Stručný příběh jednoho setkání

28. ledna 2019

V doznívajícím nadšení z Kupkovy retrospektivy ve Valdštejnské jízdárně nebo aktuálnější výstavy o Janu Palachovi (ať už na Václavském náměstí, nebo té na Kampě) by mohl pozornosti nechtěně uniknout Arthur Jafa v Rudolfinu. Výstava nazvaná Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání je součástí jeho evropského turné.

Jafa, umělec, kameraman a režisér (přesněji video artist), se celý život zabývá tím, jak kultura vnímá černošskou rasu, a tím, jak ji lze nahlížet jinak, nově. „Chci dělat černý film se vší tou silou, krásou a odcizením černé hudby. To je můj velký cíl. Velkým úkolem je nyní, jak donutit film, aby reagoval na existenciální, politické a spirituální dimenze toho, kdo jsme my,“ říká Jafa.

Úvodem výstavy je unikátní video Love is the Message, The Message is Death sestříhané na píseň Kanyeho Westa Ultralight Beam, inspirovanou gospely – střídají se střípky radostného tance, rapu, ale i bitek a rasisticky motivované policejní brutality. Tisíce tváří, Westova výmluvná hudba a v uších „This is a God dream, This is a God dream“. Člověku se chce odejít z místnosti po okraj naplněné filmem a dokola stále stejnou písní; přitom je sledem obrazů hypnotizován.

Od roku 1990 se Jafa krom videotvorby zabývá takzvanými obrázkovými knížkami. Sbírá nejrůznější fotky a výstřižky z novin, ze kterých pak vytváří koláže. Kombinace jednotlivých, třeba neúplných starých výstřižků s aktuálnějšími fotkami tvoří právě nečekanou konfrontaci témat. Vzniká tak mozaika svědectví o tom, co znamená být součástí černošské kultury, nebo – pro nás – být součástí bílé, která na ni nahlíží svrchu (stejně jako do knížek?).

Takovým setkáním je i Jafova výstava. Mimo to  zahrnuje také fotky umělkyně Ming Smith nebo materiály sesbírané Fridou Orupabo ilustrující život černošské kultury, které zveřejňuje na instagramovém profilu @nemiepeba. A tím vším se prolíná myšlenka bell hooks (pseudonym autorky Glorie Jean Watkins), kterou najdete v katalogu výstavy: „Součástí ,White privilege‘ je to, že ,vidí‘ černost a černou kulturu jen z jednoho úhlu, kde nás poznamenává a definuje jen bohatá kultura opozice, kterou si černoši vytvořili v reakci na útlak. Tento pohled nám umožňuje ignorovat bílou supermacistickou dominanci a bolest, kterou působí útlakem, vykořisťováním a každodenním zraňováním. Bílí, kteří nevidí bolest černých, nikdy nepochopí komplexní povahu černého potěšení…“

Jafova výstava se vás nejspíš dotkne na místech, kde vám to nebude příjemné. Každá místnost, obrázková knížka nebo video vás nutí ptát se sám sebe dokola: nejsem také takový? Nepředpokládám automaticky, že stačí nebýt rasistou? A nakolik jsem se snažil lidem černé pleti porozumět, pominu-li povrchní zájem o americké dějiny a trochu hudby? Výstava samotná nemoralizuje, donutí vás však na chvíli se zastavit a pochybovat nad tím, na jakém místě jste skutečně doteď stáli.