Publicistika: Hladká s Palánem a Orko místo Jožina

„Co dělat, abychom nepřišli do pekla?“

8. května 2020

Vyhlášení letošních cen Magnesia Litera se odsunulo na podzim, ale Klacek se přesto ptal. Každý pátek zveřejňujeme krátké rozhovory s nominovanými. Letošní kategorie publicistiky nabízí tři počiny různorodých rozhovorů. Díky Hornickým vdovám (Dcera sestry, 2019) lze vůbec poprvé nahlédnout hornickou profesi pohledem žen, které při důlních neštěstích ztratily své muže. Aleš Palán se v knize Jako v nebi, jenže jinak (Prostor, 2019) věnuje tématu českých samotářů v různých koutech Česka. A první knižní rozhovor s českým knězem a vědcem Markem Orko Váchou Jízda v levém pruhu (Cesta, 2019) sepsal jeho dlouholetý přítel Jožin Valenta.

KAMILA HLADKÁ je absolventkou doktorského studia České filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a majitelkou nakladatelství Dcera sestry, kde loni vydala Hornické vdovy. V nich předkládá osm životopisných vyprávění žen, které při důlních neštěstích ztratily své muže. Pomocí doprovodných dokumentárních materiálů tak skládá i portrét hornické profese.

S kým byste udělala knižní rozhovor, mít neomezené možnosti? 
Jako první mě napadl Gabriel García Márquez, který mi přinesl nejvíc čtenářské rozkoše a kterému jsem jako holka psávala dopisy. Nikdy samozřejmě neodpověděl. Ale asi bych mu nepoložila žádnou otázku, která přede mnou už stokrát nezazněla. Ale vedle Marquéze mě napadají venkovské učitelky v druhé polovině devatenáctého století a na přelomu. Snoubí se v tom množství věcí, které jsou mi blízké. Drsnost, optika ženy, vesnice, jednoduchost, 19. století se svým ohromným vývojem, zdánlivě malé věci, které můžou měnit dějiny.

Jaké publicistické projekty posledních let vám přijdou nejpřínosnější?
V poslední době mě velmi zaujal fotodokumentární projekt Alžběty Jungrové o vězeňkyních ve Světlé nad Sázavou. Loni se mi moc líbila výstava posmrtně uspořádaných fotografií Andreje Pešty, který v 50. až 80. letech amatérsky, a snad proto vnitřním pohledem dokumentoval život Romů. Mám ráda knižní projekty Barbory Baronové a Dity Pepe. Na skvělých časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové jsme s matkou strávily kdysi dlouhé noci, kdy jsme si je ještě nahrávaly na videokazety. Myslím, že tam začala moje láska k časosběru, který pěstuju v rodinném prostředí. A spousta, spousta dalších. Česká dokumentární tvorba je bohatá.

O jakém problému se píše málo?
Mě hodně zajímají „okrajová“ témata. Myslím, že o společnosti často vypovídají víc než stále opakované problémy nahlížené z týchž úhlů. Ještě výrazněji tyto informace postrádám ze zahraničí. Zpravidla se píše o tom, o čem se očekává, že čtenáři chtějí číst, co chtějí slyšet. Já se domnívám, že úkolem inteligentní a intelektuální společnosti je k něčemu vést, vychovávat. Od rodiny, školy přes veřejnoprávní média. Tedy přinášet to, co bych chtěl, aby se lidi dozvěděli, vnímali.

Co je na psaní publicistické knihy nejtěžší?
Nevím, zdali jsem kompetentní takovou odpověď dát. Autorkou knihy Hornické vdovy jsem se stala vlastně shodou okolností, aniž by to byla primárně moje ambice. Pracuji jako knižní editorka a nenašla jsem vhodného autora nebo se mě téma začalo tak bytostně dotýkat, že jsem se jím chtěla stát sama. Velmi ráda mluvím s lidmi všech sociální vrstev, různého vzdělání, kdekoliv na světě, hluboce, pod povrchem. Těžké snad bylo nést tu silnou koncentraci tragických osudů a naložit s důvěrou lidí s citem a elegancí. Já ale moc ráda běhám a to mi vždycky pomůže utéct ode všeho náročného a případně i zlého.

ALEŠ PALÁN Novinář a milovník nejhorších hospod Aleš Palán je zkušeným autorem knižních rozhovorů. Ve svém nejnovějším publicistickém počinu nominovaném na Magnesii Literu se vrací k tématu českých samotářů. Po bestselleru Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018) se za nimi vydává do různých koutů Česka, tentokrát v rozhovorech nazvaných Jako v nebi, jenže jinak (Prostor, 2019). Kniha nabízí příběh člověka, který žije ve vojenském autě mezi jihočeskými rybníky, nebo třeba jediného českého poustevníka, františkánského bratra Anděla. Vyprávění dokreslují fotografie Johany Pošové.

S kým byste udělal knižní rozhovor, mít neomezené možnosti?
S Magorem. Kdysi mi to sám nabídl, ale já byl moc mladej a vyjukanej, a odmítl jsem to. Neberu to jako svou chybu, tehdy bych to opravdu nezvládl. Třeba si s Jirousem ještě někdy pokecám – do knihy to ale nebude. A věřím, že bude trvat ještě hodně dlouho, než se zase potkáme. 

Jaké publicistické projekty posledních let vám přijdou nejpřínosnější?
Já nebyl na sport, a tudíž ani na určování pořadí nikdy moc dobrej. Neumím tedy dát něčemu čelné příčky. Dnes je pro mě důležitá jedna kniha, zítra jiná. Co ale můžu říct, že mě moc těší, že je jich hodně.

O jakém problému se píše málo?
O tom, který nevidíme. Je tady, týká se nás, ale protože uvažujeme v šablonách, míjíme ho. A míjím ho i já. Až si ho všimnu, zkusím o něm něco napsat. 

Co je na psaní publicistické knihy nejtěžší?
To nevím, já spíš přemýšlím, co je na tom nejlepší. Všechno!

JOŽIN VALENTA & MAFEK ORCHO VÁCHA Svůj první knižní rozhovor Jízda v levém pruhu (Cesta, 2019) poskytl kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha dlouholetému příteli Jožinu Valentovi. Oba spojuje pořádání táborů pro mladé i jedinečný vztah k Bohu plný nekorektního humoru. Udělat ze svých rozhovorů knihu napadlo oba jedné únorové noci v roce 2018, když seděli u ohně kdesi v argentinských horách. Kniha nechává čtenáře nahlédnout do Váchova dětství i kněžského života, ale i do problémů, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu.

S kým byste udělal knižní rozhovor, mít neomezené možnosti?
Kdybych byl já ten, co se ptá, tak v rámci ČR s Václavem Venturou. Má načtené celé církevní otce, je to náš určitě nejlepší a asi i jeden z evropských nejlepších odborníků na patristiku a veliký odborník na východní i západní spiritualitu, a krom toho, že to zná, to i žije. Jen, jak to u takových lidí někdy bývá, je natolik skromný, že se o něm moc neví a sám to vlastně nikomu nepředává. Říkám mu to přímo a otevřeně, že až umře, tak si to s sebou vezme do hrobu. Nic nenapíše sám, to je marné. Na knihu rozhovorů by se asi zlomit dal. Teď zkouším, jestli by to nenapsali s Josefem Valentou. Když mimo ČR, tak se Simonem Conway-Morrisem, velmi neortodoxním biologem, o kterém se u nás prakticky neví. Nemusíte s ním souhlasit, ale nutí vás přemýšlet. Na první pohle jsou jeho závěry dost výstřední, na druhý už vlastně moc ne. Pokud jste otázku mysleli tak, jako kdo by měl udělat rozhovor se mnou, tak mně to již tuším dva nebo vlastně tři redaktoři zvučných jmen nabízeli, ale moc se mi do toho nechtělo. Neříkám to z nějaké špatně skrývané rádoby skromnosti, ale moc jsem nevěděl, proč se mnou, a cizímu člověku bych neřekl nic. Pokud s vámi někdo dělá knihu rozhovorů, je to vždycky nesnesitelně sebestředné, v knize jsou nějaké vaše fotografie a tak podobně. Nedělá mi to dobře. Josef Valenta je dobrá volba, je to náš táborový vedoucí, tábořili jsme v Andách a tady v té komunitě na sebe víme všechno, ironizujeme se navzájem a máme i podobný styl humoru. Takže asi s nikým jiným.

Jaké publicistické projekty posledních let vám přijdou nejpřínosnější?
Nevím, jsem primitiv. Čtu biologii, lékařskou etiku, tu a tam něco ze spirituální teologie. Nečtu žádné české romány. Respektive když to zkusím, vydržím tak jednu stránku. Neberte to prosím jako kritiku, ale jako fakt. Když chcete být nejlepší ve své profesi, je to vrcholový sport, nemůžete dělat nic jiného.

O jakém problému se píše málo?
Byli jsme teď dva týdny čtyři kluci v dost ostrém terénu na náhorní planině v Andách, tři a půl tisíce a hory jdou do pěti a půl. Nejbližší osada 140 kilometrů a nejbližší městečko dvě stě. Stálý vítr, ve dne horko, v noci k nule. Altiplano ztracené mezi Argentinou a Chile. Vrátíte se pak do Prahy, čtete zpravodajství, i to křesťanské, ty neobyčejně významné problémy, které se v našem rybníčku řeší, a protagonisty, zaujaté svou vlastní důležitostí, a říkáte si, jestli by se nemělo napsat něco o té prosté otázce, co dělat, abychom nepřišli do pekla. Odpusťte, že to říkám tak napřímo.

Co je na psaní publicistické knihy nejtěžší?
To se zeptejte Josefa Valenty, já jsem nenapsal ani řádku. Nebo vlastně tam mám čtyři svoje texty, které ale spíš jen dokreslují atmosféru a vytvářejí náladu, kterou jsem tam chtěl mít. Říkal jsem to i Josefovi, že je v té knize málo zlaté a rudé barvy. Tak jsem ji tam trochu přidal. Jinak pro mě trochu až chucpe, jak se to vlastně pořád točí kolem mé osoby, což ale v tomto žánru asi jinak moc nejde. Opravdu nemám radost – to už je dávno pryč –, když jsou kdekoliv moje fotografie, spíš jsou mnohem zajímavější ta témata, která Josef nakonec vybral. Hodně se škrtalo, pravda. A oba jsme od začátku věděli, že tam nebude otázka ani po oblíbeném jídle, ani po oblíbených receptech.