Bizarní světy přerůstají své tvůrce

18. května 2020

Poté, co jí byla loni udělena Nobelova cena za literaturu za rok 2018, se Olga Tokarczuk (1962) stala druhou oceněnou Polkou a pátým polským autorem vůbec. Na ocenění Švédské akademie nezapomíná upozornit ani přebal nejnovějších Bizarních povídek: pečeť nobelovky na přední straně střídá vzadu úryvek vyjádření poroty a pro jistotu se o držitelství ceny dozvídáme i ze záložky. Knize je to ale spíše na škodu. Čtenáři je totiž vnucován pocit, že drží v rukou odborníky „schválené“ dílo, což může přispívat k nadměrně vysokému očekávání. Povídky podporu ze zálohy navíc nepotřebují, obstojí totiž samy za sebe.

První, čeho si čtenář všimne, když vezme knihu do rukou, je na obalu vyobrazená klasická zavařovací sklenice s více než netradičním obsahem: houbičkou na nádobí, jehličnatou větvičkou a urvanými panáčky z mikroverze stolního fotbálku. To s nadsázkou předznamenává, co číhá uvnitř dvousetstránkové knihy: dalších deset zavařenin s podobně bizarním obsahem. 

Tokarczuk v povídkách konstruuje vždy plnokrevné světy. Ať už je děj zasazen do Volyně 17. století, kamsi do více než tři sta let vzdálené budoucnosti, anebo do bezčasí, vytváří reálné prostředí, v němž se pohybují uvěřitelné charaktery se svými myšlenkami a trápeními.

Bizarnost těchto světů však nebije do očí ani záměrně nešokuje čtenáře na první dobrou. Na pozadí rádoby všedního příběhu se cosi nenormálního vyjevuje postupně. V povídce Zelené děti kmen dětí se zelenými pihami po celém těle, nápadně připomínajícím stonek rostliny, a s vlasy, které mají léčivou moc, vstupuje do příběhu až v jeho polovině a mizí stejně náhle a záhadně, jako se objevuje. Na rozdíl od čtenáře však postavy ve většině povídek vnímají bizarnost jako běžnou součást svého života. V povídce Návštěva se například ocitáme ve světě, kde se v jedné domácnosti starají o dítě čtyři ženy-egoni (za peníze zakoupené klony, jež mají různé konkrétní účely: pomáhat s dítětem, tvořit umění, starat se o zahradu). Ve vzájemném souladu čelí chaosu a bizarní jim přijde naopak představa, že by tomu mělo být jinak.

Některé povídky doprovází dokonce až dystopická atmosféra, která připomíná netflixový seriál Black Mirror, nejsou však schematické a samoúčelné jako některé z jeho epizod. „Jestliže je svět stvořen pro člověka, proč máme pocit, že nás přerůstá? Proč se nám přirozené věci zdají děsivé nebo zahanbující?“ čteme v deníkovém zápisu jedné z postav. Otázky výstižně přibližují vyšinutou, přesto pro postavy obyčejnou skutečnost, která je výsledkem technologického pokroku. Ve světě zmíněné Návštěvy je nepředstavitelné, aby se na jakákoli setkání s jiným člověkem chodilo bez doprovodu svého klona, s nímž je majitel úzce svázán. Postupně se stává závislým na původním pomocníkovi v domácnosti. V Kalendáři lidských svátků se zase z otce na syna předává řemeslo rekona neboli maséra, který svým umem drží při životě záhadného světce, jenž už přes tři sta let každý rok zázračně ožívá. Lidstvo sice opakovaně přemáhá smrt, ale zároveň produkuje otroky, kteří jí v podstatě slouží, neboť neustálým zápasením s ní jí v podstatě zasvěcují život. 

Dostředivá síla mikrokosmu

Tokarczuk každou povídku rýsuje jako kružnici okolo středu, pomyslného jádra sdělení, neuchopitelné pravdy. „Myslím, že svět je vybudován z kruhů kolem jednoho místa. A že toto místo, nazývané střed světa, se mění v čase, kdysi to bylo Řecko, Řím, Jeruzalém […] Čím blíže středu, tím více se všechno zdá být skutečné a hmatatelné, a čím dále od něj, tím silněji se svět jakoby rozkládá jako zetlelé plátno ve vlhku.“ Všechny povídky pak dohromady vytvářejí komplexní vizi světa, ve kterém se Bůh ukrývá v Indii, v Číně se klonuje ostošest a přemnožené mikroby likvidují veškerý plast na planetě. Ač bizarní, je to především svět krutý a nespravedlivý. Jedna z povídek, příznačně nazvaná Pravdivý příběh, kumuluje nahromaděnou krutost, bolest a křivdu povídek zbylých. Akademik se snaží zachránit krvácející ženě život, pročež je kvůli nedorozumění uštván všemi vystupujícími postavami a následně odveden z kašny zabarvené smytou krví. Kdyby byl býval prošel okolo ženy jako všichni ostatní, užíval by si banketu se svými kolegy, zatímco takhle je pro svoji dobrotu potrestán. I postavy ostatních povídek jsou osamělé bytosti, které hledají únik v uzavřené domácnosti kvůli stresu z vnějšího kontaktu, útěchu v klášteře nebo se nechávají přeměnit v samotářského vlka a prchají do divokého Srdce přírody pryč od rodiny, pryč od civilizace.

Ač se všechny povídky liší formou vyprávění a jsou i rozsahem různě dlouhé, vždy je pohromadě drží pevně zkonstruovaný příběh. Čtenář se vše potřebné dovídá, až když na to dozraje čas, a je tudíž neustále napínán očekáváním zádrhelu. Závěrečné vyvrcholení se pak pojí s překvapivým zvratem a čtenářovým prozřením. Pointa čeká opravdu až v posledních řádcích a nezřídka převrací celkové prizma, kterým čtenář předložený děj dosud nahlížel, neboť až na konci pochopí, jak se věci mají. To má za efekt chuť nořit se do mikrosvěta povídek opakovaně a v rámci nového čtení vše rozklíčovávat a užívat si, jak vše znovu spěje k již známému konci.

Bizarní povídky sice neaspirují na to stát se přelomovým dílem, které změní dosavadní literární paradigma, nicméně jsou to řemeslně čistě vystavěné útvary podávající naléhavou zprávu o společnosti, aniž by byly otravně angažované. Jsou aktuální, aniž by ztrácely univerzalitu a nadčasovou platnost, a ve výsledku i básnické, přestože s jazykem nakládají přirozeně. Žádné jazykové ekvilibristiky ani jiné exhibice se nedočkáte, zato narazíte na meze chápání způsobené překážkami, které Tokarczuk jakoby nic staví do cesty. „Člověk, kterého vidíš, neexistuje proto, že ho vidíš, ale proto, že se na tebe dívá.“ Víte, že větě nerozumíte, ale tušíte, že je za ní cosi nevyjádřitelně pravdivého. To lze bez nadsázky konstatovat o celých Bizarních povídkách.

Dodatek

U poslední recenze Borkovcovy knihy mě zaujala myšlenka zakomponovat do textu slovník výrazů, které jsem předtím neznal. Přikládám pro vás tedy i várku od Tokarczuk: apertizovaný, kornišony, jasyr, apanáž, petent, dekokt, kilim. 

TOKARCZUK, Olga: Bizarní povídky. Přel. P. Vidlák. Brno: Host, 2020. 229 s.