Oči na stopkách, zbraně na jazyku

20. ledna 2020

Petr Borkovec. / Zdroj: Fra

Srnčí noha, entomologická burza, a dokonce i autobus plný básníků svištící Čínou se stávají předmětem textů nově vydané knihy Petra Borkovce Petříček Sellier & Petříček Bellot v nakladatelství Fra. Jednotlivé sloupky jsou prokládány fejetony či jinými hůře identifikovatelnými prózami, ale ať už jde o jedno či druhé, počtení je to vskutku osvěžující.

Petr Borkovec uskupil své po internetu rozptýlené texty, z nichž většina byla napsána v letech 2017–2019 pro různé webové portály, noviny i časopisy (od Českého rozhlasu Vltava až po Revolver Revue), a dokončil tak svoji novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot. K umotání jednotlivých ranních úvah, jak své texty nazývá, si bere různé náměty. Vychází ze svého dětství a dospívání v Louňovicích pod Blaníkem, z literárního prostředí, které ho bezprostředně obklopuje, a také ze svých rezidenčních pobytů a cest po Slovensku, Rakousku či Číně... Témata však nijak nehierarchizuje, obecně se varuje kritizování, poučování či prachsprostého moralizování. Borkovec především pozoruje. „Myslím, […] že je – alespoň pro mě – lepší hodně pozorovat a méně přemítat. Dnes to provozuju ve velkém.“

Přijetí citovaného přístupu poskytuje čtenáři spolehlivý klíč k porozumění jednotlivým textům. Autor se nechápe věcí proto, aby se jich zmocnil a následně jim určoval místo ve světě nebo promlouval o jejich důležitosti či zbytečnosti. Pouze zaujímá pozici a komentuje: „Jsem barman a moje umění spočívá v tomhle: držet se přesně uprostřed mezi netečností a drzostí; být pozorný a neztrácet nit hostovy zpovědi a zároveň ho zvolna nepozorovaně vyprovázet. Umění nad všechna umění.“ Stačí si nahradit barmana autorem, hosta čtenářem a vyvstane jeho pregnantní popis sebe sama.

Smát se pod vousky

Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot. / Zdroj: Fra

K pozorované realitě přistupuje Borkovec věcně, její líčení spočívá ve stručném, přesto paradoxně detailním vyprávění. Příběhy, které by mohly být náměty celovečerních filmů, sice utečou ve dvou řádcích, ale to proto, že zajímavou tady není souslednost jednotlivých událostí, ta jen rámuje obrazy plné bizarních i naprosto všedních jednotlivostí, zážitků či vzpomínek. Neopomenutelnými jsou stejně tak jeho smysl pro humor a všudypřítomná ironie, která prosakuje velmi pozvolna skrze řádky. Nejedná se o žádnou řachandu na první dobrou nebo o krvelačnou satiru. 

To stvrzuje i komentář čtenáře jednoho ze sloupků, otištěný na přebalu knihy: „Protivný impresionismus – a jak jinak byste Borkovcovu žurnalistiku nazvali? Ve sloupcích a úvahách by se měl autor zamýšlet nad nějakým tématem a přivést i nás k přemýšlení nad tímto námětem. K jakému námětu nás autor přivedl? K rybářům, kteří si na mobilech pouštějí porno! Prosím o přísnější výběr toho, co otisknete a co nikoliv.“ A tak buď se čtenářem souhlasíme, nebo se pod vousy smějeme s Borkovcem. Jak jinak se dá totiž vnímat rozhodnutí takový komentář otisknout než jako ironické gesto.

Borkovec není žádná plačka

Přestože všechny texty tíhnou k rádoby prostému vyprávění, převážně v první osobě, Borkovec je sytí básnickou obrazotvorností a hravostí. „Jaro strčilo do dveří a předvádí se se zbrojařským řemeslem: výhonky a výrůstky a výmladky vypadají jak zbraně vytažené ze soustruhu, po ostřích a hlavních tečou oleje a šťávy, mazy všeho druhu, pupeny vybuchují, pažby kvetou.“ 

S motivem zbraně a střelby si opakovaně pohrává i v dalších textech, například když jako dítě prostřelil králíkovi oko nebo když vypráví u opékání buřtů o davovém střílení holubů v 19. století. Vzhledem k tomu, že se v titulu knihy tyčí zbrojovka Sellier & Bellot se svým sídlem ve Vlašimi nedaleko Borkovcových rodných Louňovic, která dlouhodobě zaujímá klíčovou pozici ve výrobě české munice, tematizace zbraní není žádné překvapení. Metaforizovat jaro a květiny prostřednictvím zbrojního průmyslu je tvrďácký tah, nejspíš v duchu motta Borkovcovy učitelky literatury na střední škole: „Básník není plačka, Petře.“ A to jeho samotářský pozorovatel rozhodně není.

Tyto prozaické texty jsou poměrně snadno srozumitelné a dostupné, snad až na bohatou slovní zásobu. Slova jsou volena velmi pečlivě, přesně a v synonymických variacích. Jako by si člověk listoval mentálním slovníkem zaprášených či úplně neznámých slov. (Vyzkoušejte si svoje lingvistické znalosti sami: škumpa, kinžál, drúza, chandra, remorkér, papuchalk, mormolyce.)

Petříček entomolog & Petříček flanér

Skrze pozorovatelské texty se dozvídáme mimoděk několik věcí i o autorovi. O neobjasněné Hrabalově osobní averzi vůči němu, o prapodivných seancích s jeho překladatelkou do němčiny, o tom, jak jemu a historiku Putnovi vyprávěl básník Kuběna na Bítově šest hodin o jediném sonetu, o cestách na vyženěné Slovensko i o vášni pro entomologii: „Celá ta voňavá kupa byla pokrytá hmyzem, především motýly a kobylkami, ale také obrovským množstvím brouků, především zlatohlávků všeho druhu. Ananasové plody nebylo vidět. Naprosto neskutečný výjev: ta hromada se podobala duhovému lesknoucímu se pohyblivému brnění, blyštivému gigantickému pásovci, který hýbe všemi pásy naráz a každým na jinou stranu. Nad vrstvou velkého hmyzu se nacházela chvějící se vrstva much a mušek, taky kovově lesklých, která pablesky rozmnožovala a nesla dál.“ Což pro nás po přečtení jeho Herbáře k čemusi horšímu sice není úplnou novinkou, ale účinku to na síle nijak neubírá.

Borkovcovy svěží sloupky brousí smysly, nesoudí, jen se tak glosujícně pousmívají, a především baví. Po jejich přečtení máte sami chuť stát se Petříčkem, který vyrazí na vlastní pěst do ulic a začne si užívat flanýrování. Třeba se i jako on svezete sanitkou Zvířete v nouzi a zpozorujete záchranáře křísit strakapouda s rozklovanou hlavou. Anebo zažijete něco úplně jiného.

BORKOVEC, Petr: Petříček Sellier & Petříček Bellot. Praha: Fra, 2019. 188 s.