Smrt divadla: Ze země Nefritového císaře doplout až k tísnivě mělké Vltavě

24. září 2020

V rámci festivalu …příští vlna/next wave… proběhly hned dvě premiéry divadelního souboru Krutý krtek. Ten se označuje za „společensky užitečné divadlo, které spojuje“; ve svých inscenacích se věnuje nevšedním tématům, jež máme tendenci přehlížet. To splňují obě inscenace, přestože jedna nás přenáší do vietnamského království Nefritového císaře a druhá pod Karlův most do Vltavy, jejíž klesající hladina začíná být alarmující.

Sobotní premiéru si odbyla výtvarná inscenace Vietnamské pohádky – příběh o vládci nebes, Nefritovém císaři a zemi, ve které se lidé díky bohům naučili stavět domy, v níž jim rostla rýže samochodka a vojsko porazili pomocí jediného živůtku.

Pohádky samotné, jež v drtivé většině přibližují vietnamskou krajinu, počasí nebo její obyvatele, jsou kouzelným vyprávěním, kterým nás provází Johana Schmidtmajerová a Fedir Kis. Ve foyer divadla Komedie zasedáme ke stolu pokrytému pytlovinou a dostáváme misku, abychom mohli společně hodovat. Místo hostiny, na kterou se dříve či později musí divákovi začít sbíhat sliny (minimálně na rýži, které je brzy všude kolem nás požehnaně), se před námi vyjevuje království Nefritového císaře – Vietnam.

Herci si nazouvají gumáky a postupně odhalují, že stůl není stolem, ale třemi čtvercovými, dřevěnými nádobami, které ukrývají extrémní množství bílé rýže na jedné straně a černé na druhé.  Před námi se odehrává boj Pána hor s Pánem vody, kteří spolu soupeří od chvíle, kdy Pán hor dostal ruku dcery Nefritového císaře. Od té doby se ve Vietnamu střídá období dešťů s obdobím sucha (to když se Pán vod unaví). Vietnamské pohádky ale nevypráví jen příběh proměňující se přírody, líčí i to, jak lidé přestali za pomoci bohů spát v listí a naučili se stavět domy nebo pěstovat rýži. Mezitím co se prostřední, původně prázdná nádoba začíná plnit rostoucím se královstvím, i naše mističky herci plní zemí, vodou a malinkými domky. Dokonce bambusovým hájem, chceme-li.

Před našimi zraky se z jednoduchých předmětů či papíru stávají ptáci, domy a bambusové háje. Nápaditost jediné loutky, ať už reprezentující líného Vietnamce nebo božského svérázného synka, vyrobené z dutých kulatých dřevěných válečků, možná baví dospělé ještě víc než děti – skrz kulaté „ruce“ dokáže zalévat právě zasazenou rýži nebo nad ní může hodovat za použití hůlek. Krutý krtek sliboval pohádky, které nejsou pouze pro děti – a své slovo dodržel. S obdivuhodnou lehkostí herci dokážou ustát i občasné zaškobrtnutí loutky nebo otázky zvídavých dětí. 

Čtěte také: Kdy budou loutky sexy?

Škoda jen nevlídného a chladného prostředí ostře osvětleného foyer Komedie. Minimálně hudební podkres vytvářející křehkou atmosféru by fungoval mnohem lépe na jakémkoli menším uzavřeném místě, které by nemohl tak snadno narušit zatoulaný kolemjdoucí.

Závěr se děje stejně lehce, jako herci proplouvali celou inscenací: čtvercové stolky postaví na sebe a nechají na nás, jestli chceme na právě vybudovaný oltář přinést i naše lahodné pokrmy (tedy naše vlastní, po celou dobu budovaná království).

Říkám si, jak je možné, že tyhle příběhy nejsme zvyklí vypravovat častěji. Také jsem patrně dojatější než přítomné děti. Krutý krtek mě pomocí (velkého) množství rýže a spousty decentních kreativních nápadů vrátil do Vietnamu a vyvolal ve mně pocit, který ve vás lidé na vietnamském venkově vzbuzují: ohromnou skromnost v obklopení nesmírného bohatství země Nefritového císaře.

Až na dno

Premiéra čtvrthodinové site-specific performance Evy Staré nazvané Suché konstatování poukazovala na drásavější téma. Vychází totiž z reality letošní extrémně suché zimy a jara, které mají za následek ubývání spodních vod a ve výsledku i klesající hladinu potoků a řek. Jako jeviště inscenaci slouží samotná Vltava – mezi první pilíř Karlova mostu a břeh u Křižovnického náměstí připlouvá na bárce Eva Stará, aby se za zvuků Smetanovy Vltavy spustila do vody. A udivila všudypřítomné diváky minimálně tím, jak mělká řeka ve skutečnosti je.

I když jde o tíživé téma, Stará ho podává s nadhledem a lehkostí. Do vody sází květiny, které postupně zalévá, vytírá řeku, sedá si a pozoruje své dílo – ostatně voda zatím slouží. Ale jen tolik, aby se mohla na židli vytaženou ze dna Vltavy pohodlně usadit a zůstat nad hladinou. Kolem projíždějící lidé na luxusních výletních lodích i na malých šlapadlech příliš nechápou, co se tu odehrává a co se performerka snaží říct. Její sdělení je jednoduché – věnujte alespoň chvíli pozornost místu, na které zapomínáte. Neustálý nával turistů pořizující si fotky s úchvatným výhledem i skromným počtem diváků jen ironicky a nevědomky dokresluje marnost jejího snažení – starosti o Vltavu jako takovou nikoho netrápí.

Kraťoučká performance je možná až podivuhodně zábavná a lehká – odcházím s úsměvem a nevím, jestli právě tenhle dojem má inscenace vyvolat. Onen prvotní šok ve chvíli, kdy si Eva Stará ve vodě vzdálená od břehu bez problému stoupne, vodu ani ne po pás, ale možná stačí.

Krutý krtek dvěma zcela odlišnými inscenacemi dal prostor příběhům, kterých si běžně nevšímáme. I když má vietnamská komunita své podstatné místo v české společnosti, stále je především spojována s majiteli večerek nebo jejich ambiciózními dětmi. Příběhy země, ze které přicházejí, ovšem neznáme vůbec. Stejně tak míjíme Vltavu, kterou máme přímo před nosem, o jejíž současné situaci však nevíme nic. Krutý krtek témata představuje nenásilným až křehkým způsobem – co s jejich sdělením uděláme, už je na nás.

Vietnamské pohádky. Koncept a režie: Krutý krtek, scénografie: Ondřej Menoušek, výroba keramiky: Hynek Chmelař. Premiéra 19. 9. 2020.

Suché konstatování. Koncept a režie: Krutý krtek. Premiéra 20.9.2020.

Autorka fotografií: Anna Černá