Utopit depresi v sexu a alkoholu

14. prosince 2020

Vojtěch Varyš (1985–2018), nakladatelem nazývaný „enfant terrible české publicistiky“, napsal knihu Na vrcholu zoufalství před svou dobrovolnou smrtí. Knižní debut mu vyšel v Nakladatelství Petr Štengl dva roky poté na začátku letošního roku. Próza je cynickou jízdou prošpikovanou aluzemi, nadsázkou – a depresí.

Varyš je známý především jako komentátor, recenzent a redaktor průběžně v Týdnu, Reflexu, Mladé frontě Dnes, Divadelních novinách, blogu Nadivadlo a dalších. Byl ale také členem plodných performativních uskupení obskurních názvů: umělecké skupiny Sekvestoři nového žití, k níž patřil orchestr Marináda dekorativních aspektů a scéna Patetické divadlo. Začal, ale nedokončil studia komparatistiky, divadelní vědy, češtiny a dějepisu na Filozofické a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na vrcholu zoufalství je jedinou vydanou knihou Vojtěcha Varyše literáta, psal nicméně také rozhlasové hry, texty písní a blogy. 

Próza působí zčásti jako deník, ovšem nedatovaný, rámovaný často jen grafickou pauzou mezi jednotlivými dny. Pro hlavní postavu se tato hranice stírá úplně: jednou tvrdí, že je vzhůru tři dny v kuse, jindy se čtenář může jen domýšlet. Dny jsou nepřetržitým kolotočem pitek a „jediná forma spánku byla padnout do postele úplně ožralej a ještě ožralej se probudit“. Opilost se tak stává běžným stavem existence jedinců. 

VŠECHNY DNY JSOU TAKOVÉ

Hlavní postava používá hned několik jmen: úředně Štěpán Lotrinský, nejčastěji vystupuje pod přezdívkou od nejbližšího přítele Alsas, sám si prý říká Radim (nikdo jiný – ani vypravěč – mu tak ale neřekne). Živí se zřejmě „učením vysokoškolskejch věcí na vysoký“ a pohybuje se v okruhu od univerzity více či méně odpadlých akademiků. Vážnosti a střízlivosti, kterou akademické prostředí evokuje, se kniha vysmívá a potápí ji do bahna lidského marasmu. Alkoholismus a promiskuita jsou důkazem hrdinovy nesnášenlivosti čehokoliv průměrného, hlavně průměrného života. Spolu se svými přáteli se distancuje od „nich“: lidí, co chodí denně do práce, která je nebaví, a jsou uvěznění v povinnostech, zavedených pořádcích, a hlavně v únavě. Alsas hledá únik, představuje si, že žije svobodněji, ve skutečností však ví, že je zoufalejší než „oni“ – neustále totiž prožívá úzkost ze smrti, již akorát každým dnem vědomě oddaluje. 

Příběh se odehrává v kulisách Prahy – zejména v podnicích s důvtipně zkomolenými názvy jako Wericho, Fyzická likvidace či Pralle Dicke – s občasnými výjezdy za její hranice, kde to Alsas víceméně nesnáší až na ojedinělé ostrůvky, které mu připomínají Balkán. Hospody jsou primárním místem setkávání postav, jimiž je příběh doslova přeplněn. Rozliční lidé přicházejí a odcházejí nebo se o nich jen mluví. Převažují postavy ženské, Alsas se snaží nespat s žádnou z žen dvakrát – že mu to nevychází má jen dokazovat jeho vlastní úpadek. Ženská jména postupně začnou splývat, Alsas se nakonec uchyluje k mantře „Kristýna nebo Tereza, vždycky se trefíš“. Probleskujícím leitmotivem je Alsasova obsese zvát ženy na operu Cosi fan tutte, jejíž název sám zesměšňuje originalitu jeho pozvání: „všechny jsou takové“. Ačkoliv se Alsas (asi) snaží, ženy pro něj představují akorát kořist, nevadí mu ani „prošlý zboží“ po kamarádovi. Ostatně kniha se jen hemží  otravnými poznámkami mužů na adresu žen a ženské postavy působí, jako by vystoupily z mužské fantazie: jsou ke všemu svolné, občas trochu nedostupné a dominantní, vždycky jsou ale mužům nakonec po vůli. 

Vypravěč víceméně splývá s Alsasem, nicméně v ojedinělých případech od něj má větší odstup: „Pro Alsase bylo kupodivu nepředstavitelné, že by k tomu i Karbusická mohla přistupovat úplně stejně jako Schulz nebo on sám: je to prostě jen zábava a lidi spolu občas spí, když můžou. Alsas se pokládal za cynika a znalce lidských povah; ve skutečnosti miloval drby a romantické historky, jež snoval s úporností studentky druhého ročníku psychologie, která si přivydělává psaním do rubriky ‚sex a vztahy‘.“ Tato pasáž je klíčová, protože dává čtenáři možnost nahlédnout hlavní postavu zvnějšku, odhaluje Alsasovo pozérství a zesměšňuje jej. Citovaná charakteristika Alsase odpovídá také hovorům v hospodách, které tvoří hlavní dějovou osu knihy. Kniha sestává zejména z dialogů, jejichž význam jako by spoléhal na zasvěcenost čtenáře. Postavy navíc často explicitně odkazují na výroky dalších, nepřítomných postav. Za alespoň zčásti zasvěcené se zřejmě mohou považovat přátelé autora, jak značí některá jejich vyjádření. 

Čtěte také: Fantazie otlučené bytosti

Kniha ale oplývá i dalšími typy aluzí, už název odkazuje na dílo rumunského filozofa Emila Ciorana. Rozmluvy v knize jsou v zásadě „sérií oplzlostí, drbů a sprostých historek“, jak trefně pojmenovává Alsas. Nicméně dojde i na shazování disidentů, akademického prostředí a české literatury, třeba „Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie“. S několika přáteli provozuje Alsas kvazifašistickou Společnost Odona Páry, která pořádá zejména (a možná jen) výroční schůze, kde se hajluje.

DEPRESE BEZ KONCE

Klíčovou součástí knihy jsou kurzivou vysázené útržky z deníku jakéhosi tajemného Kalkaty, který byl Alsasovi svěřen po smrti autora („Byl to vzkaz? Byl to úkol?“). Vložené deníkové pasáže reflektují život, smrt a sebevraždu. Ze zbytku textu ale vypadávají, jejich rozmístění v textu působí náhodně a jako by tu byly jen proto, aby pojmenovaly Alsasovy neutříděné pocity. Na rozdíl od zbytku textu jsou přímé a vzhledem ke konci autorova života z nich obzvlášť mrazí. Jiné reflektivní pasáže se v textu téměř nevyskytují. Alsas v zápisech nachází sám sebe, vlastní sebedestruktivní a sebevražedné myšlenky. Těžko ale tohle směřování hlavní postavy pozorovat v příběhu. Každý den je stejný, stejné hospody, ženy, alkohol. Postupně se ale začnou navenek projevovat – a do vyprávění propisovat – Alsasovy úzkosti a deprese. Určující je reakce jeho nejbližšího okolí. Jde o strhnutí pomyslné masky: Alsas už nedokáže hrát onu cynickou hru a lidi kolem bavit, působí trapně a neohrabaně, vypadává ze své role bonvivána. Konec ale nepřináší žádné východisko z mizérie. Příběh končí zas na začátku stejného cyklu v alkoholovém oparu a ženském objetí.

Kniha Na vrcholu zoufalství se do jisté míry vymyká hlavnímu proudu české literatury. Postrádá usměrněný děj a těžko ji onálepkovat jako román, jak stojí v anotaci. Formálně je značně nestabilní: jedná se sice o jakýsi celek, ten je ale poslepovaný z náhodných útržků, časově neukotvených fragmentů dnů hrdiny. V duchu postmoderny ostatně samy postavy fragmentárnost oslavují. Kniha je spíš cynickou jízdou prošpikovanou aluzemi, hrou, nadsázkou – a depresí. Určitá monotónnost a povrchnost se ale brzy omrzí, kniha navíc stěží drží pohromadě, rozpadá se na jednotlivé dialogy a události.   

Stále funkční Varyšův blog představuje zajímavé srovnání: příspěvky jsou obsahově velice podobné vydané próze, formálně víc připomínají deník, jsou v první osobě, plné narážek a nedořečenosti. Zde příspěvek ze soboty 2. 12. 2017 s názvem Podle této knihy se natáčí film: „Strach bejt sám vs. nechuť někoho vidět. // Svaly se napínaly v představě piva. // neskutečná arogantní píča, štětka takovýho toho typu, co ani nechce nikoho sbalit, jen se cejtit dobře z toho, že někoho dokáže vyprovokovat. // veselej chlápek na večírku aneb "co ty tady děláš?" // pár šťastných chvil: nevývratně musí následovat pád do bahna. // zoufalství.“ Tahle neotesaná forma má rozhodně něco do sebe: nehraje si na příběh, balancuje na hraně poezie a prózy. Obsah knihy Na vrcholu zoufalství je v příspěvcích koncentrovaný a působí tak účinněji. Možná měli nakonec vyjít právě ony, namísto „románu“. 

VARYŠ, Vojtěch: Na vrcholu zoufalství. Praha: Nakladatelství Petr Štengl, 2020. 150 s.