U dnešních sitcomů tuhne úsměv na rtech

Několik poznámek k českým seriálovým očím a uším

23. ledna 2020

Zdroj: Josh Kahen, Unsplash

Sitcom i seriál vůbec prošly v Americe za poslední desetiletí obrovským vývojem. Ani v sitcomu už prosté vršení komických situací nestačí a ke slovu se dostávají vážnější společenské problémy, a zvláště formát seriálu s kontinuálním narativem už může (od dob Twin Peaks) kromě atributu populárnosti nést i uměleckou a myšlenkovou hodnotu. Navíc dochází ke směšování žánrů a čistý sitcom dnes válcují stovky „dramedií“ na nejrůznější témata různé hloubky i společenského dosahu. Tato komodita je i u nás už dlouho velmi populární a hitparáda rozličných komediálních seriálů, které máme ve všeobecném po(d)vědomí, se v poslední době stihla rozšířit o pestrou škálu dalších.

Americké seriály mnoho lidí bere jako výpovědi o jiné kultuře. Postupně ale člověku přestává stačit sledovat je jako něco exotického nebo jako zářivé vyjádření amerického snu. Divák má potřebu se vciťovat, hledat v seriálech odpovědi i na svoje otázky a chápat motivace svých oblíbených hrdinů.

Nevinné starosti 

Na sledování amerických seriálů, a zvláště těch komediálních, je něco zvláštního. Mnoho gagů, ale i zápletek samotných, se točí kolem reálií, kterým nemůžeme porozumět, a tak se často  „ztratí v překladu“. Zvláště patrné je to u dabovaných sitcomů, kde účinnost gagů závisí nejen na pochopení významu překladatelem, ale i na dodržení krátkého formátu dialogů. Nabízí se srovnání s operetou, která, stejně jako sitcomy, kdysi reagovala na aktuální tematiku a vázala se ke konkrétním, často efemérním jevům, které zesměšňovala. U operetních titulů se proto při jejich transferu mezi jednotlivými kulturami měnilo místo děje a jiné okolnosti, stejná zůstala jen hudba a základní dějová linka. Vtipnost operet se tak neztrácela v nepochopení kontextu, protože ten se divákům přizpůsobil.

V českých překladech klasických amerických sitcomů se toto často nedaří a otázkou je, zda je vůbec možné zachovat maximální účinnost vtipů. Napadá mě jediný příklad, kdy se k nám díky kongeniálnímu překladu (i dabingu) dostal téměř stejně kvalitní výtvor, jako je samotný originál: Simpsonovi. Například:

Tohle je Franta Vrána, Pepa Vrána, Alena Vránová… (That’s Russell Crow, Cameron Crow, Crow Diddley, Hume Crownin…)
- …je-li to vůbec možné. - Mmmm, jelito. (- I hereby garnish Homer's wages until Bart is fully repaid. - Mmm, garnish.)
Mám tě rád jak svíčkovou, lásko, mám tě rád jak vepřový… (v originále je zachován původní text písně I Was Made For Loving You Baby.)

Bohužel častěji nechápeme, jak některé české dialogy vůbec mohou vyvolat umělý smích. Anebo to chápeme jen proto, že nám dojde znění příliš úslužně a konvenčně přeloženého originálu.

Vtip se zkrátka často váže na kontext a zvláště u starších sitcomů (tedy u těch z dob ne tak velké globalizace) je záhodno vytvářet analogie z vlastní populární kultury, byť je to vlastně v kontextu amerického seriálu absurdní. Zároveň to může být o to vtipnější.

Čeští překladatelé dovedli kongeniálně vystihnout absurdnost humoru Simpsonových. / Zdroj: YouTube

K jádru problémů

Amerika je země zcela jiné sociální reality. Třeba americká předměstská střední třída má proti té naší naprosto rozdílné atributy: každá rodina vlastní dům s předzahrádkou, několik aut, ježdění městskou hromadnou v podstatě neexistuje, vaření doma je zase jakýsi zvláštní luxus a mnoho, mnoho dalšího. Když sledujeme příběhy těchto lidí, často nechápeme jejich motivace, protože nežijeme a nemůžeme žít jako oni. Větší míru diváckého splynutí a pochopení snad paradoxně skýtají až karikaturní výtvory jako The Nanny, v němž se židovská podomní obchodnice, v podstatě příslušnice white trash, dostane do rodiny broadwayského producenta žijícího v honosné vile se sluhou. Nastalé sociální rozpoložení dává vzniknout množství vtipných konfliktů ne nepodobných syžetu Shawova Pygmalionu. Extrémy jsou postaveny vedle sebe a vtipy o třídních rozdílech jsou všude stejné.

Problém nastává jinde: často mám při sledování amerických seriálů problém ztotožnit se s jejich hrdiny. Mám na mysli seriály jako Modern Family. Ten popisuje život rozvětvené rodiny, kterou reprezentují veškeré možné formy soužití (homosexuální rodiče, starý otec a mladá macecha, heterosexuální pár), jenže všichni si žijí dost nad (naše) poměry. Neopodstatněný luxus, do nějž jsou všichni hrdinové zasazeni, a problémy, které musí řešit, ve mně osobně nevyvolávaly téměř nic než pozvednuté obočí. Podobně vlastně i Přátelé. Jejich bezstarostný život v krásném zděděném bytě prostě není něco, s čím bychom se my, kdo v Praze musíme při studiu pracovat, abychom si vydělali na ubohý sdílený pokoj ve sdíleném podnájmu, mohli docela ztotožnit. Tyto rozdíly se dají vysvětlit rozdílnou ekonomickou a sociální realitou Ameriky a Česka, ale o to vlastně tolik nejde. Jde o to, že tyto seriály nemůžeme nikdy v jejich celistvosti docela pochopit a přijmout je.

Seriálové Girls odhalily množství krvácejících ran naší generace. / Zdroj: Wikimedia Commons

V posledních letech se ovšem objevila řada mainstreamových sitcomů a komediálních seriálů, které problematiku uchopují trochu jinak. V 2 Broke Girls dvě dívky živoří a ponižují se v dravém sociálním systému, aby si vydělaly na nájem rozpadajícího se bytečku, a když dojde na řešení zdravotních problémů, je tu bez zbytečných servítek zobrazeno, jak nedosažitelná je v Americe zdravotní péče, na jejíž dostupnost jsme u nás tak zvyklí. Podobný obraz vytváří nebývale syrový sitcom Broad City (opět se dvěma hlavními ženskými hrdinkami), kde sociální kritika dosahuje až karikující a surreálné míry, nebo Unbreakable Kimmy Schmidt, v němž vedle kontrastu chudých nájemců „přestavěného remorkéru“ a bohaté newyorské paničky způsobuje mrazení v zádech také tematizace amerického sklonu k sektářskému fanatismu. Pro nás Čechy, kteří jsme si ze zesměšňování sociálně patologických a okrajových jevů vytvořili jakýsi kánon humoru (stačí vzpomenout na starší české komedie nebo na rozhlasový seriál Tlučhořovi), jsou i tohle vděčná témata k zasmání. Zároveň nám dávají s pořádnou vervou poznat, že americký sen se vlastně splní jen pár vyvoleným a že v nekritickém obdivu Států, kterému jsme se naučili ze starších idealizovaných seriálů i jiných kulturních produktů, možná zejí trhliny.

Dle mého názoru asi nejplastičtěji uchopila sociální realitu mileniálů ve Spojených státech dramedie HBO Girls. Seriál se točí kolem skupiny mladých lidí (nejen dívek) snažících se dobýt existenciálních jistot v dnešním New Yorku a zároveň najít cestu k seberealizaci, což jsou problémy vlastní i generaci mileniálů u nás. V současném globalizovaném světě i česká mladá generace vyrostlá v (pozdním) kapitalismu sdílí čím dál podobnější problémy s tou americkou. Jsme tedy svědky určitého sbližování v percepci, kdy si mladý Čech může říct, že při sledování seriálu prožívá to samé, co mladý Američan. (Zajímalo by mě, co by mladí Američané řekli na náš Semestr…)

A to je právě ten fakt, který činí dnešní americké seriály o tolik stravitelnější: mladá generace u nás už svým smýšlením v jistém smyslu dohnala své vrstevníky za velkou louží –  a tvůrci na tuto změnu paradigmatu rychle reagují. Narativy seriálů se stávají stále komplikovanějšími, stejně jako je komplikovaná naše realita; jejich hrdinové řeší otázky, které je pálí, stejně jako nás; odkrývají se témata, která ještě před patnácti lety bublala pod pokličkou konzervativní společnosti. Seriály se stávají médiem s velkým kulturním kapitálem pro svou snadnou dostupnost a diváckou stravitelnost. Mají v rukou moc tvarovat rozhled a smýšlení svých recipientů. A dostupné jsou v době internetu opravdu každému: nedokážu si představit, kde bychom byli, kdybychom byli stále odkázáni na dramaturgii našich tří čtyř televizních stanic. I když ale máme spoustu seriálových možností, jak sdílet svoje problémy a přemýšlet o nich, stále se vracíme trochu jako k pohádkám ke starším sitcomům zářícím americkým snem.