Vašek moudrý, osamocený i křehký
21. ledna 2019
Milá Olgo, chce se mi začít. Dramaturgicko-režijní duo SKUTR převedlo na jeviště Divadla v Dlouhé, a to vůbec poprvé, známé Dopisy Olze. Po divácky úspěšném Rackovi a autorském Snu o červeném domě tu umělecká dvojice vytvořila jedinečný pohled do duše Václava Havla.
Přestože se jeho jméno dnes skloňuje až příliš často, tvůrcům se povedlo vytvořit sympatický obraz křehkého Vaška zavřeného v cele, který nevyčerpatelně komanduje Olgu roztomilými požadavky a zároveň nepřestává přemýšlet o světě kolem. Nejde však o žádné politicky směřující divadlo propagující Havlovu filosofii. Nejde ani o to, popsat divákům přesný čas, který Václav Havel ve vězení strávil. Není důležitá chronologičnost (možná jen v postupech odpykávání si čtyřletého trestu) ani váha jeho filosofických úvah.
Mnohem důležitější je, jestli Olga natřela plot na Hrádečku, protože „je to největší dílo,“ říká Havel, „které jsem kdy vytvořil, a pokud shnije, druhý už nepostavím.“ Dosah Havlových slov i atmosféra celé inscenace je silná zejména proto, že SKUTR ke kompilaci zkrácených dopisů vložil pouze anglickojazyčné písně. Z dopisů jsou vybrány ty „nejlidštější“ části, a to velmi moudře: pokud tvůrci z Havla udělají člověka blízkého každému z nás, mnohem spíše ho pochopíme a vezmeme za svůj jeho odkaz.
Na jevišti se postupně vynořují čtyři mužští představitelé Havla (Pavel Neškudla, Jan Vondráček, Martin Matejka, Tomáš Turek) a pět žen (Eva Hacurová, Marie Poulová, Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová), které mohou být Olgou, ale také mohou být jakoukoliv jinou ženou, nebo dokonce Václavem. Množství postav paradoxně lépe umocňuje dojem Havlovy samoty. I když jsou na jevišti všichni čtyři mužští představitelé současně, třeba jen v jiných úrovních scény, přednášené dopisy, na které Vašek nedostává odpověď, jsou velmi tíživé. Přece jen dopis nenahradí promluvu s lidmi venku, a i když má spoustu času, nic jiného než přemýšlení a čtení mu v prázdné cele nepomáhá, protože od světa venku je prostě odříznut. Časté sny mu také připomínají, že kdyby se býval rozhodl jinak, mohl dávno pobývat ve svobodné Americe namísto chladné cely.
Jedním z důvodů, proč je inscenace zároveň působivá i komorní, je hudebně schopný ansámbl (v čele s nádherným hlasem Evy Hacurové). Scény v Dopisech, kdy herci tvoří kapelu nebo využívají elektrických kytar i bas jako rekvizit, působí až magneticky. Také odlišné herecké projevy nebo jinak zvolená práce s Havlovou specifickou řečí nám představuje budoucího prezidenta jako přemýšlivého, ale zároveň křehkého člověka, kterému vzali svobodu, ale ne přesvědčení. A i když některé herecké výstupy nebyly přímo vyrovnané a v nějakých částech může inscenace lehce ztrácet tempo, člověk to zejména kvůli kouzelnému hraní si s nástroji a hudbou ochotně hází za hlavu.
Minimálně pražský divák se nemůže vyhnout srovnání s úspěšnou Korespondencí V+W, která je stejně jako Dopisy Olze „pouze“ kompilací dopisů. Tu vytvořil Jan Mikulášek již v roce 2013 v Brně a posléze převezl do Divadla Na zábradlí, kde se hraje dodnes. Aniž bych to chtěla porovnávat co do kvality výsledku, protože jde přece jen o jinak zpracovávané téma, ráda bych podotkla, že se SKUTRu podařilo vytvořit i ve větším Divadle v Dlouhé stejně komorní inscenaci, která zasáhne člověka i v poslední řadě.
A v tom právě tkví její kouzlo. Poslední roky se kvůli politickému vývoji skloňuje jméno Václava Havla velmi často. Nostalgicky se na tohoto výjimečného člověka vzpomíná a stává se jakýmsi symbolem, který je štítem evropsky smýšlejících lidí, logicky proto, že pomáhal československý stát osvobodit od režimu, který jeho i mnoho dalších poškozoval a dlouhá léta omezoval na svobodě. Dopisy Olze ale konečně odkrývají i jinou tvář Václava Havla, tedy takovou, která může být milá i lidem, kteří s ním politicky nesouzní a neustálé vyzdvihování jeho jména je spíše irituje. V Dopisech je totiž Vašek stejný jako kdokoliv z nás. Píše své milované ženě domácí úkoly, nudí se, touží po jejích dopisech a je stejně opuštěný jako popichující. Ale právě díky této inscenaci, která na něj nahlíží citlivě a neotřele, nám může být mnohem blíž.
Tvůrčí tým: scénář a režie: SKUTR, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, asistentka režie Zuzana Kolomazníková.