Víš, že umřu?

Dětská literatura o smrti vůbec není jen pro děti

14. března 2019

Téma smrti není v rámci dětských knih příliš vyhledávané, loni se nicméně dostalo do širšího čtenářského povědomí s knížkou Petry Soukupové Kdo zabil Snížka? a její nominací na Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež 2018. Pokud zalovíme ve starší literatuře, zjistíme, že s motivem smrti pracovala například i „první dáma dětské literatury“ Astrid Lindgrenová, a pokud se podíváme do historie ještě o něco dál, vybaví se nám jistě některá z pohádek bratří Grimmů, kde se to smrtí jen hemží.

Otázku, zda je namístě předkládat dětem „necenzurovanou“ literaturu, u které si třeba možná i popláčou a která nekončí vždycky dobře, si dovolím odsunout poněkud stranou a přenechat ji povolanějším – skvěle toto téma otevírá například krátký vstup Radia Wave, ze stolu ho naopak rychle smete již zmíněná Petra Soukupová v rozhovoru pro DVTV: „Přece skoro každé dítě se setká s nějakou smrtí. Zaprvé si myslím, že hodně dětí se setká se smrtí i nějakých blízkých lidí, natož nějakých mazlíčků […] Ty děti se s tím prostě setkávaj.“

Pomineme-li tedy otázku jestli, dostaneme se pravděpodobně k otázce jak: Jak k podobné literatuře přistoupit? Jak vlastně vypadají dětské knížky o smrti? Jak se k tomu mám z pozice dospělého vůbec stavět?

V relativně širokém spektru knih, které se tématu smrti přímo či okrajově věnují, může být poměrně obtížné se zorientovat. Ráda bych proto navrhla určitou stezku, kterou je možné se knižním lesem ubírat, ať už je čtenářem dítě, nebo dospělý.

Ideálním výchozím bodem je knížka, která s tématem na první pohled nesouvisí, už jen proto, že v knihovně ji najdete (na rozdíl od většiny ostatních, o kterých bude řeč) v „odborné“ části dětského oddělení, někde u štítku Filosofie a náboženství. Je to vlastně takové kapesní přemýšlení pod názvem To je otázka.

O co se nejvíc bojím, že to ztratím?

Je to, co se stalo, nenávratně pryč?

Co se se mnou stane, když umřu? Je možné, že se probudím v nějaké jiné skutečnosti?

Zde se dostáváme na rozcestí, se zastávkou u převážně obrázkové knihy Návštěva malé smrti, která smrt jako postavu příjemně „polidšťuje“. Dětem téma nenásilným způsobem zpřístupní, dospělému snad dokonce nabídne možnost určité míry ztotožnění.

Kitty Crowther: Návštěva malé smrti

Jednou možnou cestou, jak od otázek a malé smrti dál, jsou knihy nakladatelství Cesta domů, které se v Česku dlouhodobě věnuje vzdělávání dětí o smrti a umírání. Doporučila bych zejména knihy Anna a Anička o vztahu vnučky s babičkou a jejich postupném loučení a také Divný brach strach.

Martina Špinková: Divný brach strach

Druhým potenciálním směrem jsou Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové.

„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.

Jonatán se na chviličku zamyslel. Asi neměl chuť mi odpovídat, ale nakonec řekl:

„Ano, vím to.“

Vzlykal jsem ještě víc.

„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.“

„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ řekl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“

„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“

„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš někam úplně jinam.“

„A kam,“ zeptal jsem se a nevěřil jsem mu.

„Do Nangijaly,“ řekl.

[…]

Teď přijde to nejhorší. Na co ani pomyslet nedokážu. A přitom na to nemůžu přestat myslet. Můj bratr Jonatán mohl pořád ještě sedět u mě, povídat mi po večerech, chodit do školy, hrát si s dětmi v ulici, svařovat mi vodu s medem a vůbec. Ale už tu není…, není!

Jonatán je teď v Nangijale.

V Nangijale se také odehrává (téměř) celý zbytek příběhu. Ve snové zemi, v zemi ohníčků a pohádek, kde mělo být všechno v pořádku, ale nakonec to tak úplně není. Protože i v Nangijale jsou zrádci a zloduši, i v Nangijale lidi umírají. Bratři Lví srdce stanou v čele boje dvou údolí, z nichž jedno je svobodné a druhé, obehnané neprostupnou zdí, se ocitlo pod nadvládou tyrana, který obviňuje lid z nesmyslných zločinů a vraždí je často buď rovnou na místě, nebo je posílá zemřít do nezvladatelných pracovních podmínek. (Že vám to snad něco připomíná?) Útěchou vám ale může být, že kdo zemře v Nangijale, ocitne se v Nagiliamě, v zemi opravdových ohníčků a pohádek, kde se má každý už jen báječně…

Variant toho, jak psát dětem o smrti, není málo. V naučném rámci snadno narazíte na encyklopedie (O smrti smrťoucí) či třeba vzdělávací komiks Když dinosaurům někdo umře, uvedený podobnými, i když o něco konkrétnějšími dotazy, jako nabízí To je otázka. Do podobné „kolonky“ spadá také krátký text Babička teď bydlí v nebi, který je ovšem psán poměrně schematicky a slouží spíš jako poučení „to víš, v době, kdy byla babička malá, se měly věci jinak“, které ostatně asi všichni známe přímo z vyprávění některého člena rodiny.

Všechna zmíněná dílka jsou určena opravdu zejména malým dětem, ať už k obecnému vzdělávání, nebo cíleně pro situaci, kdy je téma nutné v rodině řešit.

Laurie Krasny Brown, Marc Brown: Když dinosaurům někdo umře

Svébytným žánrem jsou také knihy, které se opírají o historii a obrací se často k válečným obdobím, a to zejména literatura, která se věnuje tématu holokaustu (např. Transport za věčnost, O holčičce z jiného světa apod.).

Kousek opodál, vedle poučných, fantazijních a, řekněme, historicky-vzdělávacích knížek stojí ještě svérázný text Kdo zabil snížka? – Martině někdo zabije psa a ona spolu s kamarády vyšetřuje, kdo z vesnice to mohl být. Přestože smrt je skrytá přímo v názvu a kniha vzbudila diskusi zejména na toto téma, není v samotném textu nějak markantně přítomná. Jak čtenář velice rychle pochopí, je to spíš jen součást svérázného stylu, který se nevyhýbá vulgaritám ani přiznání, že Ježíšek prostě neexistuje. Smrt, tím spíš nějakého zvířete na vesnici, je součástí života, i toho dětského.

Petra Soukupová: Kdo zabil snížka?

Jak se v nedávných letech snažil ukázat třeba i animovaný film V hlavě, je důležité děti naučit, že je v pořádku být občas smutný. Podobnou lekci by si měli zopakovat i ti, kdo už dětmi zdaleka nejsou, tím spíše v (sociálněsíťové) době, v níž se nám sice často opakuje, že je naprosto validní potýkat se s psychickými problémy a diskutovat je s terapeutem/psychologem/…, ale už zapomíná na to, že smutek (doufám, že nemusím zdůrazňovat, jak podstatný je rozdíl mezi smutkem a depresí) je běžnou součástí života a měli bychom ho tak také vnímat. Naučit se ho rozpoznat a občas prožít, místo toho, abychom se ho snažili co nejdřív setřást.

Kdejakému dospělému by tak občas prospělo otevřít smutnou dětskou knížku (pokud jste jako já, tak si nad ní i zaplakat, třeba v nacpaném autobusu… nebo radši plačte doma, je to přeci jen takové pohodlnější) a uvědomit si, že vyrovnávání se se smrtí i další různé typy strachu, smutku a stesku do života občas prostě patří.

Foto: Anna Fremrová