Výhled z duše básníka samoty

Nad motivem okna v poezii Bohuslava Reynka

7. května 2020

Básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek ve svém literárním i výtvarném díle často pozoruje venkovní svět skrz okno světnice. Materiál okna v Reynkově poezii nepředstavuje pouze samozřejmou součást interiéru, stává se podmínkou specifického básnického vidění a tematizovaným objektem básníkova symbolického světa. 

At the window...

V úvodu filmu Mimo zákon režiséra Jima Jarmusche se ve sdílené vězeňské cele schází tři hlavní protagonisté příběhu. Během jedné z mnoha dlouhých chvil ubíjející nudy nakreslí Roberto Benigni, obsazený do role veselého, dobromyslného Itala, na stěnu okno. V šedé kriminální beznaději symbolizuje tento motiv na první pohled zřejmou touhu po svobodném, otevřeném prostoru, do něhož je alespoň imaginárně umožněno nahlédnout. Vězeňská scéna připomíná podstatnou úlohu onoho hmatatelného objektu, jehož přítomnost se v běžném životě stala zcela samozřejmou a neproblematizovanou. 

Rekontextualizace okenního rámu vyjímá předmět z obvyklých souvislostí a činí jej krajně nápadným. Při výhledu z okna jsme se naučili dřevo (dnes spíše plast) lemující průzor do vnějšího světa přehlížet a nevnímat – stejně jako průhledný materiál skla (respektive plastu), který viditelnou kostru vyplňuje. Když se Benigni ptá svých spoluvězňů, jak správně anglicky vyjádřit dívání se z okna, volí mezi variantami: „I look at the window“, nebo „I look out of the window“. Dostává se mu odpovědi: „In this case: I look at the window.“ Jazyková hra explicitně upozorňuje na předmět, který již není pouhým výchozím bodem perspektivy (jako například oko), ale stává se náhle centrem pozornosti.

K podobnému zacílení na zdánlivě samozřejmé, a tedy ignorované objekty, které však utvářejí náš životní prostor a zároveň implicitně ovlivňují způsob chápání a pojmenovávání světa (skrz metaforu), dochází v uměleckém vyjádření poměrně často. V případě okna lze vzpomenout například na poezii Jiřího Wolkera: „Okno je skleněná loď / připoutaná k břehům mé světnice“ nebo Jana Kameníka: „Ale v okna pokojného – dosud prázdná vědra sice / v studnu věžovité tmy –, ach, v okna lehkém povívání / usedají andělé, již, jako ptáci létajíce“. 

Také v uměleckém projevu Bohuslava Reynka – jak básnickém, tak výtvarném – představuje okno zvláště nápadný, emblematický motiv, jehož přítomnost spoluzakládá specifický způsob básnického vidění. Při četbě některých Reynkových textů tak lze po vzoru Roberta Begniniho prohlásit: „I look at the window.“

Do duše okno 

Na častou frekvenci motivu okna napříč celou Reynkovou tvorbou nenápadně poukazuje Jaroslav Med ve studii Bohuslav Reynek – básník samoty a kontemplace: „čím hlouběji se snažil vyjádřit podstatu věcí a smyslových prožitků, tím více ubývalo barevné záře a pevných linií a přibývalo jakési zamlženosti, jako kdybychom hleděli na skutečnost skrz zamrzlé okno.“ Tato zastřenost smyslů podmíněná materiálem, jehož fyzickou přítomnost mezi pozorujícím okem a pozorovaným objektem umělec tematizuje, hraje zásadní roli v Reynkově grafice. Obrysy zobrazovaných krajin, plotů lemujících zahradu či siluety lidí a zvířat narušují vertikální a horizontální linie okenního rámu. Kromě Medem popisovaného efektu zamrzlého okna ozvláštňujícího výhled do holého kraje, utváří střet vodorovných a svislých čar zřetelný symbol kříže široce rozpjatého nad nazíraným, mlhou obestřeným světem. Jiný zdroj proměn a neustálého rozrušování obvyklého zrakového vnímání lze spatřit na všech známých fotografiích, na nichž je Bohuslav Reynek zachycen. Brýle coby určitá tělesná modifikace rámují nazíraný svět stejně jako kostra okna: „Jen polorozpadlý altán, zcela ukrytý mezi stromy, připomíná křehce plachou postavu básníka, který za drátěnými obroučkami brýlí viděl tento svůj svět jako předobraz ráje, k němuž strastiplně putoval.“

Snad nejhlouběji se motivická struktura okna vtiskuje do jedné z posledních Reynkových sbírek – Mráz v okně (1969), která jako by (spolu se sbírkou závěrečnou – Odlet vlaštovek (1989)) problematizovala smířlivé životní stanovisko básníkova lyrického mluvčího z veršů Podzimních motýlů (1946) a Sněhu na zápraží (1969).

Před analýzou konkrétního básnického textu, pro niž bude sloužit báseň Mráz v okně ze stejnojmenné sbírky, je důležité se na okamžik zamyslet nad obecnějšími významovými možnostmi sledovaného pojmu. Heslo v Příručním slovníku spisovné češtiny definuje okno jako „stavitelsky upravený otvor ve zdi, ve stěně, jímž vniká do místnosti světlo a vzduch“, Slovník spisovné češtiny jej popisuje obsáhleji: „upravený otvor (dnes zprav. zasklený) ve zdi, ve stěně, jímž vniká do místnosti n. do něj. uzavřeného prostoru světlo a vzduch“. Kromě světla a vzduchu poskytuje okno také výhled: lze jím nahlížet omezený výsek venkovního světa a zároveň od něho být bezpečně oddělen. 

Jak je již ze slovníkových hesel patrné, okno musí být vždy součástí zdi – stěny, která vymezuje prostor vně a uvnitř, ohraničuje určitou oblast a je nezbytná (byť metaforicky) pro pocit bezpečí. Díky oknu je obyvatel prostoru „uvnitř“ vizuálně propojen s vytyčeným prostorem „venku“. Na rozdíl od dveří mu ale okno neumožňuje průchod – pouze pozorovatelskou základnu (ke srovnání se nabízí slavný film Alfreda Hitchcocka Okno do dvora, v němž hlavní hrdina upoutaný na kolečkové křeslo sleduje svět pouze omezenou perspektivou okna). Nápadná zvuková podobnost slov okno a oko navádí k analogickému vnímání obou pojmů („oko, do duše okno“) – tedy nejen, že lze ok(n)em vyhlížet, je také introspektivním průzorem, díváním se do ok(n)a sledujeme nejintimnější nitro druhého.

Mráz v okně

Mráz v okně

Záclony tajemné
na okna mráz nám věší,
do nitek rozemne
pravůně a pralesy
a zima tká je
v snů pouště a háje,
liány, jmelí,
laně, gazely,
ptáky a hady,
proroků brady,
věže a vinohrady,
hrozny na lůně luny,
světel struny:
od sluncí, zastřených bázní,
pokoje píseň zazní,
z dávna a nesměle
ozvou se andělé.

Nadechlé struny z jíní
sahají k oknu mému
od hvězdy nad jeskyní.
Šeptají o Betlému,
záchvěvy kopců znějí,
nápěvy koled kreslí
znamení do závějí
až k slámě jeslí.

Poutníci dary snesli, 
jehňátka leží tam tklivá,
kozlíku ježí se hříva,
hrdlička zpívá
o růži znělku.

(Ta smyčka odjakživa
hrozí hrdélku.)
Kohoutů hřebeny,
šarlat rozzářený,
klikatý, rohatý
kruh metá na stěny,
pastýřům na paty.
Vůl k Synu člověka
stenaje pokleká,
stín se shýbá,
šupinatá ryba,
tma, s kterou jiskry vpluly,
k jeslím se tulí.
A oslík kleká
k Synu člověka,
po zahýkání
jak oblak slunci se klaní,
dýchá jak chleba patka
teplá a sladká.
Zdaleka, s darů tíží,
k slávě a spěchu 
Mudrci se blíží.
Kdo zdvihne střechu,
by vešli velbloudi a sloni,
průvody koní
k nám do světnice?

Skleněné kouzelnice,
tabulky v okně stříbřité,
co skrýváte, co vidíte?
Přelude zakletý do stěny, 
oázo s vratkými kořeny
vykvetlá na útěchu
jen z vláhy našich vzdechů,
když ve snu dýcháme
(sen vždycky nezklame)
neb, bdíce u kamen,
hledíme na plamen,
hladíme nad plameny
strom smrti rozvětvený.

Samotný název Reynkovy sbírky jednoznačně centralizuje stejnojmennou báseň, jež se tak stává jakýmsi těžištěm a opěrným bodem básní ostatních. Významový rámec celé sbírky staví okno a mráz v něm do výchozí pozice čtenářova předporozumění. Díky svému širokému rozpětí a dosahu zastřešuje sledovaný motiv další motivy a symboly zdánlivě cizorodé: báseň Kříž upomíná ke střetu vertikál a horizontál rámu okna („Zbyla jen holá / se hřeby břevna“); podobným střetem pak jsou křídla a tělo často zobrazených ptáků/andělů například v básni Vlaštovka, kde je asociace kříže a křídel odhalena explicitně („Vlaštovka na zdi rozepjatá, černý kříž v záři zlata“), nebo v Zimní krajině, v níž kříž překrývá obraz zasněženého kraje („Křídla vran / třepí se vyzáblá“). Reynkovo okno promítá kříž do krajiny, ozvláštňuje výhled do venkovní reality. Zobrazovaný svět jako by byl neustále oddělen sklem a dřevěným rámem a sledován mluvčím situovaným uvnitř. Zároveň v bezpečí, zároveň osamělým. Neobvyklými texturami na skleněné tabulce (z mrazu, prasklin…) rozrušuje Reynek zdánlivě samozřejmou průhlednost – a jakoby neexistenci – materiálu, čímž přesouvá pozornost přímo na okno, na dřevo, na sklo a rozostřuje obraz krajiny „tam venku“ – jako pohled kamerou, která zaostřením upozorní na dosud nesledovaný objekt. Tematizovaná textura coby zdroj básníkovy imaginace při vyhlížení zevnitř ven vyjevuje obrazy, které se tak stávají součástí „skutečného“ světa: „na okna mráz nám věsí, / do nitek rozemne / pravůně a pralesy“. Okno, rámované stejně jako obraz v galerii, nese funkci plátna, na nějž umělec vymaloval Betlém – tento malíř však není z tohoto světa. To, že výjev na skle vznikl vlastně náhodou, podněcuje dojem jakéhosi vyššího tvůrčího zásahu, přičemž sklo okna je ideálním nosičem této tajemné kresby – dovoluje básníkovi kombinovat fantazií rozpohybované „liány, jmelí, / laně, gazely, / ptáky a hady, / proroků brady“ s reálnou zimní krajinou venku. Zrak imaginace, činící z nitek mrazu celé procesí putující k Betlému, nemusí rozlišovat mezi obrazem a skutečností a básník, sám prostorově omezený zdmi místnosti, se tak na konci nejdelší strofy může ptát: „Kdo zdvihne střechu, / by vešli velbloudi a sloni, / průvody koní / k nám do světnice?“ Metaforické propojení oka a okna rozvíjí Reynek v poslední strofě: „tabulky v okně stříbřité, / co skrýváte, co vidíte?“ Okno se zde stává zrakovým orgánem domu, s nímž splývá. Imaginativní proces je srovnáván se snem, který nabízí dočasný útěk z reality a který „vždycky nezklame“.

Okno pro Reynka neznamená pouhý výhled na dvůr petrkovského statku, není jen zdrojem světla a čerstvého, chladného vzduchu ve světnici. Otevírá metafyzické prostory světa duchovního, umožňuje nahlížet za realitu zasněžené večerní krajiny. Jakožto zdroj umělecké inspirace provádí básníka známým i neznámým, všedním i tajemným, aby mohlo vtisknout své atributy do všeho venku pozorovaného. Okno v celé své přiznané fyzičnosti rozehrává specifickou významovou hru neustálého ozvláštňování, proměňování a zpochybňování jednoznačné skutečnosti. Ostatně stejně jako zasklené drátěné obroučky brýlí křehkého básníka „samoty a kontemplace“.