Výročí se rýmuje s kýč

27. ledna 2020

Časopis Reflex, grafika Aleš Najbrt, leden 1991. / Zdroj: Ondřej Kocourek

K třicátému výročí sametové revoluce bylo v Praze uspořádáno mnoho akcí a výstav, které se snažily zhodnotit a připomenout tuto přelomovou událost českých soudobých dějin. Většina z nich však jen nekriticky přiživovala romantickou představu o listopadových dnech a snažila se vyvolat sentiment, který mají naši mnozí spoluobčané stále v sobě, jelikož se mnohých demonstrací na podzim roku 1989 sami účastnili. 

Proti tomu však vystupuje výstava Obrazy konců dějin, která probíhá až do konce března letošního roku v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Její podtitul česká vizuální kultura 1985–95 poukazuje na to, že výročí „je nahlíženo v širším časovém, politickém a mediálním rozpětí, od počátku /perestrojky/ až po pevné ustanovení nového /demokratického/ politického a mediálního prostředí“, jak je uvedeno ve vstupním textu výstavy kurátora Pavla Vančáta. Přístup zdůrazňuje, že sledované fenomény se linou napříč oběma režimy, a upozaďuje tak symboliku 17. listopadu jako počátku nově vzniklé diskontinuity, k níž se váže i černobílé vidění spojené s hodnotovým soudem o  předlistopadovém režimu.

Kuponové lístky a klid!

Nejedná se o konvenční výstavu s výčtem předmětů z muzejní sbírky. Na Obrazy konců dějin je nutno pohlížet jako na vizuální esej, které vládne jasná kompozice – chronologická a zrcadlová. Jednotlivé motivy a témata jsou kladeny do opozice, a divák tak může porovnávat jejich vývoj v čase. Výstavní prostor pracuje se symetrií – expozice je rozdělena do tří místností, které jsou rozestaveny do tvaru písmene „U“: první je věnována období perestrojky, druhá listopadovým dnům a třetí nástupu „demokratického“ státu.

Obvod vnitřní stěny první a třetí místnosti lemuje červeno-modrá časová osa ve formě nástěnky, na které jsou v krátkých poznámkách připomenuty důležité politické, společenské a kulturní události. V některých částech jsou do ní vsazeny dobové artefakty jako například bonové poukázky (z druhé strany visí kuponová knížka). Pozornější divák si tak může užít detailnější hru se symboly dvou politických období. 

Listopadové dny se na časové ose nachází v místech, kde je jinak průchod mezi první a třetí místností. Ten je však zasklen, čímž je i vizuálně zvýrazněn, a vytváří další symbolickou hru. Zasklený průchod evokuje „díru“, pocit prázdnoty, která zbyla po velkých očekáváních z revoluce. Z druhé strany skla jsou „přilepeny“ tři události z roku 1991: rozpad Občanského fóra, napadení Václava Havla slovenskými nacionalisty a první aukce spuštěná s kuponovou privatizací.

Takže co zbylo z té revoluce? / Zdroj: Ondřej Kocourek

Socialismus zápaďáckého střihu

V první místnosti nás uvítá záznam z Televizního klubu mladých. Na televizoru můžeme vidět skupinky teenagerů, mezi kterými chodí energická dvojice moderátorů a zpovídá je. Západní formu zábavních pořadů pro náctileté naplňuje téma podnikových spoluprací s nadanými jedinci středních škol, kteří se rozhodli vydat na cestu studia techniky. Záznam nás uvádí do jednoho z leitmotivů celé výstavy, snažícího se poukázat na hlubší kulturní transfer mezi Východem a Západem již před rokem 1989. Ten lze pozorovat i na fotografiích Antona Corbijna z roku 1988, který zaznamenával první návštěvu skupiny novoromantických Depeche Mode v Československu. 

Následující část zahrnuje práce fotografů Cudlína, Jasanského a Nádvorníka, kteří patří do kánonu české moderní fotografie a svou typickou estetikou nám zpřístupňují pozdní socialismus v obrazech oprýskaných periferií a vyprázdněných ideologických ceremoniálů. Pro zmíněné fotografy je typické zachycení života Romů a dalších vyloučených skupin obyvatelstva. Obdobnou estetiku mají i díla Bohdana Holomíčka, který s menší mírou stylizace pozoruje každodennost v socialistickém Československu. Atmosféru rozkladu a periferie, do které se zahalovala druhá generace undergroundu, lze vyčíst i z bookletu desek undergroundové skupiny Garáž.

Estetiku reklam a lifestylových časopisů nám zprostředkovávají fotografie Dušana Šimánka a Petry Skoupilové. Jejich díla ukazují, že touha po konzumu a zboží byla vlastní i společnosti pozdního socialismu. Například katalog Magnet byl tehdejší obdobou západních zásilkových služeb a byl určen zejména pro obyvatelstvo z menších měst a vesnic, kde nabídka nebyla rozsáhlá, a tak si místní mohli spotřební zboží objednat z pohodlí svého domova. 

Přechod mezi dvěma místnostmi symbolizuje plakát umělecké skupiny Bratrstvo, která vznikla v druhé polovině 80. let a zabývala se estetikou do českého prostředí nastupující postmoderny. Plakát vyobrazuje mladého, statného muže v tílku, držícího prapor s českou vlajkou, pod nímž je rudým písmem napsáno „Pravda vítězí“. Dílo diskutuje limity státní moci, jelikož mohlo sloužit k propagandě jak předlistopadového režimu, tak i režimu nově přicházejícího. Tuto fotografii si pak bez vědomí autorů přivlastnilo Občanské fórum, které k fotografii přikreslilo symbol OF.

Druhá místnost nastiňuje atmosféru listopadových dnů. Hned vedle zmíněného „ukradeného“ plakátu visí revoluční plakáty s příznačnými hesly. Na vedlejší stěnu jsou promítány záběry z chladné demonstrace na Letenské pláni s kulturní elitou, která mezi deklamovanými požadavky nechala zpívat i do té doby zakázané zpěváky a zpěvačky. Místnost je rozdělena dvěma televizory: první promítá zprávy Československé televize od 17. do 22. listopadu a druhý od 24. do 30. listopadu. Divák tak může porovnat liberalizaci diskurzu a změnu ve vyobrazování událostí „v přímém přenosu“. Poslední stěna je pak věnována fotografiím z pražských revolučních dní, které spíše sází na emoční stránku pozorovatele.

Coca-colový kapitalismus

Do poslední místnosti divák vchází už s jistým vizuálním dojmem, který nabyl v průběhu výstavy. Zde se objevují stejná jména jako v první části a návštěvník může porovnat (dis)kontinuitu v dílech jednotlivých umělců. Pro polistopadové období je typické pozbývání limitů, kterými mohli být umělci a umělkyně dříve omezeni skrze státní cenzuru. Nejlépe lze tento fenomén pozorovat na rozšíření a detabuizaci erotiky. Nejenže v Čechách vznikaly první pornočasopisy, ale erotika a ženská nahota se staly něčím typickým pro polistopadový marketing. Dušan Šimánek se například začínal věnovat fotografování pro mužský časopis Playboy. V designu nastupovala nová silná generace zosobněná Alešem Najbrtem. Na konci sledovaného období byly založeny i prestižní časopisy Živel a Divus věnující se současnému umění a zejména grafickému designu.

Dalším fenoménem, který se po listopadu stává neodmyslitelnou součástí naší kultury, je masivní nástup komerce a marketingu. Tomáš Hanák, který v první místnosti vystupuje v krátkém studentském snímku Tomáše Vorla ING., potom v třetí místnosti hraje v komerčním hudebním videoklipu. Místnost uzavírá televizor, na kterém vidíme reportáž ze založení první soukromé české televize TV Nova. Ta se brzy stává možná nejdůležitějším hráčem na mediálním trhu, což přetrvává dodnes. Na konci minulého roku byla televize koupena nejbohatším Čechem Petrem Kellnerem – finanční elitou, kterou přinesl právě divoký porevoluční vývoj a období privatizace.

Stánkaři byli nedílnou součástí podnikatelského mýtu raných 90. let. / Zdroj: Ondřej Kocourek

Konec, který se nekonal

Celým výstavním prostorem se mlčky vine série fotografií nazvaná Český člověk. V té se nachází portréty obyčejných českých lidí v jejich všedním, městském oblečení. Kdyby u fotografií nebyla datace, divák by těžko určil, který portrét byl pořízen před sametovou revolucí a který po ní. Lidé, kteří žili před rokem 1989, žili i po něm. Jejich životy se tolik nezměnily. Někteří z nich začali podnikat, někdo vsadil na příslib privatizačních fondů. 

Těsně před východem visí z obou stran zdi koláže sestavené z dobových periodik: jedna z roku 1985 a druhá z roku 1995. Znovu by u nich byl problém určit, která z nich pochází z počátku nebo z konce transformace. Divákovi připomenou otázku položenou již na začátku výstavy: Je období doznívajícího komunismu a nastupující demokracie tolik rozdílné ve vztahu ke kultuře a společnosti?

Kurátor Pavel Vančát nám otevírá prostor, skrze nějž můžeme nahlédnout nedávnou minulost, kdy do pozadí vchází striktní rozdělení dějin na dva politické režimy a v popředí vyvstávají historické kontinuity. Obrazy konců dějin nám předkládají, že v mnoha oblastech lidského života se žádné velké, překotné změny nekonaly, ale spíše se pomalu historicky přetvářely a vycházely z fenoménů objevujících se už před listopadem 1989, který mohl jejich vývoj pouze urychlit.

Ze série Český člověk. Stále homo sovieticus, nebo už homo economicus? / Zdroj: Ondřej Kocourek