Apatické čekání na katastrofu v próze Elsy Aids

29. března 2021

Přiznávám, že do knihy Elsy Aids jsem se pouštěl s mírnou nedůvěrou. Jak známo, i texty na obálce jsou součástí uměleckého díla, a pseudonym zvolený podle zhoubné choroby tak snadno vyvolá emoce (už nazvat nemoc jménem člověka zavání cynismem, ale naopak?). Kniha svou vnějškovou stylizací k předpojatostem vybízí, stačí se podívat na seznam klíčových slov ze zadní strany obálky (mimochodem abecedně seřazený): „bulvár, děti, kolaps, láska, nuda, porno, samota, slevy, vzpomínky, zbytky“. Z nich je jasné, že Přípravy na všechno budou plné společenského marasmu. Avšak chtějí být jeho oslavou, nebo mu naopak vzdorují?

Na začátek pár fakt: kniha vyšla loni na podzim v nakladatelství Fra a jde o autorův prozaický debut, následující po třech knihách veršů. Označení próza však není přesné: text o necelých devadesáti stranách sestává přibližně ze tří desítek prozaických kapitol prokládaných obdobným počtem vesměs krátkých básní. Je to ich-formové vyprávění, které se tváří jako deník. Časoprostor lze ztotožnit s naším hlavním městem a s dobou současnou, respektive těsně minulou (ještě před-covidovou).

Už text na obálce předesílá, že zápletka není komplikovaná. Vypravěčova situace je nastíněna hned na prvních stranách: opouští ženu a dvě děti, aby zahájil nový vztah. Se svou partnerkou si pronajímá byt, kde pak tráví osamocená dopoledne sledováním pornografických videí nebo četbou rubrik celebrity a krimi. Kromě toho nakupuje potraviny ve slevě, vyzvedává děti ze školy a příležitostně si přivydělává korekturami nebo hlídáním výstav angažovaného umění. Občas také ze zvědavosti nakoukne na diskusní fórum šíblých nadšenců, kteří se připravují na civilizační kolaps. Spíš než o dějové zvraty běží v knize o vypravěčovu každodennost, o jeho životní postoj nebo, chcete-li, o život jako takový.

Pohled zespodu

Text může hned na začátku vzbudit pohoršení. Vypravěč líčí svůj odchod od rodiny s touž nevzrušeností, jako popisuje soulož pornoherců nebo péči o metalízu svého vozu. Co působí pohoršlivě, není téma – rozpad rodiny i sledování porna v naší společenské realitě zevšedněly, takže ani čtenář-mravokárce už jimi nebude šokován –, nýbrž ona nevzrušenost, nerozlišování. Jako by sebeukájení, partnerská láska, obstarávání stravy, starost o děti i veškeré okolní dění ležely v jedné rovině a nebyla mezi nimi žádná hierarchie.

Hlavní hrdina působí dojmem, jako by pouze registroval své tělesné a duševní stavy. Gros jeho reflexí vyvěrá z pudovosti: vnímá svůj hlad, sexuální potřebu, svoje nálady – pohodu nebo podrážděnost –, ale také drobné tlaky v mezilidské interakci a puzení utíkat z nepříjemných situací. To může znít jako čistý biologický determinismus, kauzalita; nabízí se nálepka naturalismu. Avšak kdyby už na škatulkování mělo dojít, sáhl bych raději po realismu.

U každého realismu je třeba klást si otázku, co je jeho reálem, skutečností. Pro Aidsova vypravěče „skutečnost prochází našimi těly jako každodenní strava“. Realita je tedy v první řadě tím fyzickým, bezprostředním: tělesnými počitky, psychickými tlaky, všudypřítomným estetickým balastem. Kniha se však nevyžívá v naturalistickém líčení. Nesnaží se vyrazit dech pikantností nebo perverzí; jde vposledku hlavně o realitu společenskou.

Hlavní hrdina o sobě prohlašuje, že se dívá na věci zespodu. Přízemnost jeho perspektivy s sebou zároveň nese upřímnost – zdá se, že sám před sebou si na nic nehraje, nic si nenalhává, je si vědom svých potřeb a slabostí. Má sám sebe zkrátka prokouknutého. Jeho postoj – jakkoli v celku zdravě nepůsobí – obsahuje i kus ozdravné věcnosti.

Apatie v odstavcích i strofách

Na slohu poutá pozornost jeho úsečnost a – lze-li to tak nazvat – vypravěčská málomluvnost. Je tvořen krátkými jednoduchými větami, které navozují dojem monotónního plynutí. Na první pohled mohou působit až primitivně: jako věcný popis, řetězec banálních, nevyumělkovaných konstatování. Teprve při bližším ohledání se ukážou být precizní a důmyslné.

Domnělá popisnost slohu v sobě totiž skrývá významové napětí a nedořečenost. Popis je zkratkovitý, děravý – vyprávění zachycuje jen výrazné body, vystupující z pomyslné mlhy na pozadí. Dojem mlhavosti je dán i tím, že pokud jde o životopisná data, o postavách ani jejich prostředí se toho v textu moc neříká. Je to patrné u pojmenování: většina osob zůstává anonymních, čtenář nezná jménem hlavního hrdinu, jeho děti, bývalou ani současnou ženu. Pouze u dvou vedlejších postav jsou užity přezdívky: Květák a Pinďa. 

Vypravěč se nepouští do dlouhých úvah, ale strohost jeho formulací otevírá prostor pro víceznačnost. U některých vyjádření tak nemusí být jasné, zda se týkají pouze dané situace, zda zachycují cyklický jev, nebo vyjadřují něco nadosobního, obecného. Z toho plyne síla i zvláštní nálada textu: banální rovina se nenápadně překlápí v metaforu pro životní situaci. Tyto vlastnosti Aidsovy prózy mají blízko k poezii. Jazyk přitom není poetický ve smyslu vzletnosti, barvitosti, křiklavé metaforičnosti (neřkuli poetických klišé). Poetická funkce zde spočívá právě v oné zkratkovitosti a nedořečenosti. Metaforický princip je v textu nevtíravý, zato se uplatňuje často.

Próza a poezie tvoří v Aidsově knize kompaktní celek. Dva způsoby promluvy nepředstavují výrazně protilehlé polohy. Jejich střídání má spíše funkci rytmickou. Básně tvoří střihy mezi prozaickými scénami, což funguje překvapivě dobře, nenásilně, a jsou s příběhem vždy více či méně tematicky spjaty, byť nejsou pevně vázány k času vyprávění. Šlo by je pracovně rozčlenit do dvou okruhů podle vztahu k hlavnímu protagonistovi. První část ztvárňuje každodenní, většinou banální situace z jeho života. Druhá je zaměřena k okolnímu dění; některé texty jsou na motivy kriminálních zpráv nebo diskusí z internetových poraden, někdy jde o krátké samostatné narativy.

Próza i verše jsou psány v podstatě týmž jazykem – způsob pojmenování a struktura výpovědi se nijak nápadně neliší, stejně tak témata. Vzdor tomu oba způsoby promluv vyznívají odlišně. Veršové členění jako by umocňovalo banalitu témat a zdánlivou jazykovou neumělost, takže básně působí drsněji, ba přímo antipoeticky, na čemž je jejich efekt z velké části založen. Tento antipoetismus se někdy blíží až k těsnohlídkovské primitivnosti, které – přiznám se – zrovna nefandím. Děje se to zejména u er-formových básní bez reflektujícího subjektu, které působí odosobněně, a navíc v některých případech až toporně (namátkou Osvobození, Satelitní stanice, Požár v obci Novinka). Vyprázdněnost u nich není tématem, ale spíše vlastností.

Kdybych měl hodnotit poezii jako takovou, byl bych k ní kritický; zdá se mi málo exhibovat vyprázdněnost každodennosti tímto způsobem. Avšak v kombinaci s prózou funguje dobře: oba způsoby promluv se vzájemně nasvětlují, doplňují. Jejich střídání napomáhá rytmu i rozvíjení témat. Poněkud paradoxně lze shrnout, že Aidsova poezie je prozaičtější než jeho próza a jeho próza je poetičtější než jeho poezie.

Hlídání prázdného prostoru

O postavě vypravěče bylo řečeno, že věnuje pozornost hlavně každodennímu obstarávání, uspokojování potřeb. Po čem ale opravdu touží? Vypadá to, že prahne především po samotě. Samota, prázdnota, nuda – v jeho řeči jsou tato slova zaměnitelná a váže se k nim ještě čtvrté: pohoda. To je vytoužený stav, kdy hrdinu nic neruší – stav neustále ohrožovaný zásahem zvenčí, který proto musí být střežen („i samota je práce – hlídání prázdného prostoru“). Touha po samotě je opětovně tematizována v próze i verších. Projevuje se nutkáním utíkat: ven z bytu, od rodiny, od ženy, ze společnosti, pryč z jakékoliv mezilidské interakce. Vydobytá pohoda může však snadno zmizet – stačí například, aby vypravěč při vyzvedávání synů ze školy zazvonil na špatný zvonek a byl za to pokárán hlasem z mluvítka („Mám pocit selhání. Pohoda v mé hlavě se rychle rozplývá.“). 

Když se mu na chvíli podaří kýžené samoty dosáhnout, shledává, že „sám sobě [nemá] co nabídnout“ – takže končí opět u porna, bulváru nebo sestřihů zábavných videí. Neodbytně se vnucuje otázka, zda jeho útěky nejsou v konečném důsledku útěkem před sebou samým. Vypravěč přirovnává nudu ke smrti; jde o stav bez jakýchkoli vzruchů, bez kontaktu s druhými, prostě bez života.

Touha po samotě paradoxně odhaluje, že hrdina osamělý již je, že žije mimo společenství. Druzí pro něj představují hrozbu: občas mu sice mohou něco poskytnout, ale častěji jej o něco připravují. Není ale outsiderem, stepním vlkem, výstředníkem stojícím mimo struktury. Jeho zjev je spíše vylíčen jako typický. V tom smyslu kniha nabízí obraz společnosti – jejím emblémem je vypravěč sám.

V malé zemi spolu všechno souvisí

Knihu je zajisté možno číst jako společenskou kritiku. Nemusí být ale tak jasné, co (popřípadě koho) přesně kritizuje. Obraz společnosti zde sestává z více útržkovitých informací a situací. Čtenář je může chápat jako projev typizace – avšak v knize není jasně vyřknut celkový soud nebo hodnocení. Je tedy třeba všímat si různých témat a akcentů a dávat je do souvislostí.

Určitě by mohla být řeč o konzumu; to je nejvíce patrné na hlavním hrdinovi, na jeho posedlosti obstaráváním jídla a primitivním rozptylováním. Ale i zmínky o okolním dění jsou konzumním myšlením prosyceny. Platí to i o intimním (partnerském nebo spíš nepartnerském) životě postav, jejž ve zkratce vystihují verše básně nazvané Žánrový obrázek: „Ženská je spotřební zboží, říká mně soused / tak to beru já. […] Když sklízíme nářadí, ještě mi sděluje, / že dokud žije, chce toho využít.“

A řeč by určitě mohla být také o sociální nespravedlnosti. Palčivě působí obraz lidí bez domova, které policisté vytahují z vozů hromadné dopravy a vozí je za město, aby tam zmrzli. Ve společnosti Aidsovy prózy je zjevně cosi prohnilého.

Na knize je však sympatické, že neukazuje na viníka. Marasmus zde vyznívá spíše jako kolektivní dílo, na němž participují tak trochu všechny strany. Sám vypravěč se nestylizuje do role vykořisťovaného chudáka, natožpak vzorného občana (stačí poukázat na jeho drobné krádeže v obchodních řetězcích; ostatně ani jeho snahy o pracovní výkon nejsou přehnaně horlivé). Na druhou stranu se netváří ani jako rebel a revolucionář, nehledá alternativní životní hodnoty a cesty. Je zřejmé, že je konzumního způsobu života plně účasten, ba je ze systému živ. Zjevně mu nejde o to odhalovat nespravedlivé rozdělení výrobních prostředků, usvědčovat konzumní kulturu ze šíření zla ani upozorňovat na specifické problémy regionů. Důležitější je pro něj poukázat na to, že „v malé zemi spolu všechno souvisí“. 

Kolaps přijde

Zatímco se Aidsův hrdina věnuje zajišťování denních potřeb a střežení své samoty, doléhají k němu střípky událostí jako rušivé šumy na pozadí: vojenská cvičení, vládní krize, kriminální kauzy předsedy vlády… Některé zmínky si čtenář snadno spojí s konkrétními událostmi a osobami z naší současné reality, jiné zřejmě patří pouze do fikčního světa. I zde je dosaženo ambivalentní atmosféry (napůl tísnivé, napůl apatické) faktografickou mlhavostí: osoby nejsou jmenovány, bývají sice zmíněny konkrétní (někdy drastické) detaily, ale místo, čas i přesné důvody zůstávají čtenáři skryty.

V každém případě se zdá, že na pozadí panujícího marasmu se k čemusi schyluje, snad přímo ke společenskému kolapsu. Společnost v Aidsově próze je rozdělena: jedna skupina staví podzemní kryty a s nadšením očekává pohromu, druhá se uzavírá do zdánlivě bezpečné samoty a přitom se chlácholí, že se přece nemůže nic stát. Vypravěč patří k těm druhým. Jestli je někdo připraven na všechno, on to rozhodně není. Instinktivní bažení po krvi, podvědomá touha po násilí a katastrofě je však společná všem.

Čtěte také: Kroužení okolo Černého moře

Vraťme se k otázce naznačené na počátku: je kniha estetizací marasmu, apatie? Neboli: vyžívá se v neutěšeném stavu, aniž by z něj chtěla vyváznout? Vypravěč říká, že od nadcházejícího životního období, započatého novým partnerským vztahem, očekává „vyrovnanou stagnaci“. Ambice to není velká. Vzbuzuje tak podezření, že je se svým apatickým stavem a hodnotovou vyprázdněností vlastně spokojen – že mu jde jenom o klid, sex, plechovkové pivo a permanentní rozptýlení. Jinými slovy: chce se vyhnout problémům, a hlavně sám sobě: nic víc než ztrátu sebe nežádá. Kdyby toto mělo být poselství Aidsovy knihy, nestála by za moc.

Ale co když to důležité zůstává nevyřčeno? Styl knihy je přece na mezerovitosti založen. Vypravěč neklade otázky, musí si je tedy položit čtenář sám. Životní vyprázdněnost, absence vyšších cílů, nepřítomnost touhy je v Aidsově knize natolik markantní, že po otázkách, po hledání východiska přímo volá. Ústřední problém knihy je tak vytčen negativně. Navíc i u hlavního hrdiny najdeme náznaky toho, že se svou přízemní perspektivou a ambicemi tak docela spokojen není. „Rozhlížím se kolem sebe, jenže vidím věci zespoda, z té horší strany,“ říká, čímž však implicitně připouští možnost něčeho lepšího. Neví sice, jak se ze srabu dostat, ale je tu alespoň náznak touhy – a to už se počítá.

Přípravy na všechno jsou silně znepokojující výpověď o apatii, vyprázdněnosti; výpověď působivá, tísnivá a zároveň umně poskládaná, jazykově precizní a minimalistická. Je to text jednoznačně společensky kritický; katastrofa se jeví nevyhnutelná ve světě, kde po ní většina lidí vlastně touží. Ale kritiku je nutno vztáhnout především k jednotlivci. Text nastavuje zrcadlo, které je tím krutější, čím přesněji se v něm čtenář sám zahlédne.

AIDS, Elsa: Přípravy na všechno. Praha: Fra, 2020, 96 s.