Smrt divadla: Vlákna budoucnosti věšteckých karet a tančících mikroorganismů
22. září 2020
Prozatím se zdá, že dramaturgie festivalu, která si letos vytyčila téma Smrt divadla, naplňuje předsevzetí opravdu důsledně. Po komponovaném imerzivním večeru Depresivních dětí ve smíchovském klášteře se v sobotu festivalové dění přesunulo do prostor Divadla Komedie. V kumbálovitém zatemněném prostoru prvního podzemního patra se diváci mohli setkat s věštbami Jany Orlové v seanci Smrt divadla?!, která se ve svém koutku pokusila předpovědět popandemickou situaci divadla, a následně ve foyer pozorovat performerky při tanci bakterií fimbriae attachment.
PROROCTVÍ Z PŘÍSTĚNKU
Performerka Jana Orlová zpřístupnila své věštecké umění pro menší skupinky diváků hned čtyřikrát. Formálně šlo o tradiční výklad karet: Orlová se nestylizovala do role vědmy, nýbrž komunikovala s návštěvníky naprosto civilně, měla připravené hromádky karet a intimní prostor provoněly vonné tyčinky. Náplní samotné seance ale nebylo věštění za účelem individuálního poradenství, ale nazření celospolečenské situace po pandemické krizi – hlavním zákazníkem kartářky bylo divadlo.
Věštkyně měla připraveno vícero druhů vykladačských karet, aby se tak mohly jednotlivé karty opakovat nebo mezi sebou jinak komunikovat. Věštění provázelo obligátní „hmm, ahá, zajímavé“ a nahodilá volba, jaké karty vypíchnout a jaké „zbytečně“ nekomentovat, což ve mně ve výsledku vzbuzovalo skepsi. Vzhledem k tomu, že se seance odehrála před mojí návštěvou již dvakrát, nemohl jsem se ubránit pochybnostem, zda celá akce není jen nacvičenou povídačkou, která recykluje již vyvěštěná proroctví. Tento fakt mohli zvrátit jen sami diváci, neboť mohli klást libovolné otázky. Když se nezapojili, přišla s vlastními otázkami performerka. Divadlu se ale nakonec podařilo vyvěštit velmi optimistickou budoucnost:
Po krizi se divadlo sebere a čeká ho na finance bohatá budoucnost.
Zrodí se uvědomělejší divák, který se bude zodpovědněji rozhodovat, co chce podpořit svými penězi. A divadlo bude na vrchních příčkách žebříčku priorit.
Proměna samotné tvůrčí produkce se zdá jako nejproblematičtější. Velká arkána v doslovnějším smyslu prozradila, že tvůrci budou muset uzavřít „smlouvu s ďáblem“, ve volnějším výkladu lze hovořit o chaosu, který bude vyžadovat dlouhodobější transformaci, jež bude zahrnovat intenzivní práci na přehodnocení dalšího směřování divadel a spolupráci s dalšími subjekty (divadly, skupinami, institucemi).
K těmto vizím se pravděpodobně dalo dospět i bez karet: s prognostickým talentem, kritickým myšlením a dávkou fantazie. Vinit můžu ale především sebe a svoji skupinu, protože jak jsem se doslechl, v jiné skupině bylo nejpalčivější otázkou, zda bude v budoucnu otřesena pozice ředitele Národního divadla v Praze Jana Buriana. A to zní jako mnohem větší zábava.
Čtěte také: Zabal tanec do alobalu, ať se nezkazí
TANEC MIKROBŮ
S vidinou optimistické budoucnosti, která divadlo čeká, se přesouvám na schody v prvním foyer a čekám na začátek performance Eleny Pecenové fimbriae attachment, volně přeložené jako „spojeni vlákny“. Experimentální pohybové performance s sebou často přinášejí stereotypní otázky: poznal bych, o co se jedná, kdybych nečetl anotaci? A záleží na tom vůbec? Tanec mikrobů nebyl výjimkou.
Tři performerky ve žluto-černém oblečení ulehly do prostoru vymezeného světelným kuželem nasvíceným ze stropu a daly se do pohybu. Byl velmi pomalý, rozvážný a plynulý, ale vesměs neměnný: tělo se prohnulo směrem vzhůru, na zemi zůstala pouze hlava a spodní část nohou, posuvným plazením po zádech se přesouvalo o centimetry z místa na místo. Spojování a rozpojování těl prostřednictvím dlaní a kotníků doprovázel (kvůli hudbě neslyšitelný, o to proročtější) komentář v angličtině, ze kterého jsem postřehnul pouze „I Am in the Tunnel“. Světelný kužel tak vzápětí připomněl světlo na konci tunelu. Stejně tak by to ale mohl být pohled na bakterie pod mikroskopem, podium pro prezentaci experimentu na vědecké konferenci a ve výsledku třeba i interiér ufa (za což mohla především na zadní zdi umístěná kruhová zrcadla připomínající okna objektu). Pohyb sice připomínal jednobuněčné organismy, kdyby mi ale někdo tvrdil, že jde o pohyb litosférických desek nebo stébel trávy, věřil bych tomu také.
Podobné minimalistické experimenty mi bývají sympatické, je ale nutné, aby někam směřovaly. Tato performance zůstala po celou dobu ve stejném tempu, rytmu, až svou statikou připomínala spíš rozpohybovaný živý obraz, a uvízla tak na úrovni pohybového cvičení, na jehož konci se performerky zvedly a odešly do zákulisí. Fakt, že lidské tělo tvoří spousta mikroorganismů, které jsou jeho součástí, a potažmo tak součástí celé individuality, zůstal pouze nastolenou otázkou anotace na webových stránkách festivalu, která ale v performanci tematizovaná nebyla.
Smrt divadla?!. Autorka a performerka: Jana Orlová. Premiéra 19 . 9. 2020.
fimbriae attachment. Autorka: Elena Pecenová. Hudba: Matouš Lánský. Premiéra 19 . 9. 2020.
Autorka fotografií: Anna Černá
