Smrt divadla: Spielraum Kollektiv pohřbil PET lahev a pobavil pozůstalé

Před vstupem do pražské X10 se kumulují lidé – dobíhám začínající procesí, jež městu hlásí Pohřeb plastové lahve. Za úvodním triem přerušovaně hrajícím na tubu, pozoun a trubku kráčí průvod s rakví, kterou nesou čtyři vybraní diváci, a v závěsu pokračují ostatní, někteří obtěžkáni saténovými prapory.

Průvod vedoucí Národní třídou směřuje na dolní část Václavského náměstí a místní i turisté si ho pobaveně prohlíží a natáčí. Když se zastaví, kněz (Phillip Schenker) začíná předzpívávat složení a chemický vzorec výroby plastové lahve. Žlutá popelnice, kterou doteď bez jakéhokoliv komentáře vezla tanečnice Andrea Miltnerová, se díky ní dává do zuřivého pohybu a umožňuje zmateným kolemjdoucím zbavit se svého plastového odpadu. Po odzpívané modlitbě se průvod opět rozejde a vrací směrem k X10 – jen žlutá popelnice po celou cestu vybočuje a zastavuje před zmatenými přihlížejícími lidmi, kteří netuší, co se tu vlastně odehrává. A jasné to není ani mně.

Po usazení v sále X10 se pokračuje běžným církevním pohřbem – střídají se proslovy kněze, vzpomínka členky „generace PET“ (Linda Straub) a nechybí ani hudební předěly tria (Šimon Janák, Jan Červenka, Matěj Vošický), mezi kterými zazní třeba motiv písně z West Side Story nebo Ach, Synku, Synku. Vystavená průhledná rakev s dvoulitrovou prázdnou lahví je umístěna doprostřed scény, po levé straně nechybí fotka s popiskem, po pravé zase pult s iPadem, u kterého se střídají pozůstalí. Celý obřad se nese v pozitivním duchu za účelem připomenout si, co dobrého nám dnes nenáviděná PETka dala, například když nás chránila před prozrazením v momentech pubertálního míchání rumu s Coca-Colou. Nechybí ani na bočních televizorech běžící prezentace s reálnými i upravenými fotkami, na nichž se PETka ocitá v lepší společnosti, která čítá například Kryštofa Hádka, Janu Plodkovou nebo Donalda Trumpa. 

Úsměv nakonec zamrzá na rtech

Působivá hudba rozeznívá šikovně zabydlený prostor X10, který připomíná chrám, a Schenkerova síla hlasu je při zpívaných modlitbách impozantní. Občasné pohybové kreace Andrey Miltnerové jsou velmi doslovné, když doplňují knězův výčet PETčina života: její radost z dob slávy je podpořena radostným tanečkem, boj o přežití zase bolestným svíjením. Celý průběh mše také není narušen ničím nečekaným, jednotlivé komentáře a hudební či obrazové vložky jen odškrtávají políčka očekávaných součástí libovolného pohřbu. Recesivní mše se snaží pobavit, což se jí i celkem daří, a přitom postrčit k zamyšlení. Lidem, kteří nad přílišným chrlením odpadu a zanášením planety přemýšlejí, inscenace ale nic nového nepřináší. Neměl by tedy celý rituál raději probíhat venku v ulicích, kde se nabízí apelovat na náhodné přihlížející, které to třeba vůbec netrápí? 

Spielraum Kollektivu se podařilo zabydlet prostor, vytvořit iluzi skutečného pohřbu a upoutat pozornost uvnitř i venku. Po konci obřadu si ale zoufám nad tím, proč při výběru takového tématu inscenátoři nedostávají diváka do nekomfortu, který téma nutně provází nebo by alespoň podle mě nutně provázet měl. Bavičská linka představení nemá šanci zanechat v publiku trvalejší vyznění – působí spíš jako příjemné uklidnění, že rizika s plastem si všichni uvědomujeme, víme „o čem je řeč“, jako by už byl problém téměř vyřešen. Jenže tak to není. Žádná radikální změna v chování k odpadu se neděje a na hodinovém Recyquiemu se loučíme s něčím, co nikam neodchází. Zhmotňujeme si vroucné přání, opíjíme se iluzí a po konci nám spíš zamrzne úsměv na rtech, protože se vůbec nic nezměnilo a PETka si všude kolem nás žije vesele dál. 

Recyquiem: Pohřeb plastové lahve. Koncept: Spielraum Kollektiv (Philipp Schenker, Linda Straub, Mathias Straub), hudebníci: Šimon Janák, Jan Červenka, Matěj Vošický, produkce: Teresa Weiser. Premiéra 25. 9. 2020. 

Autorka fotografie: Anna Černá