Volání Filmovky, tropických nocí a tragických vztahů

26. srpna 2020

Nedělní ráno je zalito žhnoucím sluncem a já se ploužím vstříc kinu Hvězda, hlavnímu uzlu celé Filmovky, která dnes startuje svůj čtvrtý festivalový den. Jógu, kterou festivalové ráno zpestřil stan Skautského institutu, už nestíhám, a proto mířím ověnčená akreditací k poblíž stojícímu Respekt stanu. V něm zejména o svých knihách vypráví spisovatel a divadelník izraelského původu Tuvia Tenenbom, jenž kvůli koroně uvízl v Evropě; sekce Terra festivalis totiž letos promítá izraelské snímky, jež posbíraly ceny po evropských festivalech. Porozumění znesnadňuje Tenenbomova angličtina se silným hebrejským přízvukem prokládaná německými slovy. Jeho vyprávění je pro mě i vzhledem k místu na trávě dál od stanu absolutně neusledovatelné, a protože jsem nestihla začátek příběhu, smiřuji se jen se zvukomalebným chrlením, ze kterého ke mně občas dolehne pár souvislých slov. Následné Q&A se mění v další řadu Tuviových historek, které s otázkami nesouvisí, ale na to už je publikum patrně zvyklé. Kolem mě štráduje s bolavou kocovinou několik známých, mávám jim od rozpité dvanáctky a alespoň chvíli si užívám příjemný stín.

Z deprese skokem do Altánu

Hned mé první odpolední promítání ve Hvězdě mě emočně sejme. V rodinném dramatu Úplně normální rodina dánská debutantka Malou Reymann provází komplikovaným vztahem jedenáctileté dívky a  jejího otce, jenž prochází změnou pohlaví. Sama Reymann zažila totéž, film tedy nese určité autobiografické prvky – třeba časové umístění do přelomu tisíciletí. Psychologický snímek není prvoplánově tragickým zobrazením rozpadu zdánlivě obyčejné dánské rodiny. Nepochopení mladší dcery Emmy k otcově proměně nebo občasná necitlivost otce vůči ní jsou akcentovány spíš nešťastně volenými slovy než očekávatelnou výbušností hádek. Některé scény se sice věnují i manželčiným pocitům nebo společné návštěvě rodinné psychologické poradny, mnohem větší důraz je ale kladen na vztah Emmy s otcem. Film se zarývá do paměti zvlášť díky výkonu Kayi Toft Loholt, která ztvárnila jedenáctiletou Emmu.

Kvůli předchozímu promítání stíháme jen závěr rozhovoru s Jiřím Havelkou ve stanu České televize. Tísníme se u vchodu, vysoký dobrák mě pouští před sebe, a já na Havelku dokonce i vidím. Drtivá většina otázek směřuje k jeho Vlastníkům, které mohli návštěvníci vidět hned po poledni; mám pocit, že je to letos snad jediná česká komedie, která stojí na Filmovce za vidění, samozřejmě kromě nočního promítání Samotářů. (Pokud jste byli zvědaví na Bouráka, prosím, nedělejte to sobě ani ostatním.) 

Po chvíli zaslouženého psychického odpočinku v pozici ležmo v přilehlém parku se z nedalekého stanu začíná opatrně ozývat taneční hudba, ideální podkres k odmítnutí cesty na Wajdovy Slečny z vlčí. I když letošní retrospektiva patří jemu, neuvidím ani jeden jeho film – příliš mnoho lákavých kousků se tento rok promítá naráz (nebo je příliš příjemné zůstat ve večerním parku). Skladba programu mi přijde zvlášť podivná, nutí člověka k celkem skromnému výběru (a masivnímu škrtání). Snímky jsou promítány často zároveň; není možné stíhat to, co loni, pokud se člověk neumí rozčtvrtit. Úmorné vedro snáz člověka z filmu odradí a odpoledne, ve kterém by se do sálu rád schoval, vyplňují workshopy nebo debaty ve stanech. Dnes večer nakonec radši putujeme po skupinkách přátel rozesetých v parku nebo u baru Altán a intelektuálními filmovými fanoušky budeme až zítra. 

V pondělí ráno s kocovinou, těžkou hlavou a pocitem povinnosti kráčím na Klusákův dokument V síti. Viděla jsem trailery, sledovala rozhovory, co mě ještě může šokovat? Neúprosné tropické teploty navíc proměňují cestu za každým filmem v předpokoj pekla: místo půlhodinového až hodinového čekání na chodbě nás většinou čeká stejně dlouhé umírání ve vydýchaných sálech, ve kterých po pár minutách poslušně nasazujeme roušky, i když se nedá dýchat a člověk se už tak roztéká do sedačky. Při sledování dokumentu místy střiženého jako komedie se nesměju ani chvíli, dělá se mi špatně z horka i výjevů přede mnou. Po sto minutách vyčerpávajících scén nedokážu čekat na debatu s Vítem Klusákem. Potřebuju čerstvý vzduch, pivo a rozřešení, které mi závěr filmu nepřinesl – sociální sítě své brány nezavřou a obtěžování dětí nepřestane ze dne na den.

Promyšlený plán navázat po očistném pivu Malířkou a zlodějem ve Hvězdě se bortí ve chvíli, kdy vidíme dlouhou frontu linoucí se po rozpáleném náměstí před kinem. Z čisté touhy nepřivodit si úpal to vzdáváme, bereme pizzu a schováváme se do stínu k lavičce před Mírem. 

Po celém odpoledni přecpaném dojmy z V síti mě večer emočně dodělává FOMO, debutový snímek maďarského režiséra Attily Hartunga. Název vytvořený ze zkratky „fear of missing out“ je nejvýstižnějším pocitem čtveřice kluků generace Z, jejichž hlavní zábavou je vytvářet content na YouTube – v honbě za ním překračují etické i zákonné hranice. Nedotknutelné sebevědomí skupinky rozbíjí teprve důsledky divoké party, na které je znásilněná opilá dívka. Pod neskutečným tlakem sociálních sítí a ze strachu z odsouzení společností se postavy mění. Nejde o portrét generace, spíš o pokus přiblížit některé z jejich motivací ke stupidnímu a nebezpečnému jednání nebo neschopnost přijmout za něj odpovědnost.

Odpočinek se surrealistickým Izraelcem

Během následující noci mě na Filmovce poprvé budí tropické noční teploty a závidím kamarádům, kteří si ustlali ve stanech (nebo z nich možná úlevně vylézají pod širák). Svůj poslední den oslavím hodovní snídaní v Kafci, kavárně, jejíž pobočky se rozrůstají po celé republice. Nad jejich epesním máslem se solným květem unaveně přemítám, jak pomalé bude tempo následujícího polského snímku Eastern, poněvadž jiný než extrémně rozvleklý film jsem z Polska ještě neviděla. 

Před samotnou projekcí, na kterou téměř žádná fronta ani nevzniká, míříme do prvního patra Klubu Kultury na výstavu fotografií Jindřicha Štreita Vietnam Stories aneb Jak se žije Vietnamcům v ČR. Fotografie zachycují základní momenty v životě Vietnamců, tradice, které si udržují i v Česku (žádost o ruku, velká svatba, rodinné oltáře). Jde o příjemně civilní vhled do vietnamské domácnosti. 

Debutant Piotr Adamski, režisér polského Eastern, na který čekáme v malé frontě, nejdříve studoval Akademii výtvarného umění v Poznani. Jeho vzdělání mělo patrně vliv i na silné vizuální vyprávění: výtvarně působivé scény tvoří ze scenáristicky skromného snímku působivý zážitek. Dvě mladé dívky se v něm rozhodnou vzepřít nesmyslné tradici rodinné vendety a situaci řešit po svém. (A jak po filmu ironicky komentuje známá – ženy by všechno vyřešily snadno, jen jim to ti chlapi vždycky podělaj.)

Ze sekce izraelských filmů, na které jsem se původně těšila nejvíc, stíhám pouze jeden. Surrealistický snímek Synonyma snad až příliš zdlouhavě popisuje bloudění mladého Izraelce Yoava Francií. Ten se rozhodne opustit nenáviděnou zemi, přestat mluvit hebrejsky a stát se Francouzem. Postupné objevování a osvojování jazyka tvoří patrně jedinou část jeho současného života, kterou je schopen kontrolovat. Film je přesycený Yoavovými smyšlenými či reálnými příběhy, jejichž význam je matoucí. Vše vrcholí hrdinovým pološílenstvím, které působí jen naoko a jako provokace ostatních. Po kanonádě ostatních snímků, které tematizují extrémní vztahové problémy, mi vyčerpávající film o Izraelci nesnášejícím svou rodnou zem přijde jako oddechovka. 

Konečně si sundávám roušku a vycházím do mírně větrného posledního dne letošní Filmovky. Kvůli svým časovým možnostem jsem musela stihnout co nejvíc během tří dnů – týdenní Filmovka by mi poskytla víc možností toužené vidět a netesknila bych po dalších dánských či izraelských filmech, které se nedaly stihnout. Úmorné vedro nás jen těžko mohlo naladit na intelektuálně náročné večery a letní kino zmizelo z mého výběru (ostatně i z náměstí) úplně. Přes skromnější verzi mám beztak pár intenzivně depresivních tipů. Začíná se stmívat, lidi se stahují do parku za Hvězdou a já si půjdu do vratného kelímku natočit ještě pár rozlučkových.