Hodný a toxický Kamil Fila buduje vlastní tělo i mediální obraz
19. listopadu 2021
Na 25. ročníku MFDF Ji.hlava vyvolal diskusi časosběrný snímek Síla od Martina Marečka. Na slavnostní premiéře v sálu Domu kultury se tísnily desítky lidí, které kromě výrazného režisérského jména přilákal i hlavní protagonista Kamil Fila. Ten se do veřejného povědomí mimo pozici filmového kritika zapsal i svou rolí intelektuála hájícího práva žen a zastávajícího progresivní myšlenkové směry. Film ho však zobrazuje jako rozporuplnou osobnost, která se nejen v partnerských vztazích projevuje patologicky.
Režisér Martin Mareček v roce 2001 upoutal pozornost svým absolventským snímkem Hry prachu, ve kterém s novinářským nasazením mapoval události kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. Pozitivní kritikou a filmovými cenami byl zahrnut také film Dálava vyprávějící vztah otce se synem v kontextu proměny formy a funkce tradiční rodiny. Intimní pohled na zdánlivě neměnnou kategorii přináší i v nejnovějším snímku Síla.
S námětem natočit snímek o proměně těla a tabuizovaném dopingu přišel původně sám Kamil Fila. Rozhodnutí proměnit volnočasovou aktivitu ve fyzicky náročný experiment dává protagonista filmu do souvislosti s pociťovanou krizí středního věku. Během pětiletého období Mareček sleduje nejen Filovo úsilí překonat vlastní mentální a fyzické hranice a splnit si svůj klukovský sen dostat se na úroveň profesionálních kulturistů, ale především jeho složitou a v mnoha ohledech rozporuplnou osobnost, obzvlášť ve vztazích s druhými.
Bylo by ale příliš zjednodušující a nebezpečné pokoušet se vměstnat Filovy úlety do kategorie krize středního věku, jak to činí ve filmu on sám a jak to kupodivu přebírá i výsledný dokumentární narativ. Filu film přece jen zobrazuje, jak bere antidepresiva a jak opakuje stejné asociální vzorce chování, tedy jako psychicky nemocného člověka. Vyznění lacině zlehčují také záběry na Kafkovu Proměnu vedle kulturistických časopisů z devadesátek nebo na Dostojevského Běsy v souvislosti s depresí.
Detoxikace maskulinity skrz bodybuilding
Fila se v dokumentu, stejně jako na sociálních sítích pravidelně vymezuje proti běžně předkládanému světu toxické maskulinity. Jeho názory ale působí přinejmenším paradoxně obzvlášť ve chvíli, kdy se ztotožňuje s filmovými superhrdiny – především těmi ambivalentními, a tím pádem výjimečnými. Pateticky působí i inscenované záběry, v nichž filmový kritik sleduje monology protagonistů Sorrentinovy Velké nádhery nebo McQueenova Studu, které překrývá jeho všudypřítomný voiceover, jenž s nimi až příliš nápadně koresponduje.
Třebaže lidem ve svém okolí (v dokumentu téměř výlučně vystupují ženy) není často schopen porozumět nebo jim naslouchat, má velkou touhu je chránit, potažmo být toho fyzicky schopný. Tomu odpovídají i záběry z posiloven a fitness veletrhu, kterými Mareček podtrhuje hrdinovu fascinaci světem bodybuildingu, zastupujícím jeden z nejtoxičtějších maskulinních ideálů, kterého se Fila neúspěšně snaží dosáhnout a zároveň přepsat jeho negativní konotace: důležitost svalnatého těla. K dekonstrukci hyper-mužského ideálu přispívá i kameraman Jiří Málek, který Filovo tělo nepředstavuje v impozantním atletickém postavení, jaké můžeme znát z obálek kulturistických časopisů, ale v rušivém detailu – krůpějích potu na čele nebo striích na hýždích při vpichování steroidů.
Dalším ze zásadních rozporů, které film tematizuje, je protagonistův vztah k ženám a feminismu, respektive kontrast mezi tím, jak se prezentuje na veřejnosti a jak se chová ke svému okolí. Proslulý feminista, ověnčený cenou „pro slušné muže“ Genderman roku 2018, totiž ženy v jistém smyslu využívá pro uspokojení svých vlastních potřeb – blízkosti, ujištění, opory i sexu – a v případě odepření druhou stranou hledá jinde. Do jisté míry mu toto suplují fanynky, zobrazené v dokumentu jako nekriticky hltající jeho přednášky o feminismu. Nezdá se však, že by naplňování potřeb fungovalo oboustranně. Tento konflikt podporuje (na festivalu oceněný) filmový střih Jany Vlčkové, který Filu zobrazuje jako ignoranta v mnohdy až směšných situacích – například když nechá svoji přítelkyni stěhovat nábytek a uklízet nový byt, zatímco v posteli pracuje na svém textu.
Marný pokus o generalizaci
Film si podle anotace klade za cíl „obecnější reflexi proměn a podob maskulinity nového milénia“. Snaha vyzdvihnout ve filmu univerzální rovinu, patrnou například v jeho názvu, však troskotá na faktu, že se jedná o portrét mediálně známé osobnosti. Po festivalové premiéře v Jihlavě musel Mareček v následné diskusi usměrnit přímé divácké dotazy s tím, že se snímek „nejmenuje Kamil, ale Síla“, čímž chtěl poukázat na snahu otevřít téma (mužské) síly. Kontroverznost protagonisty nároku na obecnost spíš škodí, je těžké myslet film nezávisle na něm, koneckonců tvoří jeho středobod a málokdy se nachází mimo záběr. Že by se dokument ale přece jen měl jmenovat spíš „Kamil Fila“, potvrdila vzápětí i záplava recenzí (Heroine, Alarm, Salon, Respekt). Zatímco ty jsou k chování protagonisty poměrně shovívavé, komentáře na sociálních sítích jej často nekompromisně odsuzují.
Obzvlášť problematické je nahlížet s nárokem na zobecnění scénu, v níž Fila sleduje bývalou partnerku – do jisté míry tím totiž film může normalizovat zjevně patologické chování. Fila se ho pokusil na festivalové debatě odůvodnit tím, že expřítelkyni prý sledoval proto, aby ji chránil. Měl totiž podezření, že je její nový přítel nebezpečně agresivní. Domnělé násilí ani zmínka o ochranářské motivaci ale v dokumentu zobrazeny nejsou, takže Filovy výroky vzbuzují dojem, že s obhájením svého jednání přišel až ex post.
Pouze editorka Iva Baslarová konfrontuje Filova tvrzení s reálným chováním. Zdroj: Artcam Films
Kamil Fila jako značka
O svém chování psal Fila poměrně otevřeně na sociálních sítích již dříve. Film je tak možné chápat jako další médium, skrze nějž se „obnažuje“ veřejnosti. Zatímco statusy podléhaly jisté autocenzuře, dokument je výplodem štábu a Fila tak ztrácí kontrolu nad svým mediálním obrazem, stejně jako v dokumentu nad svým chováním. Přestože racionalizující voiceover v dokumentu místy působí dominantně, nedokáže ovládnout a přesvědčivě vyložit chování protagonisty.
Jediným výrazným Filovým protivníkem a větším kritikem, než bychom čekali, je ve filmu jeho editorka Iva Baslarová. V roli mentorky jej opakovaně konfrontuje s rozporem mezi jeho slovy a často až bezohledným chováním v reálném životě. Hrdinovo prozření ani sebereflexi ale film nenabízí – a nenabídla ho ani debata v Jihlavě, jíž se Fila osobně účastnil. Po filmu se na něj sesypalo množství otázek – jak by okomentoval rozpory v jeho mediální prezentaci s filmovou postavou; jestli si zaslouží titul Gendermana; zda je film dalším výplodem jeho egocentrismu. Z odpovědí ale bylo očividné jednak to, že o tom takto sám vůbec neuvažuje, a jednak že dost možná ani nerozuměl tomu, kam dané otázky mířily. Mediální tvář Kamila Fily zřejmě sebereflexi nepřipouští, a ačkoliv jeho tvář soukromá možná ano, ta není předmětem veřejné debaty.
I přes do jisté míry známou genezi filmu tu tak zůstává otázka, proč vznikl dokument zrovna o Kamilu Filovi. Přestože pro něj mohl sloužit jako nástroj sebepoznání, zjevné potíže se sebereflexí tomu nenasvědčují. Jako nejpřesvědčivější odpověď se nakonec zdá být charakter této osobnosti a způsob, jakým se vztahuje ke světu, tedy veřejná sebeprezentace. Fila a lidé kolem něj pomáhají (ať vědomě, či ne) utvářet jeho mediální obraz, který zastínil obecnou rovinu filmu týkající se proměn maskulinity. I přes kritický tón tak dokument nakonec spíše přispívá právě k budování značky Kamil Fila. Síla však alespoň ukazuje, že za touto značkou stojí víc než jeden intelektuál v krizi.
Síla. Režie a scénář: Martin Mareček. Hrají: Kamila Fila. Střih: Jana Vlčková. Kamera: Jiří Málek. Česká republika, 2021.