Z kůže stažený Mrk odhaluje nedostatky současné dramatiky

2. dubna 2020

Hry současné americké autorky Jen Silverman začínají pronikat i do českého dramatického prostoru. Po Přítelkyních v Divadle Ungelt se pro její předposlední hru Mrk rozhodlo Divadlo v Dlouhé v režii Ondřeje Rychlého. Čeští tvůrci dlouhodobě až příliš spoléhají na několik kanonických jmen, snaha objevovat současné autory je tudíž chvályhodná. V tomto případě se ale poněkud minula účinkem hned z několika důvodů. 

Manželé Sofie a Gregor (Eva Hacurová a Pavel Neškudla) střídavě navštěvují psychologa Franse (Jan Sklenář), mimo jiné i kvůli zmizelému kocourovi Mrkovi (Tereza Knippnerová), kterého Gregor bez Sofiina vědomí stáhl z kůže. Hned prvním problémem inscenace je práce Silverman s typicky americkými tématy. Tento obraz manželského páru – pracující muž a znuděná žena v domácnosti, která svou lásku směřuje ke kocourovi – stejně jako časté návštěvy psychologů a psychoterapeutů patří zkrátka do novodobého amerického folkloru. V Česku ale hra tento aspekt ztrácí, zůstává tedy „holá zápletka“ bez kulturního kontextu.

Zbavena rezonanční plochy se stává jen absurdní hříčkou, která se na oko snaží zabývat hlubokými tématy – krizí identity či hranicemi mezi vnější civilizovaností a vnitřní pudovostí. To se však děje v nánosu šroubovaně absurdních situací, z nichž se hra skládá (například zmrtvýchvstání kocoura v lidské podobě či závěrečná proměna Sofie v jejího dosud imaginárního hrdinu Rolanda). Jejich těžkopádnost a násilně působící snaha o originalitu pouze odvádí pozornost od povrchního náčrtu zmíněných témat, schematických charakterů a plytkých prohlášení, která mají divákovi objasnit, jak jsou postavy zmatené a ztracené samy v sobě. Řečeno bez obalu ­– Mrk zkrátka není dobrá hra.

Čtěte také: Vašek moudrý, osamocený i křehký

KOCOUR V KOŽENÉ BUNDĚ

Režie Ondřeje Rychlého se soustředí pouze na otázky identity – nakolik člověk zná sebe a svého partnera a do jaké míry dokáže ovládat své temnější pohnutky. Bohužel ale neproniká do hlubších nuancí textu (ačkoli vyvstává otázka, zda toto předloha vůbec umožňuje). Stereotypy, ze kterých jednotliví aktéři vycházejí, inscenace zbytečně posiluje. Doktor Frans vystupuje jako ukázkově neurotický psycholog, který svou latentní homosexualitu diagnostikuje pacientům, příliš hysterická Sofie zase spoléhá na zažitou představu „šílené ženy“. V důsledku toho vznikají schematické postavy, s nimiž je nemožné se identifikovat či mít pro jejich trable pochopení. Dodat jim na uvěřitelnosti se nedaří ani herecky schopnému souboru, jakým Divadlo v Dlouhé bezesporu je. Nejpřijatelnější pak zůstává Gregor, kterého Neškudla konstruuje citlivěji a pečlivěji, a to i za cenu občasné nevýraznosti, jež je patrná zvláště ve scénách s ukřičenou Sofií. V kontrastu s exaltovaností ostatních však působí jeho tlumený a soustředěný projev jako příjemná změna.

Problematické je však i uchopení kocoura Mrka, který v Rychlého inscenaci splňuje všechna s kočkami spojená klišé – tajemnost, pudovost, živočišnost, nezávislost. Stejný problém obsahuje i samotný text, avšak provedení v Dlouhé tento aspekt ještě posiluje herectvím a kostýmy (kožené kalhoty i bunda, pod níž nahé tělo jen minimálně zakrývají podivné bílé pruhy látky). Krippnerová se snaží „kocourovost“ vystihnout protáhlým, lehce svůdným hlasem, měkkostí pohybů, a hlavně okázalou lhostejností. To se jí sice do jisté míry daří, výsledná podoba se ale stává spíše „obrázkem“ než kocourem samotným. Jako by příliš spoléhala na vnějškové projevy, niternější motivace totiž zůstávají skryté.

Tato nedotaženost je ostatně společným jmenovatelem inscenace. Postavy přes svou plochost přeci jen určitým vývojem projdou, ale jednotlivým proměnám chybí motivace, a tak ani není zřejmé, proč k nim dochází. Představení působí roztříštěně, jako by nelogicky skákalo od dialogu k dialogu bez zjevné návaznosti či posloupnosti. Pokud má divadlo vyšší ambice než pouze pomocí několika schematických črtů ukázat problémy dlouhodobého soužití ve vztahu, mělo by raději sáhnout po jiném dramatikovi než Jen Silverman.

Mrk. Překlad: Klára Vajnerová. Režie: Ondřej Rychlý. Scéna: Lukáš Pečenka. Kostýmy: Lucia Anna Zatloukalová. Hudba: Ondřej Brousek. Premiéra: 19. ledna 2021. 

Autor fotografií: Michael Tomeš