Smrt divadla: Sladké umírání na večírku pro bohaté pány

21. září 2020

Díky novému imerzivnímu projektu Jakuba Čermáka Happy End v hotelu Chateau Switzerland, který vznikl v koprodukci s festivalem ...příští vlna/next wave…, ožil veřejnosti běžně nepřístupný bývalý smíchovský klášter svatého Gabriela. Diváci se v rámci představení ocitli v hotelu, jenž poskytuje asistenční službu při umírání, a v průběhu bizarního VIP večírku měli možnost dobrovolně prožít svou vlastní smrt. Spíš než ucelená výpověď či reflexe vztahu člověka ke smrti však oslňovaly pouze jednotlivosti a efektní obrazy.

Asistovaná sebevražda je, stejně jako eutanazie, vyjma několika evropských a amerických států nelegální. Jednou ze zemí poskytujících tuto službu je právě v názvu hotelu zmíněné Švýcarsko, kde existují instituce, které lidi na odchod ze světa připravují a zákrok provádí. V České republice je asistovaná sebevražda považována za trestný čin a za eutanazii může člověk dostat deset až osmnáct let vězení. Provokativní nápad Jakuba Čermáka vytvořit fiktivní instituci v netradičním prostoru bývalého smíchovského kláštera tuto problematickou otázku ale neotevírá, soustředí se spíš na samotný prožitek smrti.

ŽENSKÉ OTROKYNĚ

Vstup do kláštera vede po křiklavě fialovém koberci. Procházím chodbou, která obtáčí půdorys čtvercovitého dvora, do něhož je možné nahlížet z otevřených oken. Koberec lemuje alej polonahých dívek v rouškách, oblečených do silonek, tělového spodního prádla a bílých tenisek s modrými návleky. Připomínají něco mezi dekadentními sochami a nemocničním personálem.  Divákům vstupujícím do hotelu Chateau Switzerland se ale primárně věnují čtyři starší dámy ve fialových šatech, které ať už rozvalené na kanapi nebo postávající uprostřed chodby vítají nově příchozí, ptají se na jejich cestu do hotelu a navádí je ke stánku s pitím nebo přímo do rajského dvora, kde se má odehrát oficiální začátek. Hlediště o dvou řadách rozestavěné ze tří stran po obvodu sálu připomíná atmosféru módní přehlídky. Na „mole“ ale místo modelek leží před křiklavě fialovým kvádrem nehybná žena v rudých šatech.

Vstupní atmosféru, která spíše než večírek evokuje sraz sektářské společnosti ve filmu Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka, dokreslují návštěvníci svým oblečením, neboť přicházejí na anotací avizovanou VIP party v oblecích s kravatami či ve večerních róbách. Společně s předraženým vínem (80 korun za dvě deci) podporují posh charakter večírku pro zazobanou elitu. 

Jakou společnost tedy večírek přiláká? Již v požadavcích na konkurz se psalo, že se hledají pouze „ženy všech tvarů, typu, věku, původu, vzdělání, subkultury. Jsou akceptovány i přihlášky od mužů, kteří v sobě definují výraznou část svého já jako ženskou. Není pro nás důležité, jaké máte pohlaví napsané v občance, ale jak se definujete.“ Nakonec však v projektu vystupuje pouze jeden chlapec. Toto stanovisko Jakub Čermák vysvětluje v rozhovoru pro iDnes, kde hovoří o tom, „že o umírající se většinou starají ženy, ať už v institucích nebo v rodinách. Mají k tomu rozhodně více co říci než muži“. Vyznívá to, jako by chtěl dát ženám prostor, a vyjádřit tak respekt k jejich empatii, pozici ve vztazích a roli ve společnosti. Během večera se však setkáváme s provokativními polonahými skorošlapkami, které spíš než pečovatelsky působí jako dehonestované ženské otrokyně, jejichž funkce je zejména potěšit obnaženými těly mužskou část publika. Když sleduji pohledy kolemjdoucích mužů, přemýšlím nad tím, kde se láme hranice nadšeného „zapojení se do hry“ a nadrženého voyerismu, který nemá se vzdáním pocty ženám-pečovatelkám vůbec nic společného.

RAJSKÝ DVŮR S MRTVOLOU

Poté co se všichni usadí, přichází pronést inspirativní řeč filozofka Anna Hogenová (alespoň na premiéře, v reprízách k divákům promluví spisovatelka Daniela Fischerová nebo farářka Martina Viktorie Kopecká). Mluví o životě a smrti, odrazovém můstku celého projektu, a vzhledem ke špatné akustice velkého prostoru je její projev na hranici srozumitelnosti. Navíc ti, kdo se s přednáškami mediálně známé filozofky někdy setkali, zřejmě stejně měli lehce otrávený pocit, že už něco podobného slyšeli. 

Po Sokratovi, Schopenhauerovi, Heideggerovi a Pascalovi „v kostce“ se probouzí  ležící žena a naplňuje sál operními áriemi umírajících hrdinek. Za všechny jmenuji lamentaci Didony When I Am Laid in Earth od anglického barokního skladatele Henryho Purcella. Operní pěvkyně Eva Kývalová ji zvládá suverénně. Na podpatcích v červených šatech krouží okolo kvádru, svléká se a strhává veškerou pozornost. Brzy se ale bohužel celý výjev začne pohybovat na hranici (spíš až za hranicí) kýče – následné árie totiž přivábí do prostoru polonahé dívky, které se sborově svíjí na kvádru, sprejují dlaně „krví“, kašlou a následně umírají, čímž pouze ilustrují náladu písní, a celému obrazu tak ubírají na impozantnosti.

Čtěte také: Je dovoleno milovat, když ostatní umírají?

Po rituálním očištění již zesnulé divy bez delších průtahů nabíhají do sálu starší dámy-kustodky, které si diváky rozebírají a vedou je do čtyř prostorů s různým programem „pro milovníky umění, gastronomie, zábavy či poznání“. Moji skupinu pro nadšence zábavy odvádí Zoja Oubramová do jednoho z menších sálů v přízemí, který je zabydlen stoly, židlemi a malým kruhovitým jevištěm s rudou sametovou oponou. Ocitáme se na Varieté La Petite Mort, kde jsme svědky několika výstupů na téma smrt v doprovodu konferenciérky Pauliny Dobosz oblečené do zlatých flitrovaných šatů. Slibovaný „humor, zábavu, legraci, srandu“ se jí však nedaří probouzet k životu a stand-up zůstává v rozpačitém úšklebku.

UMĚNÍ PROBUDIT ZVĚDAVOST

Produkce připomíná mustr Čermákova posledního imerzivního projektu Bordel L’Amour z roku 2018. Ve zkratce: diváci byli po krátkém přivítání bordel mamá zavedeni do foyer podniku a odtud rozebráni herci do jednotlivých pokojů, kde se v poměru jeden na jednoho společně oddávali jednomu z druhů lásky. Každý si prožil večer s vlastními intimními zážitky a především zvědavostí, co všechno mu v jiných pokojích uniklo. Tak tomu bylo i zde. Mnohonásobné dělení diváků v různých fázích večera do různých prostor jako by pojišťovalo neustálou dávku zvědavosti a s ní spojené frustrace z rozhodování, kam se vydat a co zažít. Přesto ale šlo o něco chytřejší strategii, než nechat diváky svobodně se potulovat prostorem, jako tomu bylo například ve štvanickém Campu Q v rámci loňského Pražského Quadriennale, kde se spousta diváků opakovaně zasekávala při navštěvování baru. Instruovaný divák je totiž přinucen něco zažít a nemusí se o zážitky vyloženě „snažit“ ani v případě, kdy ho okolní dění k aktivitě nijak nemotivuje.

Ani tento večer se ale svobodnému potulování nakonec nevyhnul. Během pauzy bylo možné procházet prostorem (výrazně limitovaným varovnými žlutými kužely zatarasujícími některé vchody) a zažívat s personálem hotelu různé aktivity. Ploužím se chodbami nebo po schodišti a sleduji, s jakou ochotou si lidé v oblecích lehají na zem a s mramorovou deskou na hrudi zkoušejí, jak dlouho to v pozici ležmo vydrží, jiní se fotí v rakvi, další sepisují na papírky, co je pro ně v životě nejdůležitější, nebo polehávají v náručí dívek v relaxačním koutku. Po zážitcích z jiných imerzivních produkcí, kde jsem byl vyzýván ke zpěvu, k modlitbě, k recitaci i k nakreslení obrázku, se podobným zážitkům pokouším vyhnout. Celkem dlouho mi to prochází, nutno totiž poznamenat, že většina slečen není příliš herecky přesvědčivá na to, aby mě přiměla k aktivitě nebo ve mně probudila zvědavost. Nakonec mě však přeci jen jedna z nich ukořistí a slovním popisem portrétuje můj obličej. Následně se se zavřenýma očima svěřuje, co jí z něj utkví v mysli nejdéle. Po lehce rozpačité pauze slušně poděkuji a přesouvám se na slavnostní schodiště na závěrečné představení It’s Too Late To Lament.

SMRTELNÝ BRAINSTORMING

Po ukřižování Ježíše (dobrovolníka z diváků) se navracíme do rajského dvora na velké finále. Čas se nachýlí a diváci mají konečně šanci získat svůj happyend a odejít na věčnost před zraky dalších diváků, nebo v soukromí hotelových pokojů. Série veřejných odchodů řízená střídajícími se dívkami-anděly smrti byla ale kvalitativně rozkolísaná na škále od nudné banality až po intenzivní zážitek. Situace byly podchyceny jednoduchými funkčními pravidly, divák byl do nich dobrovolně přizván, a ačkoli tvůrci očividně nenechali nic náhodě a měli dění pod kontrolou, vyčkávali na autentické reakce umírajícího účastníka, aby sledovali, kam až dané situace mohou zajít. Vrcholem byla jednoznačně citlivá a nenásilně vystavěná etuda „věčného odchodu“ v gesci Barbory Šupové, která s nadsázkou a nevinnou suverenitou ztvárnila pečovatelku v seniorském domě starající se o nemohoucího pacienta. 

Až zde na konci, kde se odehrály další variace na téma smrti, mi nicméně začal celý večer připadat pouze jako předem precizně promyšlená a organizovaná realizace intenzivního brainstromingu v duchu „co všechno nás napadne ve spojitosti se smrtí“ – od říkanek a vtipů tematizujících smrt ve varieté, na chodbě přítomných oltářů, rakve nebo nápojového lístku, kde kromě mrtvé vody bylo možné zakoupit i speciální drink Death is Sweet… Koncept byl promyšlený do detailu, vše nalajnované, dobře zorganizované, ale právě kvůli přílišnému vršení dílčích nápadů a situací, z nichž jen pár nabízelo intenzivní zážitek, se nepodařilo celek prohloubit, vést diváka k zamyšlení nebo k redefinování vlastního postoje ke smrti, chcete-li, strachu z ní. Nebo alespoň ne toho, který toho večera v hotelu neumřel.

V souvislosti s letošním tématem festivalu …příští vlny/next wave… Smrt divadla by se dalo hovořit o experimentu s formou, neboť skladba tohoto projektu zahrnovala inspirativní řeč, koncert, varieté, volnou zábavu i představení, a rovněž není sporu o výchozím tematizování smrti. Jak ale vyplývá z rozhovoru s uměleckou šéfkou festivalu Lenkou Dombrovskou, tématem je myšlena především „smrt starého, konvenčního a podbízivého divadla“. Ač o konvenčnosti a zastaralosti není řeč, nemůžu se zbavit pachuti podbízivosti. Opulentní operní árie, provokativní kostýmy sázející na kontrast nahoty a klášterního prostředí, bezmála třicet slečen vysvlečených do spodního prádla, sytě fialová barva v kontrastu se syrovým prostředím kláštera – to vše sice tvořilo efektní podívanou, ta ale ve většině případů zůstala bohužel na povrchu.

Happy End v hotelu Chateau Switzerland. Režie: Jakub Čermák, scénografie: Martina Zwyrtek, Jana Preková, Hudba: Tanita Yanková, Angelina Rud. Premiéra 17 . 9. 2020.

Autorka fotografií: Michaela Škvrňáková