Nejhlubší tma padá v Caracasu

12. října 2020

Karina Sainz Borgo píše ve svém románovém debutu V Caracasu bude nejspíš stále tma letos vydaném nakladatelstvím Paseka dystopickou sci-fi ze současnosti. Na cestě hořícím městem vzpomíná na zemi, do které už se nejde vrátit.

Čeští čtenáři se do Caracasu podívali naposledy před dvěma roky v románu Rodriga Blanco Calderóna Kniha noci. Letos se vracíme na místo činu s venezuelskou novinářkou Karinou Sainz Borgo v jejím románovém debutu. Místo promyšleného příběhu, do kterého pronikají množící se vraždy a zmizení jako houstnoucí tma při výpadku proudu, se tentokrát ale připravte spíš na ránu pažbou pušky přímo do čela.

Zatímco Blanco Calderón hypnotizoval slovními hříčkami a historkami za hranicí uvěřitelnosti, Karina Sainz Borgo si bere daleko menší odstup. Vypráví rychle a neskrývá bolest: na prvních dvou stránkách stihne popsat pohřeb, brutální mučení studentů i akutní nedostatek potravin. Román V Caracasu bude nejspíš stále tma nám dává možnost s mladou editorkou Adelaidou Falcón prožít několik jejích posledních dní ve Venezuele. Válečnou zónou, ve kterou se Caracas proměnil, procházíme od smrti její matky až k těžkému rozhodnutí emigrovat.

„Rodiče posílají své děti do Caracasu a netuší, že je posílají na porážku,“ píše Blanco Calderón v Knize noci. Román Kariny Sainz Borgo se dá číst jako příběh přesně těchto opuštěných dětí: mladých lidí, bojujících o přežití ve městě, které se jim pod nohama mění v minové pole. Obě knihy tak nakonec vyprávějí ten samý příběh, i když každá po svém. Příběh o zemi propadající se do chaosu, kde se noční můry zdají i v pár hodinách světla.

Věčný El Comandante

Karina Sainz Borgo žije od roku 2006 v Madridu, pravidelně píše o situaci ve Venezuele a vydala také dvě knihy: soubor reportáží a publikaci o venezuelském hip hopu. V příběhu Adelaidy Falcón ale o fakta nejde. Jak sama autorka říká v několika rozhovorech, tentokrát nešlo o to informovat, ale pohnout. Jistotu tak nemáme ani v tom, kdy se vlastně v Caracasu ocitáme. Město zaseknuté v krvavém konfliktu s demonstranty na jedné straně a vládními jednotkami na straně druhé by klidně mohlo být Caracasem roku 2002, kdy události okolo generální stávky zaměstnanců státní ropné firmy vyústily v krvavé střety a nakonec i v krátký armádní puč. Tomu by odpovídal věk protagonistky a dětství prožité v osmdesátých letech. Stejně tak by mohlo ale jít například o extrémně tvrdé potlačení protestů po těsně prohraných volbách v roce 2007, prvním pokusu změnit ústavu. Snaživý čtenář- detektiv tak může jenom hádat a nechat se mást protichůdnými vodítky.

Stejně jako konkrétní rok, ani jméno Huga Cháveze v příběhu nenajdeme. Bývalý venezuelský prezident, který poprvé zvítězil ve volbách na konci devadesátých let, pár let po neúspěšném pokusu o vojenský převrat, dostává v příběhu prostou přezdívku Comandante. Jeho příznivce zase nechává autorka městem řádit pod krycím jménem Synové revoluce. Postavu bezejmenného diktátora zná latinskoamerická literatura dobře. Tyran, jemuž kromě jména často chybí i tvář, chránil po celé 20. století tamní autory před perzekucí režimů, sloužil jim jako prostředek pro alegorizaci a pomáhal přiblížit paranoidní hrůzu, kterou dokáže totální režim v člověku probudit. To největší zlo je totiž to nepojmenované.

V 60. letech, době největšího boomu, kdy se s latinskoamerickou literaturou začalo masově seznamovat i evropské publikum, zase poskytl novým autorům prostor pro experiment. Gabriel García Márquez postavu všudypřítomného diktátora-stínu staví na hlavu ve svém románu Podzim patriarchy. Prezidenta jedné blíže neurčené karibské země nechává zemřít a jeho tělo shnít přímo na schodech paláce. Diktátorova obvyklá neviditelnost mu tentokrát nepřidává na autoritě, ale naopak vede k potížím s identifikací: příběh nakonec paradoxně ústí v hledání prezidentova těla. García Márquez tak převrací nejen postavu všemocného jedince, ale i historické události: místo stovek zmizelých, které latinskoamerické diktatury často provázely, se tentokrát hledá sám první muž říše.

Podobně role otáčí i Sainz Borgo. Svoje rozhodnutí nechat Cháveze nepojmenovaného vysvětluje jednoduše: prostoru už dostal zkrátka dost. Místo tváří známých z titulních stran novin, ať už na straně bolívarské revoluce nebo její politické opozice, se rozhodne výsadu jmen dát jen těm, o nichž běžně neslyšíme nic.

Jména Teseo nebo Verónica například dostává vlna hlavně italských a portugalských, ale i chilských nebo argentinských imigrantů, kteří od konce druhé světové války přicházeli do Venezuely s nadějí na nový život. Lidé, jež k odchodu donutili Mussolini, Salazar nebo Pinochet, sledují bortící se Venezuelu s obzvlášť velkou bolestí. Ještě se ani úplně nerozloučili se svým starým domovem a už jim začíná chybět ten nový.

Jménem Sebastian zase Karina Sainz Borgo nazývá mladou generaci, která se navzdory nulovým vyhlídkám na lepší budoucnost odmítla vzdát bez boje a zvykla si na to, že starou partu z gymplu neroztrhají pracovní nabídky ani děti, ale zmizení, mučení a smrt.

Čtěte také: Amerika hledá migrantku

Každá postava, kterou Karina Sainz Borgo nechává do příběhu vstoupit, nám nabízí další perspektivu, každá epizoda se odehrává s jasně čitelnou výslednou tezí. Díky tomu na necelých dvou stech stranách dostáváme možnost poznat širokou škálu osudů a Venezuelou probíháme od osmdesátých let po nedávnou minulost. Karina Sainz Borgo se rozhodla vyprávět s maximální efektivitou, příběhu je to ale spíš na škodu. Jasný účel, který s sebou každá maličkost nese, ubírá vyprávění na spontánnosti a nedovoluje nám nechat se příběhem unést. I silné a traumatické zážitky vyprávěné z první osoby se tak nakonec často čtou jako přesně ta reportáž, již se autorka rozhodla nenapsat.

Chávezovy ženy

Největší nebezpečí v rozbouřeném Caracasu ale nepředstavuje všemocný autokrat ani profesionální armáda. Teror přichází z ulice a nejhorší krutosti nemá překvapivě na svědomí typický diktátor- macho, ale naopak ženy.

„Ženy na rozdíl od nich účinkovaly s odhalenými obličeji a se zuby vyceněnými jako divoký pes. Rvaly se ještě větší silou. Mlátily sevřenou pěstí. Jakmile se jim podařilo protivníka omráčit, vláčely ho po zemi a obíraly o všechno,“ popisuje Sainz Borgo příslušnice lidových milic v akci. A je to i ženské „invazivní komando“, které zabere Adelaidin byt a připraví ji tak o poslední bezpečné místo:

Scéna, kdy ženy trhají Adelaidiny knihy na kusy (mezi nimi i Podzim patriarchy, jehož název jedna z nich s obtížemi slabikuje), působí jako karikatura. Ukazuje ale Venezuelu jako společnost, kde se zapomnělo na většinu.

„Můžeme za to všichni. A mezi všechny počítám i sebe,“ řekla Sainz Borgo v rozhovoru pro deník El Confidencial o slepotě, kterou vůči ohromné nerovnosti a převládajícímu zklamání z demokracie větší část venezuelské společnosti v osmdesátých a devadesátých letech měla. Fráze, které příslušnice lidové milice paroduje, jsou zároveň ty samé, jimiž Hugo Chávez kdysi dodal naději chudým Venezuelanům, vyčerpaným korupcí a vyhladovělým „terapií šokem“, jak se přezdívalo sérii nekompromisních neoliberálních opatření Chávezova předchůdce Carlose Andrése Péreze. Zatímco Andrés Pérez podepisoval balíček nařízení přímo se dotýkající životní úrovně nejchudších Venezuelanů ve Washingtonu a bez jejich vědomí, Chávez jim sliboval možnost, aby se sami o sobě mohli rozhodnout.

„Jde o to, že V Caracasu bude nejspíš stále tma se odehrává v matriarchátu,“ odpovídá Karina Sainz Borgo deníku El Mundo na otázku, proč se celý román točí okolo vztahů a příběhů žen, „jsou to ženy, které zajišťují své rodiny, obzvlášť ty nejchudší.“ Děs o budoucnost, svoje tělo i o malé děti mezi caracaskými ženami prochází jako nakažlivá mutace. Strach mění matky a babičky v chamtivé bestie, původně solidární slogany nechává zhořknout a brousí je jako nože. Adelaida Falcón k Chávezovým bojovnicím, které jí zabírají byt, pochopitelně necítí nic víc než totální zhnusení. Kniha přesto nutí čtenáře zamýšlet se nad tím, jak se může země dostat do situace, kdy je pro člověka balík jídla dostatečnou odměnou za účast na demonstraci na podporu režimu, udání souseda nebo založení komanda.

Odkázali mi statečnost

Nakonec ani samotná vypravěčka, ačkoliv svojí kultivovaností a schopností hladovět elegantně stojí vůči pomstychtivé caracaské lůze v opozici, si nemůže být jistá, že patří mezi „ty hodné“. Když nachází svou sousedku mrtvou, netrvá jí příliš dlouho se rozhodnout zbavit se těla a nechat si jen její španělský pas – svoji vstupenku na svobodu. Později, jak trauma trhá vzpomínky na kusy, samotné Adelaidě přestává být jasné, zda svou sousedku mrtvou opravdu našla. „Odkázali mi statečnost, já statečný nebyl,“ cituje na začátku knihy autorka báseň Jorgeho Luise Borgese. Pocit viny je s námi od začátku knihy až do poslední stránky. Znemožňuje přátelství, kalí vzpomínky, ale zároveň nutí jít dál. Vždyť už jsme přece došli tak daleko.

Spolu s Karinou Sainz Borgo se postupně probouzíme do postapokalyptické sci-fi ze současnosti. Člověk se stává osamocenou jednotkou naprogramovanou pouze na naplnění základních potřeb – najít bezpečné místo ke spaní, opatřit si jídlo nebo třeba vložky. Vaše identita neexistuje. Je jenom jméno, které najdete na pase, co tisknete v kapse. Hráč, za něhož dnes hrajete. Život se stává drsným multichoice dobrodružstvím, ve kterém jsou všechny volby beztak jenom zdánlivé. Rozhodnout se nebýt krutý totiž doopravdy nejde.

SAINZ BORGO, Karina: V Caracasu bude nejspíš stále tma. Přel. Lada Hazaiová. Praha: Odeon, 2020.