Pohledy do jiných světů

Vynikající vypravěč Luboš Hrůza

28. března 2019

Zdroj: archiv Divadelní encyklopedie

Při pohledu do dvacátého století se člověku stojícímu o znalosti z vývoje divadelní scénografie objeví před očima množství inspirativních lidí, kteří předběhli svou dobu nebo přerostli možnosti, které jim totalitní režim v Československu vymezoval. I když jsou scénografové obecně tak trochu v ústraní pozornosti – pamatujeme si jména jedinečných českých režisérů, hereckých mistrů, samozřejmě pak dramatiků. Jedním z lidí, na kterého se sice nezapomnělo, ovšem rozsáhlejší biografii bychom o něm hledali marně, byl i Luboš Hrůza, který by dnes na den přesně slavil 86. narozeniny.

Cesta k Janu Kačerovi

Luboš Hrůza (1933–2008) se narodil v Břeclavi, kde celá rodina žila do roku 1938. Po takzvaných mnichovských událostech a odtržení pohraničních oblastí se přestěhovala do Jihlavy, poněvadž tam měla Hrůzova maminka příbuzné. Po maturitě na tamějším gymnáziu Hrůza nezamířil na studia scénografie, přestože měl k divadlu blízko – po maturitě byl totiž na rok malířem kulis a jevištním výtvarníkem Horáckého divadla. Po této zkušenosti se vydal studovat výtvarnou výchovu do Brna k profesoru Eduardu Milénovi. Odtud už se jen na skok zastavil opět na rok v Horáckém divadle a posléze zamířil na pražskou DAMU do ročníku Františka Tröstera (výtvarník, který založil Katedru scénografie na DAMU).

Hrůzův blízký kamarád, kolega i spolužák Jan Kačer vzpomíná v lednové příloze Literárních novin kromě jiného i na DAMU konce padesátých let, kdy byla atmosféra vážná a herectví se studovalo sice s nadšením, ale také s permanentním strachem z vyloučení. Podkrovní ateliéry výtvarníků byly prý jiné, naplněné smíchem. „[…] a vybavil jsem si i jeho. Ten jeho pohled – za. Každé slovo, neskutečný a všudypřítomný humor, jakési rošťáctví, dvojsmysl, metafora, a to všechno podmíněno vzděláním.“

Po ukončení studia se absolventi napříč obory, včetně Jana Kačera, vydali do tehdy nevýrazného ostravského Divadla Petra Bezruče. „Začalo to jedním hereckým ročníkem na DAMU, který se s režisérem Janem Kačerem a výtvarníkem Lubošem Hrůzou vypravil v roce 1959 do Ostravy. Po šesti sezónách se dosud málo známé Divadlo Petra Bezruče stalo pojmem a průkopnická skupina se vydala dobýt Prahu,“ píše teatroložka Věra Ptáčková v katalogu výstavy Lubos Hruza aneb Scénografie Luboše Hrůzy v roce 1990.

Při pohledu do dvacátého století se člověku stojícímu o znalosti z vývoje divadelní scénografie objeví před očima množství inspirativních lidí, kteří předběhli svou dobu nebo přerostli možnosti, které jim totalitní režim v Československu vymezoval. I když jsou scénografové obecně tak trochu v ústraní pozornosti – pamatujeme si jména jedinečných českých režisérů, hereckých mistrů, samozřejmě pak dramatiků. Jedním z lidí, na kterého se sice nezapomnělo, ovšem rozsáhlejší biografii bychom o něm hledali marně, byl i Luboš Hrůza, který by dnes na den přesně slavil 86. narozeniny.

Hrůzův Činoherní klub

Po přesídlení do Prahy srostlo jméno Luboše Hrůzy s Činoherním klubem. „O tom [divadle] se napsalo hodně. O Lubošovi málo. Maličké jevišťátko ho nutilo k obrovské kázni. Na několika čtverečních metrech dokázal prosadit svůj svět,“ píše ve zmíněné příloze LN Kačer. Hrůza se po odchodu z Ostravy stal mezi lety 1965–68 divadelním výtvarníkem a spolu s Janem Kačerem, Jiřím Menzelem nebo na jevišti debutujícím režisérem Evaldem Schormem tu vytvořil výjimečné inscenace. Jak píše Ptáčková, „vytvořili jednu z legend desetiletí, k níž se stále vracíme“.

Hrůzův návrh scény Revizora v Činoherním klubu, 1967 / Zdroj: Printscreen Kultury s Dvojkou, Videoarchiv ČT

Na mělkém jevišti Činoherního klubu vytvořil obdivuhodné výpravy, které v některých scénách už tak malý prostor zaplnily téměř k nehnutí (Revizor, 1967). Jinde Hrůza precizně pracoval s detailem, a tak jeho scénografie působily jako jednoduché obrazy: motiv dveří (Zločin a trest) či obrovské okno uprostřed scény, na jehož rámu sedí barokní andělíček (Mandragora, 1966). Tyto symboly sloužily jako propojení s danou hrou či dramatizací. František Tröster učil, že scénograf by měl vycházet z předlohy, nikoliv však kopírovat. A jak uvádí Ptáčková, „pokud měl František Tröster někdy opravdového žáka, byl jím Luboš Hrůza“.

S Jaroslavem a Alenou Vostrými spolupracoval Hrůza na dramatizaci Zločinu a trestu, který poprvé a zatím naposled v Česku uvedl Evald Schorm. Na rozdíl od dřívějších zpracování románu autoři inscenace ponechali všechny postavy a dialogy, nicméně zprostili inscenaci posloupného řazení románových kapitol. Takový přístup umožnil inscenátorům rozehrát Raskolnikovy vize, a především otevřít svět bolesti, nesmírného utrpení a pokání. Schorm pracoval s ostrou rytmizací, napětím fyzického gesta a kontrastem. Hrůza rozdělil scénu do tří částí, z nichž levá část byla určena pro scény Raskolnikova a Soni, vpravo byl Raskolnikův pokojík a uprostřed byl prostor variabilní. I díky uzpůsobenému středu jeviště se jednotlivé scény mohly prolínat a propojovat.

Uhranuti Gogolem

Tvůrčí vztah s Janem Kačerem byl jediný, který hned zprvu neukončila na dlouhá léta Hrůzova emigrace po srpnu 1968. V září téhož roku společně hostovali s Dostojevského Zločinem a trestem (Kačer zde jako představitel Raskolnikova) v Národním divadle v Oslu. Stála před nimi volba: zůstat, nebo se vrátit. Kačer se vrátil, Hrůza v Oslu zůstal.

Před pádem železné opony se potkali ještě jednou: v Basileji roku 1971, kam oba tvůrce pozvalo Komorní divadlo inscenovat Čechovova Racka. „Luboš byl v oslnivé formě. Před sebou cítil novou inspiraci v zemi Munchově, vzpomínali jsme na společné zážitky z Ruska. Zatím co mě fascinoval a oslňoval nádherný text a nedal mi vydechnout v představě nekonečných možností interpretace, Luboš viděl obrazy,“ píše Kačer v dopise do katalogu Hrůzovy výstavy v Černé labuti v roce 2008. Pokračuje, jak se před očima Luboše Hrůzy nevyjevovaly obrazy ruské scenérie, nýbrž že vzpomínal na dětství u Jihlavy, na okolí tamních rybníků. Dominantním počinem v úvodu inscenace bylo jeviště postavené zády k publiku: důležité bylo to, co se odehrávalo v zákulisí. Místním dílnám Hrůza zadal k vypracování pásy trávy, které ke zděšení pracovníků sám doupravil nůžkami, a vytvořil tak scénu, kterou napodobovali ještě v mnohých evropských divadlech.

Zmizet v davu

K dokreslení Hrůzovy osobnosti nám mohou pomoci vzpomínky Jana Kačera. „Luboš byl ve svých nejlepších dílech vždycky takový: vynikající vypravěč, kousavý, ironický, ale v místech opravdového dojetí něžný a bezbranný. Jeho výprava byla vždy zprávou o výzkumu, hledání hlubšího smyslu jednání blízkých lidí,“ píše v dopise dál. Ještě v roce 1971 společně inscenovali Višňový sad v Národním divadle v Oslu. Vzhledem ke Kačerově touze vyjádřit úvodní větu dramatu („Pokoj, kterému dosud říkají dětský.“), vytvořil Hrůza scénu jen s velkými vchodovými dveřmi, do kterých byly zabudovány ještě jedny, menší: ty symbolizovaly vstup do dětství.

Poslední scénografii pro Činoherní klub vytvořil hrůza ke Kunderově Ptákovině / Zdroj: Printscreen Kultury s Dvojkou, Videoarchiv ČT

Jako u každého umělce se i Hrůzova cesta vyvíjela. Díky možnostem, které mu norské Národní divadlo nabízelo, vytvořil mnoho výprav k dramatům Shakespeara nebo Ibsena – zejména s přihlédnutím k výpravě k Johnu Gabrielu Borkmanovi mu byla udělena Cena norských divadelních kritiků 1978–79.

Po pádu komunismu se Luboš Hrůza vrátil domů. Po dlouhém vývoji a díle, které po sobě zanechal v norských divadlech i jinde, po roce 1990 vytvořil (často opět ve spolupráci s Kačerem, ale třeba i Jurajem Herzem nebo Ivo Krobotem) mnoho inscenací napříč Českou republikou. Poslední scénografii pro Činoherní klub vytvořil ve spolupráci s Ladislavem Smoczkem ke Kunderově Ptákovině. Možná s ohledem na šedesátá léta se mohou jeho novější kusy zdát banální, křiklavé nebo ne tolik výmluvné. Těžko se ale hodnotí pouze z dostupných fotografií bez oživení hereckou akcí. „Hrůzovy nejlepší práce se nedají posuzovat jen jako výtvarné objekty, jsou to pohledy do nových světů, které zhlédnutím přijímáme jako známé, ale které tady nebyly, skrývaly se za pohodlím a návykem letmosti,“ pokračoval v dopise pro Hrůzovu výstavu v roce 2008 Kačer.

A vzpomínku na jednoho z nejvýznamnějších scénografů minulého století mi přijde nejvýstižnější uzavřít jeho vlastními slovy, které v dopise Kačerovi poslal v rozčarování z porevolučního vývoje a divadelního dění. Myslím, že nikdy nepřestane člověka zarážet, po kolika letech od jejich vyslovení je můžeme považovat za stále aktuální. „ …Očekávám, že se teď vytvoří celostátní repertoár, kde bude hlavně Vašek Havel /zajisté správně/, Klíma, Kundera a snad i Pavel Kohout, nějaký Lanďák?, Franta Langer… snad Peroutka… Ti z těch starších, což je vše absolutně nutné a prima, protože bude nutné navázat na kmen podstaty a logicky zasutého vývoje. Ale co dál? Co by zachvělo strunky lidské již v temných koutcích napínané a dosud nedotčené? Nejsme na světě jen my, starci dobráci, ale můžeme se omladit harmonickým akordem s novou úzkostí, která se rodí a přijde. […] Není možné žít tak dlouho s kanci v močce a nebýt potřísněn a zmizet v davu. Tak pac a pusu, Luboš.“