Korčákův Platonov je floutek, co si jen neumí vybrat

15. prosince 2020

Jakub Korčák nepřekvapivě sáhl do Čechovova hrníčku, jehož hry jsou v Divadle Disk už zajetou rutinou (v minulosti například Racek, Tři sestry a další). Tentokrát se s absolventským ročníkem Katedry činoherního divadla pustil do jedné ze složitějších her. První zachovalé Čechovovo drama Platonov je postavené na relativitě morálky a snaze vyplnit přepjatostí emocí vyprázdněné životy „lepších lidí“. Drama z konce 19. století, které by v plné šíři zabralo bezmála pět hodin, bylo kvůli přílišné komplikovanosti a množství dějových linií v době svého vzniku přijímáno rozpačitě. Rozporuplné pocity ale budila i Korčákova inscenace.

Předloha stojí na nadčasovosti témat. Láska, neláska, alkoholismus, nemožnost naplnění vlastního potenciálu a pocit jakési nepodchytitelné „ennui“ ze světa si nárokují všeobecnou platnost. Zdání toho, že se vlastně nežije, si inscenace volí jako zásadní motiv, po jisté době ale dochází k zacyklení a přílišnému tlaku na zprostředkování „radikalizace prožívání“, ze které nevychází žádná aktualizace ani řešení. Postavy něco cítí, ale spíše než na sílu dialogu a vrstvení různých možností významových promluv spoléhají na křik, vypjaté pohyby nebo agresivní gesta. To se projevuje zejména u ženských postav, jejichž charakterové vlastnosti v této plochosti zanikají. Z předlohy se tak stává drama o vztahových peripetiích, které nedokáže docílit filozofického přesahu. 

POHLCENI SAMI SEBOU

Celá expozice probíhá narychlo, v prvních patnácti minutách nám jsou představeny téměř všichni hlavní aktéři, přičemž je velký problém se zorientovat v tom, kdo je s kým v jakém vztahu, případně příbuzenství. Po dobu celého představení se nelze ubránit vnímání postav skrze jejich stereotypní ztvárnění – žid neochotný utrácet, agresivní posluhovač neochotný odpouštět a francouzský expat, jenž odmítá využívat mocenských pák výměnou za protislužby.

Čtěte také: Ohnivý anděl může čtenáře zapálit pro ruskou literaturu

Drama je prostorově koncentrované do jediné místnosti, ale velká část děje se odehrává i mimo dosah diváků, čímž je jim ponechán prostor pro fantazii. Na základě promluv ze zákulisí si tvoříme hrubou představu, kde se postavy nacházejí – na levé půlce stůl s šachy, na pravé vchod do kuchyně. Levý vstup z hlediště, odkud přicházejí jednotliví hosté, s pomyslným patrem, ve kterém spí Platonovovo dítě, evokuje domácí pohodu a uzemnění. S tím kontrastuje pravý „divoký“ vstup, na nějž jsou směrované akce nabité impulzivitou: Sofie prchá od svého manžela, opilé osazenstvo zase utíká na lov. Ať už doleva, nebo doprava postavy zejména utíkají ke slovům, kterými vše doslovují. Vše se vzápětí konkretizuje, asymetrie začne působit jako manýra, jež akorát povzbuzuje efekt předvídatelnosti, kdy a jak se co odehraje.

Podobně je tomu i u hudby, která funguje jako pomyslný střih ve chvílích, kdy atmosféra zhoustne a je třeba „vyrovnat síly“ odlehčujícím předělem. Spíše než emotivitě tím nahrává určitému pocitu schematičnosti. Zároveň jsou ale ve hře pasáže, kde hudba rezonuje. Zejména je tomu tak v konkrétní scéně se zpěvem folklorní písně Čornyj voron (u nás známé asi hlavně v podání Zuzany Navarové). Text písně může metaforicky zdůrazňovat jeden z hlavních nastolených motivů hry – neustálou touhu vyhnout se konfrontaci života s vlastní nedostatečností a neschopností najít naplnění, které nám umožní vymanit se z pohlcení sebou samými. To je rozvíjeno jak v dialozích, tak v chování postav. 

NEVIM, NAPIJU SE

Ačkoli se toho v rámci děje stane habaděj, na konci zůstává otázka, jestli byl nějaký pocit doopravdy prožit. Mluví se v dlouhých promluvách, co nikam neústí, ty se v průběhu stávají repetitivní a činy s nimi nekorespondují a selhávají. Nejlépe se to promítá v postavě Platonova. Chodí takzvaně od jedné ženy ke druhé, ledacos slibuje, ale není schopen se vymanit sám ze sebe a v podstatě neprochází žádným charakterovým vývojem. Podobně jako u ostatních prvků inscenace se tak stává sérií repetitivních symptomů realizovanou plochými činy (jsem nešťastný – piju – dělám v rámci kouzla okamžiku přepjaté návrhy – mám kocovinu – konfrontuji se s důsledky) než organickou součástí celku. Jeho motivace a vnitřní rozepře by zasloužily hlubšího zpracování, protože přehnaná snaha vyvolání dojmu, že je podobný každému v publiku, z něj pak spíše než komplexní postavu zpochybňující smysl vlastní existence dělá sobeckého floutka, co si jen zkrátka neumí vybrat. 

Neúnavná vyhrocenost a přílišný spoleh na univerzálnost a tematickou „spřízněnosti“ pak způsobují, že finále vyznívá vcelku naplocho a Platonovova smrt navozuje víc efekt bizarní grotesky než tragický konec rozpolceného života. Ve chvíli, kdy je ale divák pohlcen jen do neustálého sledu znaků signalizujících určitou atmosféru (nůž znamená nebezpečí, křik znamená emoce, hudba znamená umírnění), nedochází k žádnému závěru, jenž poskytne přesah mimo to, co už je každému známé – moc alkoholu škodí a hysterie nikdy nic nevyřešila. Možná je nakonec jediným východiskem si svého Platonova najít a odžít v jednom z přilehlých podniků.

Platonov. Režie: Jakub Korčák. Dramaturgie: Jana Kudláčková. Scéna: Zuzana Štěpančíková. Hudba: Haštal Hapka. Premiéra: 28. září 2020.

Autorka fotografií: Viola Řeřábková