příběh volnomyšlenkářské femme fatale, je divák v nenarativní sekvenci uvozené dekadentním titulkem Pouštní děvky bez varování konfrontován s pornografickými záběry zobrazujícími obnažující se dívky, které realistickou zkušenost s pornografickými médii evokují.

Delší, absurdní, karikaturní a transgresivní film Svině Dominika Györgye usiluje o relativizaci snad všech pořádků obklopující lidství od víry a katolické církve přes sociální statut po nevinnost dětství, rodinu a samotnou posvátnou lásku dvou bytostí. Před koncem je navíc divák opět bez předchozího upozornění vržen do expresivní psychedelické sekvence, která přináší nové, kinky postavy a performery a celou ji ovládá snové světlo, pornografický voiceover a nezadržitelná touha po sexu a předvádění se. V prvním zmíněném snímku Maya sekvence komunikuje s divákem a více než čímkoliv jiným je oslavou sexpozitivity. Její záměry jsou omezené na touhu zaujmout, šokovat, pobavit a možná i nepokrytě vzrušovat. V případě Svině závěrečná scéna na zbytek filmu navazuje, bude třeba jej tedy pro kontext extatického závěru zhlédnout celý.

Článek se pokusil potenciálním návštěvníkům festivalu přiblížit alespoň něco z jeho letošní nabídky a i přes to, že se zaměřil na konkrétní společná témata, je zřejmé, že to 37. ročník s označením Spektrum myslí vážně. Kromě zde vybraných kategorií se diváci můžou těšit třeba na celou množinu filmů na pomezí reality a fikce, které se věnují problematice fascinace islamismem. K vidění budou i samorosty mimo všechny žánry a škatulky, mezi nimi hrané, animované i dokumentární snímky od syrově realistických až po ty nejabstraktnější. Pro ty, kdo by si mohli myslet, že Famufest je vlastně jenom besídka pro rodiče – není. Program i v pravý čas dostupný online obsah naleznete na oficiálních webových stránkách, případně můžete průběh festivalu sledovat na facebookové události.