Marný pokus o zajímavou poezii

28. září 2020

Kristina Láníková se věnuje vizuálnímu umění a tak trochu naneštěstí také poezii. V Éditions Fra vyšla letos její v pořadí třetí sbírka Úvahy nad zájmeny, ve které obrací pozornost k otázkám identity a básnických fragmentů, ale taky třeba k bílé barvě lednice. A právě ta lednice nakonec z textů svítí daleko víc než jakýkoliv hlubší přesah veršů. 

Oproti její předchozí sbírce Pomlčka v těle (Éditions Fra, 2015) dochází v Úvahách nad zájmeny k jednomu hlavnímu posunu – k redukci, k níž se sama autorka explicitně v jedné z básní hlásí („pro mé záměry je redukce plně funkční“). Toto redukování umožňuje autorce soustředit se na vyjádření zbavené všeho nadbytečného, a zachytit tak sdělení co nejstručněji. Jednotlivé básně zabírají vždy zlomek jinak prázdných stran. Obvykle se jedná buď o jednu větu, nebo pár oddělených momentů. Prostorový minimalismus textů navíc podporuje i podobně minimalistický vizuál přebalu.

Stručné básnické texty mohou být mnohdy ideálním formátem pro širokou čtenářskou základnu – nestaví na rozvitém jazyce ani na rozsáhlých metaforách, ale vyžadují od příjemce především snahu odhalit v textu zkratku, která mu umožní dobrat se sdělení. Základem takových básní je ovšem předpoklad, že sdělení, jež po autorově redukci zůstalo, přináší něco hlubšího než pouhý estetický požitek z náhodně seskupených slov. A právě zde texty Kristiny Láníkové pokulhávají. 

Zpomalená poezie

Básnickou sbírkou prochází několik zásadních motivů – pomalost, bílá barva, ticho. Obecně tedy pocit malátné melancholie či únavy, který propojuje texty v jasný celek. Základní soubor motivů doplňuje změť náhodně působících postřehů, jež čtení právě svou nahodilostí znesnadňují. Místo poetické sbírky tak vzniká spíše zmatený shluk textů, jenž působí, jako by vůbec nepatřil do knihy, ale spíše do deníku nebo jako doplnění výtvarného projevu. Snaha motivy pevně ukotvit se odráží v jejich neustálém opakování i v příliš explicitním odkazování textů ke struktuře sbírky – v první básni se objevuje odkaz k začátku (chtěla jsem mít ticho/ ze začátku z obavy opustit vážnost), zatímco v předposlední se pak sbírka pomalu uzavírá: „dostavuji stavebnici/ schází už jen pár posledních chyb“. 

Čtěte také: Jaký je stát se rodičem na konci světa?

Přestože autorce psaní jednotlivých básní nabízí možnost externalizace vlastních pocitů, čtenáři se v nich ničeho zásadního nedostává. Hlavní poetický účinek stojí na rozčlenění textu do krátkých, mnohdy porůznu odsazených veršů, případně na občasném výstižném metaforickém pojmenování. Ve svém celku tak sbírka působí spíše jako osobní zpověď, kterou nemá nezúčastněná osoba možnost plně pochopit či si prožít.

Úvahy nad zájmeny pak otevírají ještě jednu tematickou vrstvu – jsou totiž zároveň poezií milostnou. Láníková v textech zachycuje momenty a obrazy vztahu, které jsou sice velmi konkrétní, přesto si na rozdíl od jiných témat sbírky dokážou, i díky své stručnosti a roztříštěnosti, uchovat i obecnější platnost. „Od subjektů se přitom oddělují osobní zájmena. Za takové situace se milovaná těla podobají slovům v básni. I proto, že se nakonec dají nahradit jinými těly a jinými slovy,“ píše básník Elsa Aids v anotaci. Právě v tomto ohledu se autorce opravdu daří překročit záznam osobního, nepřenosného zážitku. I zde ale vyvstává podobný problém jako u zbytku sbírky – místy dobře zachycené momenty ruší opakované používání stále stejných slov, které nepřináší jejich opětovným zapojením do textů žádné nové významy, ale ani se nestává dostatečně systematickým či výrazným, aby mohlo být považováno za konstitutivní rys sbírky.

Pokusy začínající autorky

Velmi explicitně zdůrazňované motivy v kombinaci s úseky, jež evokují náhodné zápisky do deníku, jsou hlavním úskalím sbírky. Ta tak přes zjevnou snahu o konceptualizaci obsahu, formy i pořadí textů vnucuje spíše dojem, že text neprošel žádnou zásadní editací ani zpětnou sebereflexí autorky. Koneckonců ani samotná zájmena z titulu sbírky nejsou nijak systematicky zjevná v samotném textu – objevují se jako explicitní zmínka v jedné z básní, ale jako klíč ke čtení celku čtenáři nápomocná nejsou (a to i přesto, že anotace se je jako klíč snaží používat). Ve výsledku tak čtenář do ruky dostává finální knihu, která daleko víc připomíná první črty a návrhy na sestavení víceméně koherentního souboru básní. 

Sbírka Úvahy nad zájmeny tak ze všeho nejvíc působí jako první pokus začínající autorky o hlubší přesah. Roztříštěností a stručností jednotlivých textů i náznakem hloubky, která se ovšem samotným textům nedostává, by mohla sbírka Kristiny Láníkové evokovat na Instagramu oblíbenou Rupi Kaur. Stejně jako u indické autorky se na první pohled lákavá sbírka velmi redukovaných textů ukazuje být právě jen tím povrchním lákadlem, které čtenáři nic nového nepřináší. 

LÁNÍKOVÁ, Kristina: Úvahy nad zájmeny. Praha: Éditions Fra, 2020, 112 s.