Smrt divadla: Na vývar radši do Lokálu

25. září 2020

Cesta vlakem z Prahy do Hranic na Moravě (destinace volená náhodně pro potřeby příměru) trvá necelé čtyři hodiny. Zhruba stejně dlouho trvalo devádesátiminutové představení na pomezí performance, stand-upu a koncertu Vývar, odehrané ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí. V zásadě šlo o dramatickou (zde je termín užívaný spíše přeneseně) realizaci alba, střídanou lyrickými pasážemi. Hrdě prezentované autorství, ženství a rurální kořeny Vandy Kavkové vyvolávaly v podstatě stejné myšlenky a pocity jako ona pomyslná cesta vlakem. 

Trvá to déle, než jste plánovali, ale řeknete si, že to nějak usedíte, a hřejete se tím, jak se vyvalíte ve sklípku s vínem, po kterém nepřijde kocovina. Kavková se vás snaží v téhle iluzi udržet, jak se dá. Celé vystoupení bylo protkané motivy evokující destinaci venkovské vísky, kde křečovitě hopsá, hází vlasy a točí rukama zpěvačka v šatečkách (zdrobnělinami se v celém představení nešetří) stylizující se střídavě do bezbranného děvčátka a femme fatale, ne nepodobné typu Čelakovského lesní panny. 

„Už jste byli někdy na zabijačce?“ Kavková ano a věřme jí to. Však otevřenost a upřímnost jsou hlavní zdroje kvality prezentovaného alba. Pokud by byl divák snad na pochybách, nechť zůstane klidný. Přemýšlení netřeba. Většina textů je podaná vstřícnou, nerušivou, pravidelnou a povšechně aa-bb formou. Zmíněnou zabijačku si tak snadno představíme pod verši: „Zabili jsme prase / všude krve zase.“ Však do vlaku si taky vezmete spíš poslední Pawlovskou než existenciální román. Jednoduché klišovité texty ale na rozdíl od Banánových rybiček postrádají jakoukoli sebeironii – případně ji inscenace nebyla s to zprostředkovat.

One wo/men poetry show

Další paralelou k našemu železničnímu výletu může být, i vzhledem k aktuální situaci na českých kolejištích, pocit možné obavy, že do cíle nemusíte dorazit celí. Že se něco semele. Strojvedoucí vlaku jedoucího po trase Kavková – Stanice Touha nebýt jako ty „ostatní holky“ byl řečený Honzík, který byl pověřen technickým zázemím, tedy přepínal jednotlivé písničky. Lehce „vykolejil“, když se mu nepovedlo přehrát správnou skladbu, což by se dalo přejít chvilkovou pauzou, místo toho se prořídlému publiku dostalo nadstavby „manželské korespondence“ (recitovaná intermezza mezi jednotlivými částmi Vývaru). Parafrázuji mírumilovné: „To víte, chudák Honzík to dělá poprvé.“ Těžko říct, jak se Honzík cítil u skladby Nedělní chvilka, která poskytuje „na kost ohryzaný poetický vhled“, jak láká anotace, do mezilidských vztahů. „Naleju si vaječný koňak / jsi někdy neskutečný čurák.“ Údajně píseň s nejlepším ohlasem. Nechme tedy stranou, jestli rozpačitá uchechtnutí z publika souzněla s hudbou protkanou zažitými stereotypy – žena křehká, přesto houževnatá, která něhu potřebuje rozdávat a hlavně přijímat, žena žárlivá, mstivá, ale zároveň dobrá hospodyňka vs. muž spasitel i kořist, případně ignorantský… viz výše citované. Na rozdíl od jiných písničkářek, jež se to taky nebojí zazpívat „na plnou hubu“ (např. Mucha), zde chybí pocit odlehčení. Ironická poznámka ve stylu „tak konečně jste zatleskali“ kdesi uprostřed představení budiž dostatečným důkazem neschopnosti přiznat dílu jeho autonomnost.

Čtěte také: Furanti přišli číst

Problém textů tak neplyne z nějaké kontroverzní otevřenosti – každému, co jeho jest – jako spíše z jejich jednoduchosti a uzavřenosti. Neposkytují prostor pro jakýkoli jiný význam než ten, který bezprecedentně sdělují. Celý Vývar je ke stažení na Spotify, je tedy možnost si udělat soud vlastní, bez autorského dohledu. Album má v sobě nepopiratelnou osobitost, drží pohromadě, jednotlivé motivy na sebe navazují a jako sonda do jedné „útlocitné ženské duše“ jistě nějakým způsobem funguje. Je také doprovázeno nápaditým instrumentálním podkresem, spolupráce s hudebním producentem Tomášem Vtípilem se pozitivně podepsala a celému přednesu pomáhá v nastolení atmosféry, přičemž svou pestrostí vytváří zvláštní kontrast k říkankovému charakteru textu. Část vystoupení doprovázel na kytaru Ivan Manolov (známý např. z DG 307). Hudební projev Kavkové je, v případě, že nepřeskakuje do okatého diblíkovství, v zásadě příjemný a přijmeme-li, že jde o herecký výkon, působí velmi věrohodně. Pokud hledáte nenáročnou poezii a spíš než příjemným posezením u vína chcete trávit zbytek večera poplakáváním nad rozchodem a těžkým údělem životem zkoušených paní, funguje představení jako ideální předehra. A ušetříte 118 korun za vlak do Hranic, za které si v nejbližší polívkárně můžete koupit poctivou kulajdu, třeba i v chlebu a s malou plzní, když to vychytáte.

Vývar. Texty: Vanda Kavková, hudba: Tomáš Vtípil. Premiéra: 22. 9. 2020.

Autorka fotografie: Anna Černá