Smrt divadla: Rozčarování z anotačních příslibů

25. září 2020

Nad divadlem Ponec se zešeřilo. V prvním patře, kde sídlí divadelní bar, posedávají diváci a s napětím vyčkávají, jak se tvůrčí tým platformy Pulsar pod taktovkou choreografa a pedagoga Michala Záhory vypořádal s tématem budoucnosti Evropy a evropanství. Taneční projekt byl poprvé uveden v červenci v Brně na Moravském náměstí a jeho pražská premiéra je součástí  festivalu ...nová vlna/next wave…. Ve výsledku však místo vize o budoucnosti Evropy vyvstává otázka, nakolik je možné dostát velkolepému konceptu bez ztráty na  srozumitelnosti. 

K anotacím bývám skeptická a obzvlášť u projektů současného tance. Jejich otázkou se mimo jiné na jaře zabýval seminář Tanečních aktualit v souvislosti s tématem propagace a prodejnost současného tance. Nejvíce tvůrcům byla vytýkána nepřístupnost formy směrem k divákovi; texty anotací se často blíží nebo se shodují s texty kurátorskými, popřípadě grantovými, v nichž vládne tendence autorů ladně piruetovat mezi vzletnými termíny, odkazy k filozofii a niternými tématy, jimž všem je garantován prostor a hluboké procítění, a to vše v čase pod padesát minut. Jak ale podotýká Tomáš ve své recenzi na Fimbriae attachement, nám jako divákům bývá právě ona nešťastná anotace jedinou podpěrnou konstrukcí k hlubšímu (v horším případě alespoň nějakému) pochopení toho, co vlnící těla na černých parketách blackboxů divákům sdělují.

Kam míříš, Evropo?

Anotace k inscenaci Obrat konce s podnázvem Evropa k bodu Omega Michala Záhory, kolektivu tvůrců z řad absolventů Duncan center a dvojice brněnských performerů však vzbudila mou pozornost. Inscenace si dle ní klade otázku, zda je možné předpovědět vývoj Evropy a evropanství prostřednictvím dvou konceptů:

Prvním je učení Pierra Teilharda de Chardin, a to především konceptu bodu Omega (kněz a paleontolog v jedné osobě ho označuje za jakýsi druhý pól, k němuž vesmír a evoluce od výchozího pólu Alfa lineárně směřují. Toto pojmosloví de Chardin přejímá z Kristovy promluvy v Apokalypse: „Já jsem alfa i omega, začátek i konec.“). Zjednodušeně řečeno tato teorie implikuje, že evoluce od počátku směřuje k setkání s Bohem.

Druhým pilířem je publikace Otakara Fundy Znavená Evropa umírá, v níž autor pracuje s konceptem rozpadu evropské civilizace, precizně analyzuje důvody postupného rozkladu naší kultury a vysvětluje, proč se mu společnost nemá šanci vyhnout. V neposlední řadě se tvůrci odkazují na hlasy svého okolí. Přes zaujetí konceptem inscenace mě v pozadí hlodala myšlenka: Jakým způsobem se dá z hlediska choreografie podchytit vizi budoucnosti nebo uvažování o ní?

Identifikace skrz emoce 

Porozumění tanci probíhá primárně skrze náš emoční aparát. Proto je vždy snažší reflektovat události minulé, neboť k nim zpravidla již máme kolektivně přiřazenou, poměrně pevně zafixovanou emoci. Je-li tento vžitý kód v performanci použit nebo naznačen, je výrazně jednodušší číst sdělení pohybu.

Podobně tak může fungovat i reflexe událostí současných, celospolečensky spoluprožívaných, a tedy silně rezonujících. Není proto divu, že jeden z nejsilnějších obrazů inscenace je skupinová choreografie, v níž jedna z tanečnic „nestíhá“ držet tempo skupiny, což je příčinou jejího opakovaného „vyhazování“ z celku, do kterého se zoufale snaží navrátit. Lehce si ho lze přeložit například jako pocit zoufalství z neschopnosti člověka fungovat ve světě, kde jedinou hodnotou člověka je produktivita, kde je každý nahraditelnou částečkou hrozivé mašinerie, jejímž jediným cílem je získávat stále větší a větší zisk.

Existuje ale takový kolektivní emoční kód, za pomocí kterého by se dalo vztahovat k událostem, jež doposud nenastaly? Autory bylo zvoleno řešení vsadit kus do evropské historie, skrze jejíž pozorování a vztahování se k ní by si mělo být možné vytvořit si systém do budoucna uplatnitelných hodnot.

Čtěte také: Percipuj, percipuj, vykrúcaj

Ideje rozplývající se v mlze

Jednotlivé části, které jsou tvořeny pokaždé jinou skladbou tanečníků na prázdném jevišti, však stojí na příliš obecných principech – boj, kooperace, manipulace, tvorba aliancí –, více než na odkazech ke konkrétním událostem (de)formujícím evropskou společnost. Z ambivalentního smýšlení o dějinách tak spíše vzniká dojem školního cvičení na téma přehrávání dějinných principů. V mlze se rozplývá i idea rezignace na jakoukoliv změnu současného stavu světa. Možná je právě ona, společně s pádem na kolena a dramatickým pohasínáním světel okolo člověka, jenž na jevišti zůstává osamocen po posledním sóle,  tou vizí do budoucna. Pokud tomu tak je, tak až zde, na samotném konci, prosvítá vliv Fundova smýšlení. Záchrana na poslední chvíli ale není dostačujícím důvodem k obhajobě celého kusu.

Problematičnost Obratu konce spočívá v přílišné ambici postihnout komplexní a problematické sociální téma, zvláště s podporou složitých filozofických konceptů. Celek se rozpíjí do přílišné abstrakce a adresované ústřední motivy nemají šanci vyniknout. Z večera v Ponci tak ve mně zůstal pouze velmi neurčitý pocit. Vracím se tedy zatím zpět ke svému skepticismu a tiše k festivalovému sloganu Smrt divadla dodávám ...a smrt anotacím…

Obrat konce (Evropa k bodu Omega). Režie, choreografie: Michal Záhora, přípravný tým: Tereza Krčálová, Honza Malík, Heda Bayer, hudba: Miloš Bok, Václav Chalupský, kostýmy: Markéta Sládečková. Premiéra 23. července 2020.

Zdroj fotografií: Ponec – divadlo pro tanec