K Borzičovým Šiškám je nutné přijít blíž

15. března 2021

V nejnovější sbírce Adama Borziče Šišky za úsvitu se lstivě smějí, kterou vydalo nakladatelství Malvern, je překvapivě málo šišek i smíchu. Zato se básník a šéfredaktor časopisu Tvar pouští do niterné přírodní poezie, do světa moře, větru a síly slova.

Sbírka bere čtenáře do mystického světa, který je básníkem objevovaný, stejně jako přijímaný, zůstává smyslově konkrétní a současně se vznáší v proudu imaginace. Ve světě Šišek není mnohdy snadné se vyznat a čtenář lehce nabyde dojmu, že je vláčen básníkovými asociacemi ze strany na stranu, z představy do reality a hned zase zpět. Stačí ale vykročit textu alespoň trochu vstříc, nespěchat, pozorně naslouchat a aktivně pozorovat.

Na prvních stránkách čtenář narazí na nejvýraznější motiv sbírky, moře, které je v Borzičově podání stejně hmotné a přítomné jako neuchopitelné. Autor s ním sice pracuje také symbolicky jako se zrcadlem či analogií vesmíru, ale především ho využívá jako manifestaci síly a klidu zároveň. Je až myticky svázané s časem a životem: „Moře zavře oči a je smrt“, a současně se stává objektem milostných tužeb: „Má nejskrytější touho, / tvé sliny chci mít všude“. Přírodní síly nestojí ve sbírce mimo básnický subjekt, člověk a příroda sice jsou ve vzájemném napětí, přesto zůstávají součástí jednoho celku. Vítr tak přichází jako vnější síla změny a zároveň může promlouvat jako vnitřní lidský princip: „jsem prodloužená ruka větru“. Právě skrze subjekt přecházejí civilizační motivy do rostlinných a kosmických, přičemž vytvářejí složité, senzuálně plné obrazy.

Při setkání se slovy jako Bůh, Buddha, dharma či modlitba lze básníka snadno podezřívat z prázdného a povrchního duchovního orientalismu. Chyba lávky. Ve svých předchozích sbírkách (Orfické linie, Dějiny nitě, Západo-východní zrcadla) smývá Borzič hranice mezi esejí a básní, východní a západní duchovní filozofií, oživuje staré křesťanské, muslimské i novověké myslitele. Mluví-li tedy v této sbírce o tom, že „Z jeho dlaní roste nová dharma“, je pro něj buddhistický koncept nejpříhodnějším vyjádřením duševního pohnutí, nikoliv ezoterickým ozvláštněním. Horizont vesmíru se mu jeví stejně okouzlujícím jako šťavnatá broskev a panteismus je přirozeně přítomný, nevyhnutelný vztah ke světu, ke kterému se básník citově vztahuje. Duchovno v Šiškách funguje jako všeobecný princip přítomný jak ve stálici oblohy, tak ve všednostech  –  budíku, hlasu, slině, tabáku  –  a je zprostředkovaný všemi částmi světa: „každý vrabec zná sútru srdce“.

V RYTMU VLN

Celková koherence sbírky je poměrně křehká. Básně působí místy rozházeně do více či méně souvislých významových celků, které spojují opakující se konkrétní slova a obrazy. Pohromadě drží jen prvních pár přírodně laděných lyrických básní a také poslední část, v níž se básník pouští do lyriky milostné. Intimita tělesného splynutí mužských těl je zde ústřední situací, ze které se Borzič znovu vrhá do asociačního a tentokrát naléhavějšího obrazového víru slov. Sexualita je věčnou otázkou narážející na duchovní systémy i vlastní niterné pocity: „a šeptali si, jak rádi spolu šukají / v hlavním katolickém městě“. Ve vztahových básních se ale bohužel občas objevuje snaha příběh příliš doříct, dovysvětlit, a načrtnuté fragmentární vyprávění tak dostává až epický charakter. Nedořečenost přitom jinde básníkovi pomáhá v zachování tajemna a chrání ho před patetickými citovými výlevy.  

Autor si velmi dobře počíná s rytmem a změnou plynulosti textu. V jednu chvíli jako by kadence slov připomínala vlny, které se tříští o pobřeží, nebo vítr, chvíli klidný a vzápětí schopný zmítat, čím se mu zachce. Jindy zase překotný a ubíhající pád veršů nenechá čtenáře málem ani nadechnout. Sbírka je psaná volným veršem a rýmy se v ní mihnou jen párkrát, o to víc pak upoutají pozornost. Z proudu asociací však působí značně vyčleněně a celek spíš ruší. Pro jejich někdy čítankovou, jindy pochybnou znělost (květy–věty; vyplní–zašumí) by se nabízela otázka, jestli nejsou výsměchem samotnému rýmování, nic tomu ale nenasvědčuje.

čtěte také: básnická duše avantgardního malíře

Grafická podoba knihy se bohužel příliš nezdařila. Velikost písma je téměř na hraně čitelnosti, přitom číslování stran je proti tomu až nesmyslně velké. Na některých místech se dokonce zdá, že verše každou chvíli vypadnou ze stránky ven. Text je umístěn vždy pouze na pravé stránce, nalevo je buď bílá plocha, nebo černobílá fotografie abstraktního rázu doplněná o zlaté čáry, které mají nejspíš vnitřek propojovat s obálkou. Ve výsledku ale nevypadá, že by obrazový materiál s básněmi nějak tematicky souvisel, a jeho rozmístění ve sbírce se jeví jako čistě náhodné.

Grafický přešlap a vzájemná nesourodost básní způsobují, že se čtenář ve sbírce místy ztrácí. I přes tento nedostatek ale Borzič dokáže uchvátit množstvím obrazových, emočních i filozofických podnětů. Z nich jde místy až hlava kolem, jak autor pouští svou imaginaci do závratných výšin i intimních zpovědí. Po přečtení sbírky Šišky za úsvitu se lstivě smějí se dostaví pocit připomínající výstup z mořských vln: člověk je zážitkem zmožen a uchvácen zároveň.  

BORZIČ, Adam: Šišky za úsvitu se lstivě smějí. Praha: Malvern, 2020, 101 s.