KREV NENÍ VODA: MIROSLAV BAMBUŠEK NA VÝPRAVĚ ZA RUINAMI KOLEKTIVNÍ PAMĚTI
22. listopadu 2021
Miroslav Bambušek se ve svém nejnovějším projektu vyrovnává s přítomností. Režisér a autor scénáře Lidí krve narušuje časoprostor, zpochybňuje jeho hodnotu a nechává hranice minulosti a přítomnosti slévat se do jednoho. Jde především o návrat ke kořenům, o pochopení vlastní identity, o proniknutí do přítomnosti pomocí minulosti. Bambušek rozehrává těžce symbolický, výtvarně laděný opus oscilující na hraně avantgardy a undergroundu, nešetřící jak své postavy, tak diváka. A je to tak dobře.
Příběh se rozevírá v industriálním prostředí českého pohraničí. Vertikální linie v podobě vybydlených činžáků, továrních komínů a trubek tvoří svět Otty Hilleho (Miloslav König). Do jeho světa ale stejnou mírou patří i sem tam rostoucí břízy, zapomenuté skály a temné lesy skrývající pravdy dob minulých. Otto se coby průvodce vydává na výpravu plnou bolesti a poznání za účelem očisty dávných hříchů těžce nemocného starce Leopolda Švarce (Miloslav Mejzlík). Dvojici doprovází Švarcův pečovatel (Tomáš Bambušek), doktor (Jakub Folvarčný) a synovec Mišel (Jiří Černý). Nesourodou skupinu pak uzavírá Ottův přítel, živořící malíř Henry (Jakub Gottwald). Společně vyrážejí do rozpadlé německé vesničky Vitín, kde se dává do pohybu nezastavitelný sled událostí, které už se dávno staly a zároveň se teprve stanou. Švarc je totiž s Hilleho rodinou spjat více, než se na první pohled může zdát. Kdo v sobě nosí rány minulosti a kdo tyto rány zasadil?
Nesourodá skupina zhmotňuje hlavní téma filmu, symbolické protínání minulosti a přítomnosti. Henry a Otto jsou silně spjati s jejich kořeny. Splývají s okolím rozbořeného nádraží, ze kterého se vypravují na cestu. V bolestné realitě se udržují pomocí alkoholu, pervitinu a skrze Henryho umění. V přímém kontrastu jsou pak Švarc a jeho doprovod, kteří zosobňují ryzí vykořenění. Ve snaze nevidět skličující realitu pohraničí a jeho lidí si nasazují sluneční brýle, sluchátka s hudbou či dokonce brýle pro virtuální realitu. Mišel přiváží na scénu Švarce zabaleného do stříbrného termoregulačního oblečku v obskurním vozítku. Důmyslná práce s rekvizitami a kostýmy tak místy dodává vizuální dualitě až sci-fi rozměr.
BOLF, BOSCH, BAMBUŠEK
Silné téma dotýkající se česko-německých poválečných osudů bylo v kontextu české kinematografie zpracováno už nesčetněkrát. Bambušek opouští zajeté konvence žánru a příběh svérázně vykresluje formálním experimentem za pomoci nepřeberného množství kulturně-historických odkazů. Z depresivních prostor sídliště (jedním ze zásadních motivů výtvarníka filmu, malíře Josefa Bolfa) putují hrdinové přes horizonty českého pohraničí, momentem nápadně připomínající Bergmanův tanec Smrti v neméně symbolicky tíživé Sedmé pečeti. Postava průvodce krajinou spolu se střídáním černobílého a barevného obrazu nabízí srovnání s Tarkovského Stalkerem.
Díky hojně vytěžovaným biblickým motivům navíc určité scény působí jako přímé reprodukce zásadních výtvarných děl. Při vstupu do Očistce jako by Švarc zdolával schody Escherovy Relativity. Po zdánlivém podstoupení Očistce se naopak oddává radostem Boschovy Zahrady pozemských rozkoší. Snad nejvíce přiznanou a nejniternější aluzí jsou však texty undergroundového básníka Pavla Zajíčka. Především pak text stejnojmenné písně Lidi krve. Bambušek přenáší verše na plátno, zhmotňuje postavu starce, přivádí ho do zmiňovaných skal a zve diváka k rozjímání na nikdy nekončící cestě.
Formální identita Lidí krve však není pouze aluzivní. Josef Bolf vytváří zcela unikátní, autonomní výtvarnou rovinu snímku. Ottův deník, Henryho obrazy i užité prvky animace dokreslují atmosféru i abstraktní prostory bývalého Vitína. Kam se postavy dostávají cestou skalami z jeskyně? Do bývalého dolu? Továrny? Kostela? Přivádí Otto Švarce do Očistce, Pekla nebo „do jiných světů“? Jedno je jisté, pohybují se po troskách paměti a více než do zmíněných prostor pronikají samy do sebe.
WIR SIND EINS
Čtěte také:
Ve snímku dochází ke dvěma zásadním zlomům. První nastává ve chvíli přechodu obrazu z černobílé do barevna, druhý v momentě, kdy Otto zavítá do poválečného Vitína po boku svého děda Ottfrieda (Karel Dobrý). Při tomto procitnutí Otto konečně uzří to, co do té doby pouze cítil, o čem snil. Spolu s minulostí se mu otevírá rána na rtu a začíná krvácet. Sleduje situaci, ve které je tato rána zasazena Ottfriedovi, a stává se součástí událostí, v nichž témata jako kolektivní vina, národní identita či relativita dobra a zla pouze nepozoruje, ale osobně prožívá. Srůstá se svými kořeny, s rodinným údělem, a nakonec i se svým dědem. „Jsme jeden, Otto,“ šeptá Ottfried.
Pokud jsou Otto a Ottfried skutečně propojeni tak, jako minulost a přítomnost, proč se odpoutávat od nastavené, dosud velmi funkční avantgardní formy? S novou narativní linií přichází přelom ve vizuálním pojetí filmu. Temné záběry, agresivní střih a důraz kladený na propojení s hudební složkou střídá obraz simulující filmový materiál. Jemný filtr a vinětace evokující přimhouřený pohled z Ottových vizí a snů, se zbytečně navrací k vizuálním normám žánru. Dosud abstraktní časoprostor střídá lineární vyprávění a přesné časové zasazení. Je pochopitelné, že tvůrci od sebe chtěli odlišit dvě časové osy, a možná i dopřát divákovi oddech od prozatímního punku. Otázkou však je – stojí o to vůbec? Náročnější divák naopak ocení odklon od současných trendů českého filmu a vřele uvítá Bambuškovo formální vybočení. Karel Dobrý navíc disponuje natolik výrazným herectvím, že jeho výkon daleko lépe vynikne v experimentální rovině snových sekvencí než v realistickém zasazení.
I přes zmíněnou formální odchylku však zůstávají Lidi krve vzácným úkazem v současné české filmografii. Silné téma přinášejí s odpovídajícím emočním nábojem a úchvatným propojením s výtvarnou, poetickou a hudební stránkou. To vše zprostředkované Bambuškovým zdatným vedením jeho osvědčeného hereckého ansámblu. Proto by film rozhodně neměl uniknout pozornosti artového diváka, který by se mohl nechat odradit rozčarovaným přijetím části české filmové publicistiky.
Lidi krve. Scénář a režie: Miroslav Bambušek. Hrají: Miloslav König, Karel Dobrý, Miloslav Mejzlík, Juraj Bača, Tereza Hofová, Jakub Gottwald, Jiří Černý, Tomáš Bambušek, Jakub Folvarčný ad. Kamera: Jakub Halousek. Hudba: Tomáš Vtípil. Produkce: Pavel Vácha, Saša Dlouhý. Střih: Jan Daňhel. Česká republika, 2021.
