Příběh musí skončit, a ne přestat

30. listopadu 2020

Dlouhá trať je v pořadí již čtvrtou knihou Viktorie Hanišové a na rozdíl od předchozí trojice se nejedná o román, nýbrž o soubor sedmi povídek. A to i přesto, že se autorka dala slyšet, že „se toho v povídkách čtenáři nedá moc sdělit“. Dlouhá trať tento výrok spíš potvrzuje, než vyvrací, nicméně atmosféry pohlcující nejistoty, strachu a napětí se autorka i přes změnu literárního žánru drží dál.

Překladatelka a spisovatelka debutovala románem Anežka (2015), který byl čtenářským publikem nadšeně přijat, stejně tak i následující knihy Houbařka (2018) a Rekonstrukce (2019). Povídkový soubor Dlouhá trať, který vydalo opět nakladatelství Host, navazuje na komplikovaná témata adopce a rasismu, traumat z dětství a vraždy neméně silným motivem sebevraždy. I zde Hanišová aplikuje svůj osvědčený funkční postup: detailní vykreslení psychologie hrdinů a vybudování atmosféry.

Povídky jsou situované do českých měst a vesnic, a čtenář se s nimi tak může snadno ztotožnit. To samé platí pro protagonisty, jimiž jsou obyčejní lidé, kteří sice mají pocit osamocení a odlišnosti, ale situace, v nichž se ocitají, nejsou v důsledku až tak výjimečné. V příbězích jsou tematizované disharmonické vztahy rodičů a dětí, shledání se starou láskou nebo neschopnost vyrovnat se se smrtí blízkého člověka. Povídka Manažerka líčí život ženy, která se kvůli násilnickému chování svého manžela zaměřila pouze na kariéru a zbytek života včetně své dcery utlumila, jako by se děl jen okolo ní. Šok, úlevu a zároveň touhu mít svůj život zase pod kontrolou pocítí až poté, co se jejímu muži po mnoha demonstrativních pokusech podaří spáchat sebevraždu. Smrt zde tedy není prezentována pouze jako konec, ale i jako impulz k něčemu novému a lepšímu.

Schematičnost příběhů spojuje dohromady jak jednotlivé postavy, tak i dílčí témata, která autorka do svých děl pravidelně zahrnuje: smutek, křivdy, traumata a s nimi spojené mateřství a rodinné patologie. Popisné pasáže se střídají a prolínají s úvahami nad smyslem života, funkčností mezilidských vztahů, zdravím a žebříčkem hodnot. Ten má každá postava nastavený jinak, a právě proto vznikají komunikační propasti, jež vedou k hledání zoufalých řešení.

Svědectví o sounáležitosti

Smrt slouží jako jakési těžiště, ale ne vždy se v povídkách vyskytuje explicitně. Texty jsou postavené na tom, že autorka nabízí více či méně srozumitelná vodítka pro jejich uchopení. V povídce s názvem Brácho vypravěčka líčí vztah se svým sourozencem. Začíná retrospekcí do dětských let, kdy pro ni byl vzorem a ochráncem. Později ale sklouzl k návykovým látkám a psychickým nemocem, které se ho drží celý život a komplikují ho nejen jemu, ale i jeho blízkým. Příběh je výpovědí o sourozenecké sounáležitosti, konkrétní vyústění však nepřináší a čtenář si ho může libovolně domyslet podle toho, jak moc skeptické, nebo naopak optimistické je jeho naladění.

Výrazným rysem celé sbírky je právě nejasnost vyznění některých příběhů. Texty mají sice načrtnutou kostru, ale jsou postavené spíše na náladě než na ději a autorka nechává až moc prostoru čtenářově fantazii. To může do jisté míry fungovat v případě, že povídka má výraznou pointu naznačenou už v průběhu vyprávění. Ne každý příběh však takovou pointu poskytuje a některé celky působí neukončeně, přitom by mohly nabídnout víc než umně vylíčenou, ale jinak fádní zápletku s předvídatelným vyústěním.

Čtěte také: Z rodinného hnízda není kam uletět

Povídky se co do kvality liší jen mírně, nicméně jedna nad ostatními výrazně vyčnívá.  Zbytečný člověk je formálně nejlépe zpracovaný a zároveň nejdelší příběh. „Mám dráždivý tračník, lehké astma, tinitus, atritidu a tolik druhů alergií, že si je všechny ani nepamatuju. […] Není to nic, na co by se umíralo. Bohužel. Jsou to jen otravné choroby a obtíže, které mi znemožňují žít normální život.“ Třicátník Jan, jenž se narodil s vážnými vrozenými vadami, má pocit, že nežije, ale jen přežívá, a jeho jediným životním cílem je smrt. Ačkoli se několikrát ocitne blízko, smrt se mu paradoxně vyhýbá až do té doby, kdy je na ni nejméně připravený. Postava Jana se od protagonistů ostatních povídek liší hlavně tím, že není statická a postupně zachycuje dlouhodobý proces psychického vývoje jedince, což na krátkém rozsahu povídky o to více vyniká. Na rozdíl od ostatních povídek je příběh vystavěn dynamicky s neupadající gradací a je znát, že delší texty autorce vyhovují více a je si v nich jistější.

Není povídka jako román

Určujícím měřítkem pro srovnání jednotlivých povídek může být právě jejich rozsah. V rozhovoru pro Lidovky.cz Hanišová zmiňuje, že „v takhle krátkém literárním útvaru se toho nedá příliš sdělit a autor nemá prostor pro úplnou realizaci nápadu“. Tenhle výrok určitě nelze vnímat jako obecně platný, ale co se týká Dlouhé trati, rozhodně není daleko od pravdy. Spisovatelka v každém příběhu zpracovává jiný námět a povídky nejsou nijak navzájem provázány skrze děj ani postavy a tvoří samostatné celky. Nicméně Hanišová příběhy staví na běžných a snadno předvídatelných situacích, které se snaží oživit nevšedními událostmi. Syžety jsou konstruované především pomocí popisu s mechanicky naplněným dějem, a pozvolna servírovaná myšlenka tak zůstane často nerozvinutá, protože pro ni není v žánru povídky dost prostoru.

Ačkoli ne všechny povídky mají dostatečný spád pro udržení soustředěné pozornosti, Hanišová v nich skrze univerzální zkušenost zprostředkovává pocity strachu, nejistoty, ale i naděje. Texty sice vyvolávají emoce, které mají potenciál vtáhnout čtenáře do děje, ne vždy se tak ale stane. Příběhy totiž buď postupně odezní a zanechají za sebou jen mlhavé stopy navozené atmosféry bezčasí, anebo prostě skončí a neposkytnou o moc víc než dojetí nad tragickým osudem hrdinů. 

HANIŠOVÁ, Viktorie: Dlouhá trať. Brno: Host, 2020. 190 s.