Napiš, jak se cítím, a já ti dám své srdce

Poezie v době digitálních změn

17. ledna 2019

Zdroj: Katka Pavlickova, Unplash

Ve velkoobchodních knihkupectvích typu Dobrovský či Luxor zaujímají poličky s poezií prostor v řádu jednotek, či snad nízkých desítek procent. Tento druh literárního vyjádření vždy patřil mezi ty náročnější a méně oblíbené, respektive méně čtené. Zdá se však, že zde existuje místo, kde se poezie těší vysokému počtu čtenářů, kde dokonce roste i počet  jejích tvůrců. Místo, které postupně získává monopol na všechno dění – virtuální svět. Mění se skrze něj sociální komunikace, tradiční žurnalistika, trh práce a také literární tvorba.

A protože internet dnes přeje krátkým a bezprostředním útvarům, stává se právě poezie prostředkem sebevyjádření mnoha uživatelů.

Zdá se, že častou platformou pro tyto novodobé básníky je zejména Instagram. Zde také začínala dnes již dobře známá indicko-kanadská básnířka Rupi Kaur či anonymní básník Atticus. Oběma vyšly sbírky i v českém překladu, a když jsem se zmiňovala o skromných poličkách poezie v knihkupectvích, zrovna tyto dvě můžeme ještě stále vídat přímo u vstupu, což je celkem vzácné. O tom, do jaké míry to ještě poezie je a co za trend v literární tvorbě tito básníci předznamenávají, až později. Zdali je (a zůstane) Instagram hlavní platformou pro básníky, toť otázkou. Před pár měsíci se totiž do širšího povědomí začala probojovávat sociální síť s názvem Poetizer. Český (!) start-up založený za účelem vybudování básnické komunity a globální sítě pro všechny, kteří se chtějí poeticky vyjádřit.

Nová sociální síť pro básníky Poetizer / Zdroj: Poetizer Official, YouTube

„Poetizer vytváří prostor pro milovníky poezie napříč zeměkoulí, kteří mají stejné touhy a ctí stejné hodnoty – svobodu projevu, autenticitu a lásku k poezii jako formě sebevyjádření. Věříme, že nadchne i ty, kteří se zatím skrze básně nevyjadřovali,” říká zakladatel Poetizeru Lukáš Sedláček pro web Czechcrunch.cz.

Informace o tomto projektu se začaly na mediální scéně objevovat v listopadu minulého roku, očividně se však jedná spíše o znovuodstartování. Kdy odstartoval poprvé, je sporné – zatímco Forbes píše o roce 2017, na Novinkách čteme o vzniku stejnojmenné aplikace (založené totožnou osobou) již v článku z roku 2015. Je otázkou, co je za touto tříroční odmlkou, Forbes každopádně píše o dosavadních 14 tisících uživatelích ze 120 zemí (síť zatím funguje v češtině, angličtině a španělštině) a především novém cíli jejích zakladatelů – získat do února 2019 celkem šedesát tisíc uživatelů.

Na Poetizeru si může založit účet každý, kdo má zájem své básně publikovat veřejně / Zdroj: mikolaj, Poetizer

Tvůrci aplikace vycházejí především z toho, že v posledních letech se o poezii začíná zajímat čím dál více lidí všude po světě, svou kampaň cílí především na Spojené státy a Kanadu, kde je růst nejslibnější. Ne že by Česko bylo nějakou poeticky strádající zemí. Autorských čtení poezie není (minimálně v Praze) úplně málo – i když nutno se zmínit o až komorní účasti na některých z nich –, rozmáhat se začíná i takzvaná slam-poetry a během roku se pořádá po celé republice mnoho soutěží pro začínající a mladé básníky, mezi laureáty Ceny Jiřího Ortena se básníci objevují více než vzácně. Data promlouvající o čtenosti poezie ve Spojených státech rovněž hovoří o vzestupné tendenci, zatímco v roce 2012 odpovědělo 6,7 procenta respondentů, že v posledním roce četli poezii, v roce 2017 to bylo už 11,7 procenta, nejvíce jich patří do věkové skupiny mezi 18 a 24 let. Na druhou stranu – poezie u nás vychází ve skromných stovkových nákladech, v roce 2017 například celkový počet knihovních výpůjček poezie tvořil pouhých 1,9 procenta a ve školách se stále řeší problém, jak studenty přivést k většímu zájmu o básnickou tvorbu. Seznam literatury k maturitě o dvaceti položkách musí mít pouze dvě knihy poezie a není asi náhodou, že se většinou jedná o dokola omílaný Máj či Kytici. A nezapomeňme na již zmiňovanou chudinkou poličku v Dobrovském.

Proto se vzrůstající trend týká především a pouze poezie internetové, lépe řečeno instagramové. Nakonec také již zmiňovaný průzkum mezi Američany uvádí, že na základě porovnání velkého počtu followerů Rupi Kaur (ale i dalších instapoetů) a prodejů její knihy je namístě uvažovat o této spojitosti a jejím vlivu na větší zájem mladých lidí o poezii.

Že jsou právě takzvaní instapoetové (tvůrci umisťující své básně na Instagram) nyní v oblibě a tento trend je masově následován, pozorují i Johana a Lukáš Sedláčkovi, kteří start-up básnické sociální sítě společně řídí. Jejich cílem je tyto básníky z Instagramu přetáhnout na Poetizer – tím, že jim nabídnou neomezený prostor k vyjádření. „Nyní musí přizpůsobovat obsah formě, což u nás neplatí. Nabízíme neomezený počet slov i textový editor,“ říká Sedláček v již zmiňovaném článku ve Forbes a jeho žena doplňuje: „Lidé mají tendenci sledovat ty, kteří jsou vždy o úroveň výš, a poté z toho mají úzkosti. Všichni se jeví jako lepší, bohatší a krásnější, přitom realita je často úplně jiná. Chceme nabídnout alternativu. Místo, kde můžete být sami sebou a své pocity vyjádřit svobodně.“

Jak moc jde ale tvůrcům sítě o rozkvět duševního vlastnictví mladých lidí, a do jaké míry je to jen nalezení mezery v digitálním světě a zejména na ekonomickém trhu? Sedláček sám pro Forbes říká, že z devítičlenného týmu je jediným, kdo se o poezii zajímá. Johana Sedláčková dodává, že jí samotné básně nikdy nic neříkaly. „To, co mě zaujalo, byla data o vzrůstající popularitě. Cítila jsem možnost být u zrodu něčeho velkého.“ Sedláčkův motiv k založení je rovněž pozoruhodný: „Chtěl jsem se o svou tvorbu podělit, a tak jsem ji nasdílel na Facebook. Odezva byla minimální a došlo mi, že mezi přáteli nemám cílovou skupinu a že to vlastně sdílím s někým, koho to nezajímá.“ A to je další věc – má být Poetizer virtuální komorní skupinkou, ve které se všichni budou plácat po zádech? A předpokládá touha tvořit básně reciproční touhu je číst? Tahle digitální „Unie básníků“ je na jednu stranu ctnostným a kreativním počinem, který se snaží vytvořit obrovskou komunitu básníků, ale na druhou stranu vytvoří další uzavřenou sociální bublinu, která dříve či později pohltí sama sebe. Ačkoliv se odmítám přiklánět k jasně stanovenému názoru a přestože jsem si aplikaci sama nainstalovala, ještě jsem se nevypořádala s tím, jestli je dobré zde něco sdílet, či ne.

A tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu – charakteru současné internetové poezie. Těžko v ní hledat nějaké souvislosti s tím, na co jsme byli doposud zvyklí z (nejen) české literární tradice. Do jaké míry to vlastně můžeme označovat jako poezii? Toť otázka nadmíru filosofická, její charakter nezná meze. Setkáváme se s dlouhými ódami, milostnými verši, ale i úryvky hovorů či účtenkami z obchodu. Knihkupectví v tom mají jasno – Rupi Kaur a Attica najdeme v e-shopech v kategorii poezie. Jaká tato poezie je? Vzpomenu vydání prvotin dvou českých velkých básníků 19. století. Když Jan Neruda vydal Hřbitovní kvítí a Vítězslav Hálek ve stejné době své Večerní písně, Nerudova sbírka nebyla na rozdíl od Hálkovy přijata dobře čtenářským obecenstvem. Proč? Nikdo jí nerozuměl. Zatímco Večerní písně jsou protkány medovým zpěvem průhledných metafor, Neruda ve svých básních používá složitější metafory, které si žádají vícerého přečtení. Nemohu si pomoct, ale částečně mi to připomíná tvorbu, o které mluvíme nyní. Na kolik sekund se běžný follower takového „instapoety“ zastaví u příspěvku, u básně, než ji obšťastní pozitivní kritikou v podobě srdíčka?

Láska, bolest, zklamání – klíčová témata internetové poezie / Zdroj: Atticus, Instagram

Všechno na internetu, na sociálních sítích konkrétně, si žádá rychlého účinku a rychlé reakce. S tímto rychlým účinkem se u poezie nutně pojí jednak stručnost, a jednak určitá jednoduchost. Většinou to tak jsou nějaké strohé „průpovídky“ – o tom svědčí také fakt, že například Atticovy texty si lidé často tetují. (Cestou do Santiaga jsem potkala Američana, který měl zas vytetovaný citát od Rupi Kaur.) Rupiinu tvorbu bych dokonce nazvala „poezií vysvětlující poezii“, jakýmsi slovníkem metafor, který byste mohli mít po ruce při čtení té „klasické“ poezie. Všechno se vyjevuje na papír a rozumí tomu každý – čemu by lidé nerozuměli, to by po vzoru Nerudova případu odmítli. Jako by se zde znovu objevovala otázka poezie pro všechny, jak si to přával Karel Teige. A cennou hodnotu to má pak především pro ty, kteří se s tím dokážou ztotožnit. „V každej jednej myšlienke som našla niečo, čo presne pasovalo aj na mňa,“ zní v recenzi na Databázi knih. 

A v tom právě tkví jejich síla, suplující jednoduchou stránku formální. Jsou to známé situace, drobné okamžiky lásky, nenávisti, bolesti, radosti, které díky (sic!) své průhlednosti vyvolávají silný dojem a emocionální zážitek. Základní charakteristikou těchto příspěvků je autenticita nabízející povzbuzující naději, ale i sounáležitost, že každý cítíme bolest. Motivace je tak dalším výrazným prvkem – nyní se často na sociálních sítích (také u Rupi Kaur) objevuje téma „self love“. V anotaci její knihy na webech knižních e-shopů se píše, že kapitoly knihy Mléko a med obsahují poselství a že se „snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí. Čtenáři nabízí cestu od nejhorších životních momentů ke smíření a hledání radosti.“ Toto pojetí literatury jako terapie a možnosti nalezení odpovědi na svůj životní pocit není nic nového, u této nové vlny poezie je však toto právě tím nejnosnějším příznakem.

Sebevysvětlující poezie – dlouhého hloubání netřeba / Zdroj: Rupi Kaur, Instagram

A ačkoliv zde analýzu opírám především o pouhé dva instapoety, u ostatních se to moc neliší a o moc jiné to není ani u dosavadně prozkoumaných uživatelů Poetizeru, ačkoliv zde je v určitém měřítku pozorovatelný typický básnický egoismus, který nejde lehce na ruku požadavkům dnešní doby a nesnaží se působit (tolik) na první dojem. Na druhou stranu, tato poezie a její představitelé si volbou své platformy vybrali také svého kritika – i poezie už spadá na trh jako jedna z jeho komodit, a namísto intelektuálních analýz literárních odborníků tak záleží spíše na čtenářově dojmu, to on kupuje, on obšťastňuje příspěvky srdíčky a komentáři. 

Ani v nejmenším se tímto nesnažím dehonestovat estetickou hodnotu současné internetové poezie, ačkoliv mám vůči ní určité pochybnosti. Situace budiž nám jen podnětem k zamyšlení nad stavem dnešní literatury, která však vždy vedla boj na škále mezi estetickým intelektuálstvím pro vybrané a komerčním podbízením aspirujícím především na velké obecenstvo, a tím i ekonomický úspěch. Tato poezie se pohybuje někde mezi oběma póly – estetizuje emocionální stavy dnešní generace, nabízí jí ztotožnění a tím si získává široký čtenářský zájem.