Podstatu živočišného dancehallu Češky stále nechápou

17. prosinec 2020

K popularizaci jamajského tanečního stylu dancehall přispěla především mainstreamová hudební scéna, například videoklipy Seana Paula, Beyoncé nebo Justina Biebera. Nejvýraznějším ukazatelem se stalo twerkování, které vzniklo vytržením z původního dancehallového kontextu a utvořilo samostatný styl. Tanečnice a trenérka Klára Marinovová se jamajské kultuře intenzivně věnuje již sedm let. Na základě svých zkušeností z Jamajky v rozhovoru vysvětluje, že je dancehall víc než jen twerkování polonahých žen, že má pozitivní účinky na ženskou psychiku a proč by se kluci na Jamajce měli raději vrtění zadkem vyhnout.

Tanečník street dance obvykle bojuje s rozhodnutím, kterému stylu se bude věnovat primárně. Kdy jsi přišla na to, že ti nejvíc sedí dancehall?
Dancehall jsem poznala díky české tanečnici Svátě Kobzové, ale stěžejní vliv na mě měla Francouzka Laure Courtellemont, která přijela do Česka na Street Dance Kemp v roce 2013. Podle mě to byla zejména ona, kdo rozšířil dancehall mezi evropskými streetovými tanečníky. Když jsem ale během svého pobytu ve Spojených státech navštívila dancehallovou lekci Blacka di Danca v Brooklynu, došlo mi, že dancehall není videoklipový tanec, ve kterém se smyslně vlní sexy ženy.

Jak bys ho tedy popsala?
Dá se přirovnat k africkým tancům. Je uzemněný, dynamický, tanečníci pracují s velkými pohyby. Při základním postoji mají ženy ramena vzadu, vystrčený hrudník, důležitá je práce beder a všechny pohyby vycházejí z pánve. Muži mají naopak ramena vpředu, hrudník uvnitř a pánev podsazenou. Dancehall je výsledkem dlouhodobého hudebního a kulturního vývoje. Jedním z původních vlivů byla africkými otroky dovezená Kumina (afro-jamajské náboženství přivezené otroky z Konga v první polovině 19. století, dnes se jím označuje i hudba, která doprovázela kuminské spirituální obřady, pozn. aut.), která se na Jamajce celistvě udržela až dodnes. V kombinaci s R&B ve čtyřicátých letech vzniklo mento (jamajský lidový tanec, populární zejména ve 40. a 50. letech, pozn. aut.), jež ovlivnilo vznik ska v padesátých a rocksteady a reggae v šedesátých letech. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už pak můžeme mluvit o dancehallu.

Jaká je dancehallová hudba?
Dancehall je živočišný a dynamický. Už od počátku odráží společenské dění ve svém tempu, náladě i textech. Například když měla Jamajka získat nezávislost na Velké Británii v roce 1962, vzniklo radostné ska, kvůli deziluzi v sedmdesátých letech vznikly zase pochmurnější a agresivnější melodie s texty o gangsterech s bouchačkama. Slova v písních jsou často dost explicitně hrubá a z našeho pohledu vulgární.

Říkáš, že dancehall reagoval na společenskou situaci. Je tedy něčím víc než jen hudbou a tancem?
Přestože se u nás skrze hudbu a tanec vnímá především, je to celá subkultura nejnižší společenské vrstvy. Jamajka na tom nikdy nebyla ekonomicky dobře, všichni ale doufali, že se situace zlepší po vyhlášení nezávislosti. Poměry se však ještě zhoršily, lidi zůstali bez práce a hodně se kradlo. Dancehall začal produkovat pracovní místa. Nabízel možnosti realizace těm, kteří by jen těžko hledali práci v rámci oficiální ekonomiky státu. Pořádali se party, takže přibývali organizátoři, promoteři, barmani, selectoři (jamajské označení pro DJ’s, pozn. aut.) i majitelé soundsystémů. Celá soundsystémová kultura, z níž se v osmdesátých letech v Severní Americe vyvinul hip hop, pochází z Jamajky. Postupně se profesionalizovali i tanečníci, kteří byli placeni, aby na akcích vystoupili. Doslovně se dá dancehall přeložit jako „taneční hala“, ale to je spíš symbolické ohraničení prostoru, kde se lidé mohli svobodně vyjádřit.

Uptown Mondays je jednou z nejznámějších party, na kterou taneční skupiny chodí předvádět nové taneční kroky.

Party se pořádaly především v těchto tanečních halách?
To by bylo zavádějící říct. Neměli žádné haly, tančili v otevřených prostorách. Buď přímo na ulici, ve vnitroblocích, nebo u malých obchodních center. Případně tančili v klubech. Hudba na Jamajce hraje všude nonstop. My jsme zvyklí poslouchat hudbu hlavně ze sluchátek, tam ale hraje z každého podniku, u stánků s ovocem a zeleninou stojí velké reproduktory, v autobuse hraje tak nahlas, že není slyšet vlastního slova. Ani v noci není ticho. Party trvají až do rána. Obyčejně na nich hudbu obstarávají selectoři. Živě interpreti na party nevystupují, sami se na ně spíš chodí bavit. V létě se ale na Jamajce každoročně pořádá Reggae Sumfest, kde vystupují všechny hvězdy dancehallu.

Jsou takové akce i v Evropě?
Kontakt s dancehallem má člověk především prostřednictvím tanečních lekcí. Největší taneční událostí je Big Up Camp, který se v současnosti pořádá ve Španělsku, ale také mimo Evropu, a to v Rusku a Latinské Americe. Další jsou například Wicked Camp nebo Mad Vibe Camp v Polsku. V Česku jsme s Kamilou Dadokovou na podzim pořádaly dancehallový festival Skillz Dem Up, kde kromě workshopů a battlů byly součástí programu i party. Jakub Fubatan Reindl zase pořádal Dancehall Queen Contest, ale s tím kvůli malé účasti předloni přestal. Poslední dva roky pořádají kluci z JAH Atom Sound pravidelně dancehallové akce v Klubu Famu.

Čtěte také: Vogue for Rights

Popularita dancehallu v posledních letech roste. Čím si to vysvětluješ?
Zájem o něj ovlivňuje především mainstreamová hudba. Čím dál víc interpretů spolupracuje s Jamajčany, třeba v hitu Push Back od Ne-Ya tancují i dancehalloví tanečníci a tanečnice, stejně jako v Sorry od Justina Biebera. Sean Paul je taky Jamajčan, ale ten už je z té „vyšší“ vrstvy. Ne všichni Jamajčané ho uznávají, protože nereprezentuje vrstvu, ze které dancehall vzešel. Ariana Grande s Nicki Minaj v Side to Side mají reggae podkres, Beyoncé zase vzala původní beat ze songu Majora Lazera Pon De Floor a udělala z něj svůj hit Run the World. Rihanny Man Down je snad i natočený na Jamajce. Je toho spousta.

Jaké jamajské interprety bys vyzdvihla?
Vybz Kartel je nesmrtelná legenda. Za zmínku stojí ale i Alkaline, Popcaan, Masicka, Mavado. Celkově jich je ale hodně. Konshens, Kranium, Busy Signal, v poslední době jsou aktivní i I Waata nebo Intence. Jahmiel má jako jeden z mála uvědomělé texty a z žen připomenu třeba Spice a Shenseeu.

PROVLNIT SE K SEBEÚCTĚ

Každý taneční styl vizuálně formuje tanečníkovo tělo různým způsobem. Jak vypadá to dancehallové?
Kvůli postavení těla v mírném záklonu a pokrčeným kolenům mají tanečnice silná stehna a velké boky. Jamajčanky považují svá těla za rekvizity, které podporují sdělení hudby. Využívají vše, co mají k dispozici. Záměrně zvýrazňují své vnady. Věří si, jsou samy se sebou spokojené, vnímají svá těla jako jedinečná, přijímají je. Uvědomují si, že když své tělo nebudou milovat ony, nebude ani nikdo jiný. I přes své kypré tvary se oblékají odvážně. V Evropě je to úplně naopak. Ženy se tu obvykle stydí projevit a ukázat se, soustředí se na vlastní ošklivosti jako třeba celulitidu, kterou se snaží maskovat. Obecně máme málo rády samy sebe. Myslím, že se od Jamajčanek máme hodně co učit.

Dancehall tedy pomáhá ženám získat sebejistotu?
Cítí se díky němu lépe, jsou se sebou spokojenější. Když se přestanou stydět a začnou tančit jako ženy, promění se jejich postoj k sobě samým. Jejich tělo na to reaguje a mění se. Objeví svou ženskost a cítí se atraktivnější. Nezáleží na tom, že mají velká stehna nebo povislé břicho, to mají i Jamajčanky, a přitom jsou sexy. Dancehall je určený normálním lidem i s jejich nedostatky a chybami, není to elitní styl pro dokonalé tanečnice.

Je tomu tak i s relativně novým fenoménem twerkingu, který u nás zpopularizovala hlavně Aneta Antošová?
To je něco jiného. Twerk vznikl vyčleněním jednoho z dancehallových prvků, na němž se pak postavil nový styl. Neříkám, že je to nutně špatně. Sama mám ráda booty a whine techniky, protože je pěkný, když žena umí hýbat pánví. Problém ale je, že je to vytržené z kontextu a většina holek, které twerk dělají, o dancehallu nemá ponětí. Je ale fakt, že twerk vznikl jako mainstreamový styl v Americe, a nemůžu každému vyčítat, že nestopuje jeho původ. Jen to často vede k samoúčelné exhibici.

Twerk, whine, booty shake a obecně dancehall mají z evropského pohledu silný erotický náboj. Vymezují Jamajčané jasnou hranici mezi tím, kdy je to ještě tanec a kdy už to hraničí se sexuální imitací?
Sexuální náboj ale mají přece i jiné tance – španělské tango nebo flamenco, latinskoamerická salsa… Je nutné si uvědomit, že to vychází z jiné mentality. Jamajčané nejsou tak upjatí jako my. Mají ale naprosto jasno v tom, že je to stále tanec. Nejvíce rozpaků budí velmi kontaktní a partnerská specifická součást dancehallu, které se říká daggaring. Nám může připadat jako imitace sexu, ale pro ně je to show. Neznamená to, že by se dva tanečníci daggaringu sešli později na rande. Je to jen výrazná taneční exprese. Baví se tím. Dalo by se říct, že je to jejich specifický humor.

Z videí mi připadá, že je daggaring dost invazivní, až násilný. Mají tanečníci i z tohoto hlediska stanovené jasné hranice?
Tanečníci jsou ohleduplní. Navíc Jamajčanky intuitivně vědí, jak se pohnout, aby se vyhnuly případnému střetu. Jsou ve střehu. Problém je, když pak přijde holka z Evropy, která neví, kam má kdy dát nohu. To pak může snadno dojít i k úrazu.

Daggaring může vypadat jako imitace sexu, ale pro Jamajčany je to především show.

Je součástí dress codu tanečnice dancehallu nahota a obnažené tělo?
Jednak mluvíme o Karibiku, kde je běžně čtyřicet stupňů, takže se to tam obvykle s oblékáním nepřehání, a jednak tamní ženy usilují o proboření diktátu mužů. Jde jim o svobodu, byť je to jen svoboda v oblékání. Proč by se nemohly oblékat tak, jak jim to vyhovuje, nebo se projevovat skrze provokativní pohyby, když se jejich prostřednictvím chtějí vyjádřit? Aby předešly vulgárním poznámkám a hrubému zacházení mužů? To přece víc vypovídá o mužích než o ženách. V Česku je to podobné. Souvisí to se stereotypním nahlížením na to, jak by se žena měla oblékat. Přílišné obnažování vnímáme jako sprosté a vulgární, spojujeme si to s tím, že ženy nemají hrdost. Já jsem také spíš konzervativní typ a nikdy mi nedělalo dobře se obnažovat na veřejnosti. Věřím, že žena může být krásná a sexy, i když je oblečená, nicméně záleží na tom, co je jednotlivým ženám příjemné. Jamajský kontext je úplně odlišný. Je to otevřenější kultura a na sexualitu se tam nahlíží jinak.

JAMAJSKO-ČESKÝ HYBRID

Setkala ses během své kariéry trenérky s nějakým kulturním rozdílem, který zapříčinil problematickou situaci během tvých lekcí?
Na jedné online lekci chtěl například tančit ženské pohyby chlapec. Řekla jsem mu, že to není pro kluky. Je to naprosto proti jamajské kultuře a já se snažím klást důraz na to, co dancehallová kultura respektuje. Kdyby přijel na Jamajku, dostal by zabrat. Nemám prostě ráda, když někdo nechává kluky twerkovat na lekcích jen proto, aby naplnil kapacitu sálu.

Proč by dostal zabrat?
Muži nesmí tančit ženské pohyby. Pro Jamajčany musí být muž mužem se vším všudy, a ne někde vrtět zadkem. Ukázat ženskou stránku je pro něj konečná. Dancehallová kultura je homofobní. Homosexuálové nesmí dát svou orientaci najevo. Mluvíme ale o nejspodnější společenské vrstvě. „Vyšší“ jamajská kultura už je na tom s homofobií o něco lépe, od dancehallové kultury se distancuje. Navíc na rozdíl od Evropy, kde je dancehall vnímaný jako ženský tanec, je to na Jamajce především mužská záležitost. Neexistuje moc ženských skupin a kroků mají také daleko méně.

A je to tím, že ženy nemají o dancehall takový zájem, nebo je to odraz postavení žen ve společnosti?
Zájem mají, ale prostor ne. Myslím si, že na Jamajce panuje patriarchát. Muži si můžou dovolit k ženám víc než ony k nim. Dlouhou dobu to třeba i na party fungovalo tak, že když se začaly hrát ženské písně, vědělo se, že je konec zábavy, a všichni se začali přesouvat na jinou. Když ženám selector vyhradil jen patnáct minut na konci, snažily se na sebe co nejvíc upozornit. Z toho důvodu vznikly všechny ty skoky do provazů, rozštěpů, stojky na hlavách a další akrobatické prvky. U nás se s tímhle typem show člověk mohl v posledních letech setkat na soutěži Dancehall Queen Contest, což je samostatná disciplína, která je na těchto akrobatických prvcích a pohybech založená. Účastnice obvykle pracují i s tématem, zkratkovitým příběhem nebo rekvizitami. Jedna holka třeba tančila s kýblem na hlavě a v ruce měla banány. V Polsku nebo v Rusku je to ještě drsnější – Ruska tančila i s živým hadem, Polka si zase přitáhla na show ledničku.

Obecně je vytržení tanečního stylu z jeho původního kontextu, který je navíc naprosto odlišný od našeho, problematické, někdy až bizarní. Vzniká tím takový interkulturní hybrid à la „Češi si hrají na dancehall“. Myslíš si, že člověk, kterému chybí kontext, může dancehallu porozumět?
Málokdy. Sama jsem spoustu věcí pochopila až časem hlavně díky tomu, že jsem strávila čas na Jamajce, mluvila s místními ženami a muži, a získala tak představu o tom, jak to tam funguje. Lektoři jsou zodpovědní za to, co šíří, proto by se měli zajímat o kulturu spojenou s tancem. U dancehallu to platí obzvlášť, protože je spjatý s kulturou těsněji než jiné tance. Když ho ale učím, snažím se brát ohled i na kulturu, které ho předávám. Musím na to jít skrze její hodnoty, odhadnout únosnou míru a najít kompromis. Postupně nabourávat.

Jak to vypadá v současnosti s probouráváním v Česku?
Po pravdě si nejsem jistá, jestli to Češky opravdu pochopily. Stále se najdou tanečnice, které se především svlékají, roztahují nohy, stavějí se na hlavu a flákají sebou o zem, protože viděly, jak to Jamajčanky dělají na videu. Je to spíš přehnaný exhibicionismus než sdílení kultury. Není to autentické. U Jamajčanek vycházejí pohyby z toho, v čem vyrůstaly a co viděly celý život okolo sebe. V Česku je to bohužel většinou jen trendy póza. Plánuju ale v trénování i studiu pokračovat, protože bych na tom ráda zapracovala.

Autor fotografií: Raven Cave