Smrt divadla: Tvoje problémy na moji hlavu, Slávku

23. září 2020

Pokud se pohybujete na kulturní scéně, jistě mnohým z vás vytane otřepaná fráze, že v dobách krize na současnou situaci vždy nejrychleji reaguje (hned po Prymulovi) poezie. V době sociálních médií se otevírají možnosti daleko bezprostřednější. Jako vhodný doklad posloužila premiéra zápisků věčně budoucího ministra kultury Tutáče alias S.d.Ch. alias Miloslava Vojtíška – Tutáč na Tenerife. Hra realizovaná v komorních prostorách foyer Divadla Komedie dala divákům před nástupem teď už nevyhnutelně se blížící druhé pandemické vlny možnost zavzpomínat, případně si zprostředkovaně znovu prožít pocity z té první. „Pět řad nového seriálu z epicentra náročné zábavy,“ jak se divadelní počin sám prezentuje, nabízí možnost nahlédnout do izolovaného života hvězd dob dávno minulých i současných. Ty slouží jako „laciné terče“ společensko-kulturní satiry.

Scénograficky je „seriálové drama“ pojato velmi podměrečně. Dojem exotiky navozuje centrální artefakt v podobě nafukovací kosatky. Zbytek dotváří dojem místa známého každému, kdo takzvaný social distancing praktikoval v době, kdy hra na pokračování vycházela – pohovka s konferenčním stolkem. Prostředí vily je tedy pojato vskutku skromně, o dalších přítomných objektech, které děj posouvají a tematicky usměrňují, se zejména hovoří. Hra se například dostává do sekulární sféry ve chvíli, kdy postava kardinála ukradne buddhu u bazénu, s nímž se vydává na osvětovou pouť. Krom bizarního slučování zdánlivě neslučitelných reálií jsou součástí hry i skutečná vyjádření ke koronavirové pandemii, mnohdy stejně absurdní jako ta smyšlená. Připomeňme výňatky z facebookových statusů publikovaných na veřejném profilu Tomáše Halíka, například k znovuvztyčení Mariánského sloupu. Jednotlivé epizody, které připomínají spíše scénické čtení, tvoří neustálý proud dialogických „šťouchů“ do stavu společnosti a kultury v době nejintenzivnější ostrakizace. 

Nonstop přísun zábavy

Postav je též poskrovnu. S.d.Ch. jako samozvaný ministr kultury a Ladislav Čumba alternuje dvě postavy – bývalého ministra kultury a sekundanta pohádkového prince z Popelky Vítězslava Jandáka a zároveň majitele vily Michala Davida. Posledně zmíněný mimochodem (i spolu s bazénovým buddhou) skutečně na Kanárských ostrovech jistou chvíli pobýval. Promluvy jednotlivých postav navíc ohlašuje vtipně zvolená scénická finta – rozsvícení lampičky. To se ne vždy úplně dařilo dodržovat, zejména pokud se promluvy střídaly v rychlém sledu krátkých odpovědí, a tak byla hra obohacena i o humor situační. Ocenit je třeba i nasazení Ladislava Čumby, který obsluhoval lampičky hned dvě a hlas postavy Michala Davida „autentizoval“ zacpaným nosem. 

Stejně jako klasické seriály s oblibou používají náhlé zjevení hostující postavy, i tady se divák setká s doslova přeneseným deus ex machina. Ten představuje například už zmíněný kardinál nebo krátký telefonát s Kryštofem Hádkem (představujícím sebe sama). Konverzují, názorově se míjejí a reflektují – od vývoje koronakrize přes nedostatek Corony v ledničce až po kritické ohlasy na hru samotnou. 

Čtěte také: U dnešních sitcomů tuhne úsměv na rtech

Drama spíš než klasickou divadelní hru připomíná scénář k nikdy nenatočenému seriálu. Ostatně, jak už bylo naznačeno, původně šlo o zápisník pravidelně zveřejňovaný na facebookové stránce, který prošel drobnými škrty a úpravami. Formát podobný sitcomu, který zápisník poskytoval, se ovšem v divadelním provedení lehce ztrácí. Analogicky to lze přirovnat k situaci, kdy by věrní diváci populárních relací, kteří po „šichtě“ usednou k obrazovkám zjistit, s kým tentokrát smilnil Čestmír z Ordinace, byli vystaveni najednou několika nepřerušovaným sériím. Bez reklam. Navíc protkaných proudem často těžce rozklíčovatelných aluzí, které se hrnou jedna za druhou. Hra, na rozdíl od současné televizní produkce, rozhodně není oddechovkou. Jednotlivé díly následují po pravidelné znělce a shrnují, co se událo v díle minulém. Humor často vyvěrá právě z této kondenzované rekapitulace.

Postavy většinu textu staticky přednáší, tempo se výrazně nemění a divák má mnohdy problém určit, které pasáže by mohly být vystřídané pomyslným nahraným smíchem. Náročný a s divadelní produkcí obeznámený divák by mohl podlehnout pokušení identifikovat všemožné, mnohdy dovedně skryté odkazy sahající od starověkého Egypta až po kritiku současných literárních periodik. Což ovšem zjevně není účelem této inscenace. Absence hlubších odkazů ale zároveň nezaručuje všeobecnou přístupnost nejširším vrstvám. Hru tak ocení zejména ti, kteří jsou seznámeni s autorovou dosavadní tvorbou, jejími rozmanitými polohami a specifickým dramatickým rukopisem. Otázkou zůstává, jakým způsobem bude hra vnímána s historickým odstupem, tedy pokud po odeznění stávající, zdánlivě nekonečné taškařice se ještě taková příležitost vůbec naskytne. Vojtíšek vytvořil paralelně k bezprostřední realitě svůj vlastní fikční svět, pomocí něhož zdařile reflektuje pocity spjaté s koronakrizí: zmatení, beznaděj, pobavení a případně i nudu.

Tutáč na Tenerife. Autor a režie: S.d.Ch. Premiéra 19 . 9. 2020.

Autorka fotografie: Anna Černá