Smrt divadla: Bloudění v hotelu Opera

24. září 2020

Kanonizované texty často postihne nešvar zdánlivé nedotknutelnosti a absolutizace jejich výpovědi. Texty od význačných autorů jako Jan Patočka nebo Václav Havel obklopuje aura zakrývající jejich historickou podmíněnost. Touto nevyžádanou svatozáří oplývá i Jindřich Chalupecký a jeho esej Svět, v němž žijeme z roku 1940. Skupina současných intelektuálů a intelektuálek se k původně inspirativnímu textu vrací a v polemice s ním se snaží aktualizovat některé témata a otázky, které si tato ústřední postava Skupiny 42 kladla.

Hlavním tématem eseje Svět, v němž žijeme je hledání autorovy přítomnosti. Chalupecký se v širokých kruzích pomalu spouští a ohledává pevná místa, ze kterých lze podávat soudy a poznatky o moderním světě. Jeho cesta začíná v meziválečném avantgardním umění, jež zavrhlo jakékoliv ambice po racionálním poznání a místo toho otevřelo do té doby upozaďovaný proud nevědomí. Namísto snahy po uspořádanosti a kategorizaci měla být upřednostněna druhá funkce jazyka, jejímž cílem bylo tento domnělý řád podvracet. Moderní svět je definován svou vůlí po totální kontrole a standardizaci, ale i v něm se nacházejí slepá místa a věci představující „neuhasitelnou žízeň po životu“, které stojí za to objevovat. S tím souvisí i celková koncepce Chalupeckého filosofie orientovaná na nevědomím poučené vědomí a materii. Později ustanovená Skupina 42 svou poetikou objevovala místa moderních mýtů ukotvených v městské krajině, která umělce obklopuje. Jak se ale vztahovat ke světu skrze věci, jež nejsou ničím jiným než kopiemi kopií vyrobených v nelidských podmínkách takzvaného třetího světa? Jak nacházet vztah k modernímu městu, jehož centrum se stalo vyprázdněnou atrakcí pro turisty?

Divadelně-výstavní projekt Svět, v němž žijeme? je negací, polemikou s Chalupeckého esejí. Jeho scénář tvoří změť textů od současné generace intelektuálů a intelektuálek narozených během 80. let. Tato úzká skupina devíti lidí je průřezem napříč intelektuálními obory: literární kritikou, kurátorstvím, filosofií, spisovatelstvím i výtvarným uměním. Celý projekt vznikl pod taktovkou teoretiků umění Kariny Kottové a Tomáše Pospiszyla a divadelního dramaturga Matěje Samce. Změť je nejpřiléhavější metaforou ke strukturaci textů. U naprosté většiny z nich se neobjevuje autorství, ale ani se nejedná o kolektivní dílo, jelikož se texty odlišují jak stylem, tak vytyčenými tématy.

Čtěte také: Opravdovou svobodu najdeš poslepu

Milý Jindřichu...

Představení se odehrává v prostorách neorenesančního hotelu Opera na pražském Těšnově. První část, situovaná v prostorách hotelové lobby, je rámována psaním fiktivního dopisu, který sepisují dvě herečky: Lucie Domesová a Anita Krausová. Ten je adresován Jindřichu Chalupeckému a jeho minulosti. Společně kontemplují nad některými stanovisky Chalupeckého eseje. Anita Krausová sedí u MacBooku a bezradně sepisuje věty, kterými by vyjádřila bezvýchodnou situaci vlastní generace. Oproti ní stojí o několik let starší Lucie Domesová a snaží se usměrňovat její sklíčenost. Během dialogu zazní problémy, kterými se zabývá současná generace a na které Chalupeckého esej nemůže podat odpovědi. Kromě všezahrnujícího horizontu ekologické krize současný jedinec řeší své postavení v nových podmínkách medializace, koncepce práce a kultury. Ze společnosti postavené na mobilitě a rychlém šíření informací se ztrácí nejen snaha o sebereflexi vlastního bytí, ale i možnost hlubšího pochopení světa.

O co nejucelenější výpověď se snaží esej přednesená oběma herečkami v polovině představení. Nejmenovaný/á autor/ka se zamýšlí nad postavením jedince ve společnosti sítí, ve které jsou tradiční hierarchie nahrazovány mobilitou a komunikační provázaností soustředící se ve virtuálním světě. Esej končí kritikou současného uměleckého provozu silně spjatého se soukromým kapitálem fosilních korporací, pro které je umění pouze další komoditou k praní jejich špinavých peněz.

Svět, kterému nerozumíme

Dalším tématem vynořujícím se napříč texty je ztížená možnost porozumění a inteligibilita světa. V poslední části představení, která je situovaná do tělocvičny v suterénu, zní ze dvou stropních reproduktorů dva hlasy ve smyčce. Jeden přednáší úvahu a druhý s krátkým zpožděním opakuje text v pozměněné podobě: původní slova vyměňuje za jim zvukově podobná. Výstupem je nesmyslná změť syntakticky ani gramaticky nesouvisejících slov, která přehlušují původní výpověď snažící se pojmenovat některé aspekty dnešního světa.

Motiv iracionality a nemožnosti soustředit se naplňuje i performance Kateřiny Olivové. Ta přichází v několika výstupech a neustále atakuje divákovu pozornost. Umělkyně ve své tvorbě dlouhodobě tematizuje vlastní tělesnost a hranice jejího vnímání. Během první části představení si převleče dva kostýmy a zvířecí masky. V druhé polovině už mezi diváky prochází pouze nahá s namalovaným obličejem ve stylu drag queen. Její performance významově nedoplňuje promluvy hereček, ale pouze narušuje divákovo soustředění a ozvláštňuje odměřený hotelový prostor.

Přestože se autoři a autorky představení snaží pojmenovat či básnicky a divadelně přiblížit problémy dnešního světa, nedaří se jim to, jelikož celý výstavně-divadelní projekt nemá ambice dosáhnout významově uceleného tvaru. Různorodé texty se navzájem nedoplňují a nerozvíjí společná témata. Jednotlivé myšlenky jsou roztříštěny v dílčí zastavení na cestě hotelem. Divák opouští honosné místo s provinilým pocitem, že ničemu neporozuměl. Toto neporozumění není však produktivním seznáním, že svět je složitější, než se zdál, ale spíše neporozumění z přehršle různorodých podnětů, které mu měly být průvodci na jeho cestě. Bloudění prostorem prázdného hotelu je nakonec i nechtěnou metaforou hledání smyslu celého představení.

Svět, v němž žijeme?. Koncepce: Karina Kottová, Matěj Samec, Tomáš Pospiszyl, autorky a autoři textů: Vasil Artamonov, Jan Bělíček, Petra Hůlová, Václav Janoščík, Markéta Magidová, Tereza Matějčková, Roman Štětina, Tereza Semotamová, Adéla Součková. Premiéra 20. září 2020.

Autorka fotografií: Anna Černá